Naši žáci asi nevyjmenují krále ve správném pořadí, ale sami se dopátrají počtu vojáků, říká oceněný dějepisář

Jako dítě učitelky plánoval původně jinou budoucnost než práci ve škole, nakonec ho ale učení pohltilo. Čerstvě po maturitě dostal příležitost si učení vyzkoušet, když dlouhodobě onemocněla kolegyně jeho matky a on se ujal rozjívených osmáků: „Přišel jsem tam a zeptal se, co doteď dělali. Řekli, že psali diktáty – a protože jsem diktáty odjakživa nesnášel, tak jsem se s nimi raději bavil o literatuře. Už tehdy mi došlo, že s dětmi musím fungovat na partnerské bázi, že nemám energii ani chuť se přetlačovat s nějakými zabejčenými puberťáky,“ vzpomíná na svoje začátky v rozhovoru Lucie Kocurové.

Nakonec vystudoval učitelství dějepisu a výchovy k občanství. Hlavně v dějepise ho zaujala takzvaná badatelská metoda. „V badatelské výuce učitel připraví prostředí a prameny a snaží se na situaci nebo problému přiblížit kontext doby. Teď jsme třeba se šesťáky probírali bitvu u Thermopyl, takže hledali odpověď na badatelskou otázku, kolik v ní bojovalo Peršanů. Předložil jsem jim několik různých textů i nějaké audiovizuální zdroje, takže měli text například od filosofa Herodota i od moderních historiků,“ popisuje Ondře Nejedlý, jak vypadá jeho výuka. „Přečetli si texty a museli se mezi sebou ve skupině dohodnout, komu věří nejvíc a komu nejméně. To je klasická badatelská výuka, kdy se děti probírají prameny, hledají, zvažují, a učitel je jen provází k odpovědi na otázku.“

Důležité je, že na škole, kde působí, vidí výuku všichni vyučující podobně. Společnými silami tady dali dohromady vzdělávací program a tematický plán, který jim umožňuje učit tak, jak chtějí – tedy interaktivně a zajímavě. „Vidíme v tom velký smysl a taky vidíme výsledky našich žáků. Možná vám nevyjmenují české panovníky, jak šli za sebou, ale to my ani nechceme. My chceme, aby chápali příčiny a důsledky, viděli spojitosti. Budujeme v nich něco, čemu se říká historická gramotnost. Takže učíme pravěk, antiku, středověk atd., ale můžeme si zvolit, kolik času chceme jednotlivým blokům věnovat,“ popisuje, jak v Kunraticích přemýšlejí o výuce nejenom dějepisu.

Kdo ale chce učit badatelsky, ten se musí smířit s tím, že nebude mít dokonalý přehled o tom, co v konkrétním momentě dělá každý žák či žákyně – a také musí přežít to, že ve třídě leckdy vládne šum. To je pro mnoho vyučujících v podstatě synonymum k nekázni a špatné výuce. „Taková je mylná představa některých učitelů, že když je ve třídě hluk – a badatelská aktivita často znamená, že tam rozhodně není ticho – tak že je to samoúčelný chaos. Stává se, že přijedou na exkurzi z nějaké školy odjinud a vyučující mi po hodině řeknou – tak jste si hezky hráli a kdy konečně budete učit?!“ usmívá se oceněný učitel.

Na co ve svých hodinách dbá, a co naopak příliš neřeší? Vadí mu, když si děti nevedou poznámky? Jak vidí svou roli třídního učitele? To všechno prozrazuje v rozhovoru na webu Heroine.cz.