„Zapálených vyučujících je stále zoufale málo,“ říká finalistka ceny pro učitele. Rodiče učí, jak s dětmi číst

Učíte už dvacet let. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Absolvovala jsem Střední pedagogickou školu v Litomyšli a ani mě nenapadlo, že bych se měla ubírat jinou cestou. Věnovala jsem se hře na hudební nástroj, výtvarné výchově a měla blízký vztah ke sportu, což byly tenkrát předpoklady pro první stupeň. Dělali jsme talentové zkoušky, ale pro mě nebylo úplně jednoduché je splnit. Na vysokou školu jsem se dostala až na druhý pokus.

Mezitím jsem nastoupila na malou vesnickou školu, kde mě velmi vstřícně přijali a hodně mi pomáhali. Dodnes na tu dobu vzpomínám a s některými z vyučujících odtamtud jsem stále v kontaktu.

Jak se, podle vás, pozná kvalitní vyučující?

Podle mě by měl mít k dětem dobrý vztah a měl by je mít rád. A od toho se odvíjí všechno ostatní. Je vlastně jedno, jaké metody používá. Pro děti je důležité, jestli jim naslouchá, vnímá jejich potřeby a vhodně na ně reaguje. Mělo by mu také záležet na kvalitě jeho výuky a na tom, aby se všichni ve třídě cítili dobře.

Pro mě osobně je největším oceněním mé práce, když vidím, že moji žáci a žákyně chodí do školy s úsměvem a těší se na to, co jsem pro ně připravila. A vždy mě potěší pozitivní zpětná vazba od rodičů.

Do své výuky zapojujete takzvané prožitkové lekce. Co si pod tím má člověk představit?

Jsou to čtenářské lekce, které jsou propojené s nějakou emocí, vlastním zážitkem nebo smysly. Díky prožitku si je děti dlouho pamatují. Mohou být zaměřené různě – skvělé jsou například v propojení s hudební či výtvarnou výchovou. Já mám velmi ráda lekce, ve kterých se dotkneme vztahů mezi námi, vnitřních obav nebo strachů, které děti v sobě mají. V takových lekcích se nevyplácí spěchat. Je potřeba nechat dětem dostatek prostoru ke sdílení svých zkušeností a pocitů. Někdy vidím už přímo v hodině, koho se téma hlouběji dotklo. A někdy se k němu vrátíme až s časovým odstupem. Příběhy jim totiž nabízí i cestu možných řešení.