Zuzana Čaputová se už nechce ucházet o křeslo slovenské prezidentky. Nikomu nic nedluží

Skutečnost, že se Čaputová rozhodla znovu neucházet o pozici slovenské prezidentky, vzbudila řadu různých reakcí. Někteří lidé jejího rozhodnutí litují, jiní jí ho zase vyčítají s odkazem na prohlubující se krizi slovenské demokracie, kterou Čaputová ‒ podle nich – dosud alespoň částečně napravovala a vyvažovala. Další označili její rozhodnutí za svého druhu zbabělost a projev slabosti.

Čaputová za sebou nechává výraznou politickou stopu. Stala se první ženou v čele Slovenska. V době nástupu jí bylo čtyřicet pět let, tak mladý člověk ještě v Prezidentském paláci neusedl. Příběh rozvedené matky, právničky z neziskové organizace a občanské aktivistky zněl na postkomunistické poměry až neuvěřitelně a v lecčems nás inspiroval a ještě bude. Jenže výkon takové funkce, zvláště ujme-li se jí žena, na sebe váže i mnoho traumatických zkušeností, které bychom neměli odbývat lapidárním prohlášením, že brutalita a související výhrůžky prostě k politice patří. Všechno má totiž své meze a Zuzana Čaputová na ně narazila.

Zdroje blízké prezidentce uvádějí, že čelila opravdu agresivním útokům. Dlouhodobé výzkumy ostatně ukazují, že ženy se v politice potýkají s mnohonásobně větší zátěží. Agresivita vůči političkám se často nese v hrubě sexistickém duchu, výhrůžky mají podobu explicitního násilí, útočí se na nejzranitelnější místa, mezi které se samozřejmě počítají děti a rodina, pokud je politička má. Pokud ne, i to samozřejmě „něco“ značí a lze to zneužít proti ní. Často se tak stává, že u žen političek je všechno špatně: od vzhledu přes vystupování k tomu, kým vlastně jsou.

Politoložka Lenka Hrbková z brněnské Fakulty sociálních studií spatřuje v předčasných odchodech žen na nejvyšších pozicích nový trend. „Ve všech medializovaných případech vysoce postavených političek, které předčasně ukončily kariéru, se zmiňuje také množství a povaha nenávistného obsahu, kterým musejí politicky či jinak aktivní ženy čelit ve veřejném prostoru. Jedná se o globální problém,“ vysvětluje Hrbková.

„Data z celé řady zemí ukazují, že političky čelí nenávisti častěji než politici-muži. Ačkoliv úroveň nenávistného či neslušného obsahu na sociálních sítích se zvyšuje celkově, útoky na veřejně aktivní ženy mají specifický charakter. Nenávistný obsah, se kterým se potýkají, je nejenom viditelnější, je i kvalitativně jiný než útoky na jejich mužské kolegy. Tento typ rétorického násilí na ženách v politice jednoznačně poškozuje reprezentaci žen, jelikož odrazuje ženy od většího zapojení do politiky,“ říká politoložka. Podle jejího mínění ukončují kariéry zajímavé a nadějné političky, což může demobilizovat další adeptky, které by vstup do politiky zvažovaly.

Zuzana Čaputová odchází možná přece jen nečekaně. Vše nasvědčovalo tomu, že by mandát obhájila. Pokud ovšem někoho rozčiluje, že si Čaputová „dovolila“ odejít, měl by se především se zamyslet nad toxicitou politického prostředí a postavením žen ve ve veřejném prostoru jako takovém. Čaputové gesto nijak nevybočuje z jejího způsobu vládnutí. Je totiž skrz naskrz lidské. Stejně jako politika, kterou se navzdory mnoha překážkám pokoušela realizovat. Že neustála prostředí plné ostrých loktů a osobních urážek, jí těžko vyčítat. Nejde totiž vůbec o osobní selhání současné slovenské prezidentky ani jejích světových politických kolegyň, ale o symptom doby a prostředí, v nichž se političky musejí pohybovat.