„Vždyť si řekni!“ Co je mentální zátěž a jak v domácnosti komunikovat?

Muž ve scénáři výše není neochotný, bezohledný macho, který se nemíní zdržovat zbytečnostmi, jako je vaření nebo úklid. Nicméně sám nesleduje, co je třeba udělat, a na partnerce nechává veškeré plánování. Čeká zkrátka na povel. Sice se tedy podílí na domácích pracích, na ženě však nechává veškerou mentální zátěž: ona si musí všímat, co je třeba a kdy, jí musí neustále v hlavě tikat odpočet do dalšího úkolu.

Knize Eve Rodsky se na webu Heroine.cz věnuje Tereza Semotamová, která při té příležitosti líčí, v čem spočívá řečená mentální zátěž a nerovná dělba emocionální práce, připomíná, že naše současné chápání „ženského“ a „mužského“ času se liší. „Čas mužů bývá vnímán jako diamanty a něco ve své podstatě omezeného, zatímco čas žen je vnímán jako písek, tedy něco nekonečného. Spousta činností, které ženy dělají v domácnosti a ani si to často neuvědomují, lze označit jako ‚našla jsem si na to čas‘. Často se totiž řekne, že ‚něco se musí udělat‘, ale v praxi to prostě končí tak, že to nakonec tiše a nepostřehnutě udělá žena.“

Semotamová připomíná, že v podobné situaci se může ocitnout také partner, pokud je on tím, kdo v domácnosti přejímá péči o její provoz. Výrazněji častěji jde o ženskou zkušenost a genderové stereotypy se neúnavně hlásí o slovo, nicméně jde o obecnější problém nedostatku komunikace. A to zase souvisí s tím, že společensky je péče nebo udržování domácnosti v chodu, hodnocena mnohem méně než námezdní práce a další činnosti, které si stereotypně spojujeme s muži. Dokud jsou nezbytné činnosti vnímány jako nepodstatné, vedlejší, neviditelné, vždycky padnou na toho, kdo je vůči nim vnímavější. 

Rodsky podle Semotamové ostatně vyvrací například také dezinformaci, že stavba mužského mozku mužům neumožňuje věnovat se více činnostem současně. Neurologie nic takového nepotvrzuje, nevšímavost nebo neochota zatěžovat se multitaskingem není mužům „vrozená“, ani není nepřekonatelná.

Na vině nejsou jen sami muži, ale obecnější přístup, který je staví do role takzvaných živitelů a těch, kdo rodinu reprezentují ve vnějším světě, zatímco doma jsou jakýsi přidružení členové domácnosti. Ta přeci funguje tak nějak sama o sobě: „Zarážející bývá v diskurzu o chodu domácnosti a rodičovství už používaná rétorika. ‚A co tvůj muž? Pomáhá doma? Pohlídá ti občas mrňouse?‘ – Jsou otcové dítěte snad nějací sousedé, kteří se občas mrknou, co žena uvařila, jak se jí povedlo vysát a s čím si hraje jejich dítě,“ píše Tereza Semotamová.

V čem ještě je kniha o mýtu „supermatek“ přínosná? A nechcete si otestovat, jak to máte vy ve vztahu? Jak může pomoci třeba gamifikace domácí práce? Čtěte na webu Heroine.cz.