Nevadí, že dítě čte 158. díl malého poseroutky. Rodiče mu nemají nutit čítanku nebo Hobita, říká autorka Molekul čtení
Děti někdy nečtou rády jen proto, že se k nim nedostanou ty správné knihy. Takové, které by je bavily a kterým by rozuměly. Místo toho jsou někdy nuceny do čtení nevhodných titulů plných obtížných slov, které jsou pro ně náročné. Takovým příkladem mohou být paradoxně i čítanky. Projekt Molekuly čtení se snaží vytvářet dětem literaturu na míru a nezahlcovat je. Podle spoluzakladatelky projektu a kurátorky dětské literatury Terezy Booth by rodiče měli nechat děti číst, co chtějí. Důležité podle ní je, že čtou, a je jedno co. Více si o projektu přečtěte v rozhovoru Lucie Kocurové s Terezou Booth, který vyšel na Heroine.cz.
Projekt Molekuly čtení se zabývá takzvaným úrovňovým čtením. Dosud v rámci projektu vyšlo sto knih v úrovních jedna až dvacet. Znamená to, že jsou odstupňované podle náročnosti - v první úrovni se vyskytují jen obrázky, není v nich text. Knížky druhé úrovně mají jedno slovo na stránce, potom slova dvě, a takto se postupně v knihách objevují delší věty a souvětí, s vyšší náročností přibývá vět a ubývá ilustrací. „Jde o to, že dítě postupně čte delší a složitější texty a získává sebevědomí a dobrý pocit ze čtení,“ říká Tereza Booth.
Právě ona a její kolegyně, dřívější lektorka tvůrčího psaní, jsou autorkami většiny příběhů. Obtížnost slov konzultují s odborníky a odbornicemi, aby text nabízel oporu, ale také vyváděl z komfortní zóny. Průběžně také oslovují další autorstvo, aby dětem mohly nabízet pestrou škálu knih. Molekuly čtení zaměstnávají také přes tři desítky ilustrátorů a ilustrátorek. V každé úrovni je více žánrů, aby si děti mohly najít to, co je zajímá. V nabídce je například encyklopedie, příběhy, poezie, recept nebo fotodokument.
Autorstvo se snaží příběhy vytvářet tak, aby v nich nebyly podporovány stereotypy. V knihách tak děti mohou číst o tom, jak táta vaří a máma mezitím odpočívá na gauči. V jiném příběhu se chce dívka naučit jezdit na skateboardu, jenže se bojí jít do skateparku, protože tam jsou samí kluci. Nakonec to ale dokáže.
Podle Booth by rodiče měli nechat děti svobodně číst, co chtějí. Rozumí tomu, že rodiče nechtějí, aby dítě četlo 158 dílů Malého poseroutky, protože tento titul nepokládají za kvalitní čtení. Děti však podle Booth nic jako brak nevnímají, jsou otevřené všemu a vkus se jim teprve vyvíjí. Je proto přesvědčená, že nezáleží na tom, co děti čtou – hlavně, že něco čtou.
Děti mají podle Booth knížky velmi rády, ale musí se k nim dostat ta správná kniha nebo typ literatury. Co se týče například čítanek, ty podle ní děti spíš odrazují od čtení, vyskytují se v nich slova, kterým děti nerozumí.
Celý rozhovor si můžete přečíst na Heroine.cz.
