EDU poradna: Syn nemůže na školu v přírodě, protože na toaletu chodí jen doma. Co s tím?
S nástupem teplejšího počasí začaly děti jezdit na školy v přírodě. Jenže ne pro všechny je to příjemné zpestření školního roku. Jsou děti, které z různých důvodů jet nechtějí - ne proto, že by si vymýšlely, ale protože pro ně několikadenní cesta mimo domov může představovat opravdový problém. Například to, že dítě zkrátka nezvládne vykonat potřebu jinde než doma. A ačkoliv to pro dítě může být skutečně stresové, na rozdíl od zlomené nohy nebo střevní chřipky na něco takového nedostane razítko od doktora. Jak bychom se měli zachovat? Měli bychom dítě takové situaci vystavit, aby se takzvaně otrkalo, nebo ho ze školy v přírodě omluvit? Vy se ptáte, v EDU poradně odpovídají ti nejpovolanější - tentokrát Petra Mazancová, ředitelka ZŠ Pod Beckovem a bývalá předsedkyně profesní organizace Učitelská platforma. Děkujeme za spolupráci.
Syn chodí do druhé třídy a v červnu má jet na několik dní na školu v přírodě. Má ale velký problém, kvůli kterému se nechce zúčastnit. Odmítá si dojít na velkou kdekoliv mimo domov. Vždycky, když někde jsme, tak to radši vydrží. Řešíme to všude - když jsme na výletech, když je ve škole... je pro něj nemyslitelné, aby si došel na toaletu někde jinde než doma.
Sám vlastně nedokáže vysvětlit, proč to tak má, jen říká, že mu to je nepříjemné. A představa, že by odjel na školu v přírodě a musel to vydržet několik dní, je pro něj hrozně stresová. Na druhou stranu nechci, aby se tím vyčlenil z kolektivu, protože pojedou všechny děti z jeho třídy.
Řešili jste někdy něco podobného nebo nenapadá vás, jak mu s tím pomoci?
Dobrý den,
nejprve bych chtěla uklidnit Vás i syna – podobné potíže nejsou u dětí vůbec výjimečné, jen se o nich moc nemluví. Pro mnoho dětí je používání toalety mimo domov spojené s velkým nepohodlím, studem nebo pocitem ztráty bezpečí.
Nejde o „schválnost“ ani rozmazlenost, ale o skutečný stres. Určitě bych nedoporučovala dítě do školy v přírodě tlačit stylem „musíš to vydržet“. To většinou úzkost ještě posílí. Na druhou stranu je škoda se akce vzdát hned bez hledání možností, jak mu situaci usnadnit.
Pomoci může několik věcí: mluvit o tématu klidně a bez tlaku, postupně trénovat používání jiných toalet v bezpečných situacích (například u prarodičů, v kavárně, na výletě), zapojit syna do plánování – zjistit, jak budou toalety na škole v přírodě vypadat, zda bude mít soukromí, kdo s ním bude na pokoji apod., domluvit se předem s třídní učitelkou, aby o jeho obavě věděla citlivě a diskrétně.
Někdy také pomáhá dát dítěti „plán B“ – například vědomí, že kdyby mu bylo opravdu špatně nebo situaci nezvládalo, existuje možnost si pro něj přijet. Už samotný pocit bezpečné únikové cesty může výrazně snížit stres.
Pokud by se obtíže dlouhodobě neměnily nebo výrazně zasahovaly do běžného fungování (škola, výlety, kroužky), stálo by za zvážení i konzultovat situaci s dětským psychologem. Ne proto, že je s dítětem „něco špatně“, ale protože podobné úzkosti se někdy daří dobře odbourávat s odbornou podporou. Držím palce Vám i synovi – už jen to, že jeho obavy berete vážně a nesnažíte se je zesměšnit, je pro něj velmi důležité.
Děkujeme Petře Mazancové za spolupráci! Pokud máte dotaz týkající se vzdělávání, pošlete ho na [email protected]. Do předmětu uveďte EDUporadna.
Máte otázku, která se dotýká vzdělávání?
