E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Tolerance k násilí na dětech je v Česku obrovská. Jsme padesát let za vyspělým světem, říká terapeutka

15. květen 2024

Bití dětí by už v Česku nemělo být bráno jako výchovný počin. Stvrdit to má novela občanského zákoníku, kterou nejdříve projedná vláda a poté zamíří do Parlamentu. „Cílem je změnit společenské normy, nikoliv zavírat rodiče do vězení,“ říká ředitelka Centra LOCIKA Petra Wünschová, která se věnuje pomoci týraným dětem. „Aby byla novela účinná, potřebujeme ale i podpůrné programy pro rodiče.“

Česká republika je jednou z posledních tří zemí v rámci EU, kde pořád není uzákoněna nepřípustnost tělesných trestů.Foto: Artyom Kabajev – Unsplash

Proč vlastně potřebujeme novelu zákona, která by vymezila násilí na dětech jako nepřípustné?

Česká republika je jednou z posledních tří zemí v rámci EU, kde pořád není uzákoněna nepřípustnost tělesných trestů. Druhou zemí je Slovensko a tou třetí je z nějakých historických důvodů Belgie. Už jsme došli tak daleko, že Evropský sociální výbor zahájil řízení s Českem, protože nenaplňujeme mezinárodní závazky. Jenom tím dorovnáme, co už jinde platí dávno. V oblasti práv dětí jsme v Česku nějakých padesát let pozadu oproti vyspělému světu.

Co by tedy nově mělo být zakázáno dětem dělat?

Čeho se ten návrh snaží vyvarovat, je slovo zákaz, protože to nevyzývá ke změně chování, ale jenom reguluje chování, a navíc způsobem, který v lidech budí odpor. Znáte to, když něco zakážete, lidé se to okamžitě snaží obejít. Ta nepřijatelnost má víc apelovat na to, co je blízké většině lidí. Občanský zákoník nedělá nic jiného, než že definuje chování, které je v souladu s dobrými mravy, a bít děti v souladu s dobrými mravy není. Takže se nejedná o zákaz, za jehož porušení hrozí sankce nebo trest, ale o nastavení normy ve společnosti v tom, co je a není v pořádku ve vztahu k dětem a v jejich výchově. Věříme, že ten občanský zákoník vytvoří tlak na to, že žádný rodič už se nebude cítit dobře, když svoje dítě uhodí nebo na něj bude ošklivě křičet.

Foto: LOCIKA

Kdo je Petra Wűnschová

Centrum LOCIKA založila na základě svých zkušeností dětské terapeutky se specializací na téma domácího násilí. LOCIKA pomáhá dětem, které zažívají domácí násilí jako přímé oběti nebo svědci. Petra Wűnschová je členkou Výboru vlády pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách, kde vede pracovní skupinu zaměřenou na potřeby dětí ohrožených domácím násilím.

Myslíte, že přenastavení společenské normy pomáhá?

Když se toto téma před několika lety začalo v Česku řešit, moje kamarádka měla tehdy v Anglii tříletá dvojčata, která procházela obdobím vzdoru a dávala jí dost zabrat. Občas jsme si telefonovaly a ona říkala – Petro, já bych jim někdy nejradši nařezala, ale to tady nemůžu, sousedi by na mě špatně koukali. Ale v Česku je to úplně naopak! Když nějaké dítě v období vzdoru začne vyvádět třeba v obchodě, jeho rodič se ocitne pod velkým tlakem okolí, aby mu dal na zadek a to dítě přestalo obtěžovat okolí. Je to úplně obráceně.

Minimálně ze sociálních sítí mám ale pocit, že dnešní mladí rodiče už si toto uvědomují a svoje děti bít nechtějí, zatímco pro generaci dnešních babiček například je bití normální. Vidíte také tu generační proměnu?

Nám to tedy bohužel z průzkumů takto vůbec nevychází. Pan profesor Radek Ptáček dělal s 1. lékařskou fakultou průzkum, který se věnoval tělesným trestům, a oproti situaci před sedmi lety nenastal prakticky žádný posun. 58 procent rodičů ve výchově někdy tělesné tresty použilo. Je vidět, že se pořád opakují vzorce ve výchově, které se přenášejí napříč generacemi. Jediné, co se mění, je motivace k tělesným trestům, kde už snad jen pět procent rodičů je považuje za ten nejlepší způsob výchovy, zatímco ostatní k nim sahají ve chvíli, kdy si nevědí rady. Proměnit celou společnost terapií nebo poradenstvím v individuálních rodinách by trvalo šíleně dlouho, proto je efektivnější změnit společenskou normu a nastavení.

Odkud se bere ten odpor proti novele, která navíc nepřináší žádné přísné tresty?

Logických argumentů v tom moc není, zato spousta obav. Je tu obava ze změny, jestli skutečně vychováme děti dobře, když budeme používat jiné metody než naši rodiče nebo prarodiče. Jestli z nich nebudou bezhraniční rozmazlenci bez disciplíny. A pak je tu kategorie traumatizovaných rodičů, kterým doma jejich nejbližší ubližovali a oni v rámci zachování svojí psychické integrity začnou věřit, že si to zasloužili a jejich rodiče dělali to nejlepší. Tito lidé říkají – mě doma bili jako žito a podívejte, jaký slušný člověk ze mě vyrostl a jak skvělý vztah mám se svými rodiči. Ale každý terapeut ví, že mu do terapie přicházejí lidi s tím, jak bylo jejich dětství super… Až když mají sílu to nahlédnout, tak se najednou ukáže, že když je táta bil páskem, necítili vděčnost a lásku, ale bolest a ponížení. A pak si také myslím, že jsme nezpracovali dobře dědictví komunismu, z něhož si neseme potřebu ochraňovat rodinu jako soukromou sféru před zásahy státu.

Ve sněmovně sedí z velké části, když to zjednoduším, „staří bílí muži“. Slýcháte od nich argument, že když se novela přijme, budou vězení plná rodičů, kterým jednou ujely nervy a udeřili své dítě?

Já bych tyto politiky ráda pozvala k nám do Lociky, kde rozhodně neřešíme děti, na které jednou někdo zakřičel, ale děti, které byly týrané a zneužívané ve svých rodinách a trvalo dlouho, než se jim dostalo pomoci. Přitom to věděli sousedi, věděla to škola, ale nikdo nezasáhl, protože to brali jako styl výchovy. Ve společnosti k násilí na dětech panuje obrovská tolerance a to je potřeba změnit, aby lidé pochopili, že rodič, který bije dítě, potřebuje odbornou pomoc. Součástí této proměny jsou i kampaně, které říkají, že rodičovství je velmi náročné a selhávání k němu patří. Ale potřebujeme, aby rodič, který naplácá dítěti, neměl pocit, že provedl skvělý výchovný počin.

A myslíte, že když ta novela projde, budou lidé ochotnější řešit třeba ten křik a rány, co slýchávají od sousedů?

Locika teď chystá materiál, co dělat, když si všimnete v okolí násilí na dítěti. Mnoho lidí se bojí zasáhnout, aby neuškodili tomu dítěti nebo sobě. To ale neznamená, že můžeme před násilím zavírat oči. Třeba takový jednoduchý tip je, že pokud slyšíte od sousedů pláč a křik, pomůže už jen to, že zazvoníte a odejdete. Tím dáte signál, že to někdo vidí a slyší. Pokud se ty situace opakují, je namístě volat policii, která má i pravomoc násilníka vykázat z bytu. Navíc opakované výjezdy policie na jednu adresu jsou už také signál, že by se s rodinou mělo něco dít.

Teď je ale otázka, co se bude s rodinou dít. Například ve zmiňované  Anglii mají hodně programů na zvýšení rodičovských kompetencí a zacházení se stresem. V Česku ale o takových, které by byly opravdu široce dostupné, vlastně nevím.

Díky za tuto otázku, protože to je opravdu něco, co v Česku skutečně strašně chybí. Pro mě by bylo ideální, kdyby rodič s různou mírou důrazu dostal doporučení, aby absolvoval nějaký podobný program. V zahraničí skutečně existují, je prokázáno, že jsou efektivní. Nejde o nějakou drahou mnohaletou terapii, ale skutečně třeba několik měsíců jednou týdně, a i tak jsou výsledky ohromující. A všechny učí vlastně to, že nepomáhá v dítěti vzbuzovat strach, ale mnohem lépe funguje pozitivní motivace. Pomáhá, když je rodič dítěti skutečnou oporou a spolu zvládají náročné situace. Když má tříleté dítě záchvat vzteku, nedělá to naschvál a jeho cílem není udělat rodiči ostudu. Mozek a seberegulace dozrávají plně až ve věku 25 let, takže to je třeba pochopit a změnit podle toho výchovu a vztah k dítěti. My říkáme, že ten zákon nebude funkční, pokud ho nebude doprovázet jak intenzivní informační kampaň, tak i podpůrné služby pro rodiče a třeba telefonní linka, kam se kdokoliv může obrátit a řešit svůj problém s násilím.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s