Jednačtyřicetiletá Irka Ailbhe Griffith byla před dvaceti let coby studentka při noční cestě z brigády domů brutálně napadena a znásilněna neznámým mužem. Ukázalo se, že jednal z nenávisti vůči pohledným ženám a na Ailbhe si vybil svůj vztek z neúspěchů při seznamování. Pachatel byl dopaden a skončil na několik let ve vězení. Ailbhe však jeho trest zásadní úlevu nepřinesl, a proto se o devět let později rozhodla s ním setkat prostřednictvím restorativního programu. Jak se s traumatickou zkušeností vyrovnávala? Proč se pro setkání s pachatelem tak drastického činu rozhodla? A jak jejich společný dialog probíhal?
Jaký měla restorativní justice vliv na váš život?
Pomohla mi k osvobození od následků trestného činu, který jsem zažila. Díky restorativní justici dnes žiju úplně jiný život. My lidé si navzájem ubližujeme, někdy nevědomě. Mluvit o tom upřímně, otevřeně a autenticky může do života přinést klid. Já tak dnes funguju v každodenním životě.
Justičnímu systému se tohle nepodařilo?
Ne. Má zkušenost s justicí byla paradoxně asi nejlepší, jakou můžete jako oběť takového činu mít. Pachatel se k činu doznal, nemusela jsem tedy například podstoupit křížový výslech. Zároveň nakonec dostal přísný trest. Lidé se v den vynesení rozsudku na mě usmívali a říkali: „To je skvělé, dostalo se ti spravedlnosti. Už je po všem. Už se můžeš v životě posunout.” A já si říkala, že je sice po všem, ale něco mi chybělo. V celém tom procesu jsem si připadala tak nějak bezmocná. Byla jsem vnímána jen jako svědek, někdo na okraji. S pachatelem se totiž během toho vůbec nepotkáte. Pamatuju si, že když si ten muž šel vyslechnout rozsudek, rozhodla jsem se tam jet, abych ho aspoň viděla. Seděla jsem pak v autě a policista, kterého jsem znala, ke mně přišel. Stáhla jsem okýnko a on: „Vy tady být nemusíte.” A ptal se mě, co tam vlastně dělám. „Já že tady nemusím být? Stalo se to mně. To můj život se převrátil naruby. A já jako člověk, který je středem toho všeho, tu vůbec být nemusím?” Myslím, že to dobře ukazuje pozici oběti v celém procesu. Necítila jsem, že mé utrpení bylo uznáno a skutečně slyšeno osobou, která je způsobila.
Jaké bylo ho z dálky sledovat?
Hrozně mě zasáhlo, když jsem ho viděla stát před soudní síní, kde si uvolněně povídal s ostatními. Byla jsem v šoku, že se dokáže s někým bavit. Pro mě byl naprostá zrůda. Nedokázala jsem přijmout, že může udělat něco takového a zároveň tam postávat a povídat si u kafe. Část mě si říkala, že když s ním můžou mluvit ostatní, proč bych s ním nemohla mluvit já? Celý ten proces se mě však snažil od něj držet co nejdál – v bezpečí. A přestože rozumím tomu, proč tomu tak je, cítila jsem se kvůli tomu ještě bezmocnější.
Co vám vlastně v onen den udělal?
V tu dobu jsem dokončovala univerzitu, užívala jsem si léto. Pracovala jsem v baru, vracela jsem se v noci domů. Jezdila jsem hromadnou dopravou, což mi přišlo v pohodě, protože z autobusové zastávky jsem to měla k domovu asi čtyři minuty chůze. Jednu noc si ten muž přede mě v autobusu sedl. Asi čtyřicet minut se na mě díval, já jsem se mu snažila nevěnovat pozornost a dívala jsem se z okna. Když jsem vystoupila, vystoupil taktéž. Cestou jsem měla dojem, že jde na protější straně silnice. Když jsem pak zahnula do naší ulice, tak on taky. Ohlédla jsem se a on se díval přímo na mě. V tu chvíli mi došlo, že se něco hrozného stane. Zareagovala jsem tak, jako hodně lidí v podobné situaci – ztuhla jsem. Snažila jsem se utéct, zároveň jsem však zamrzla. Doběhl mě, chytil mě pod krkem a zatáhl mě do křoví. Tam mě svázal a asi čtyřicet minut mlátil, kousal a znásilňoval. Bylo to strašné. Byla jsem přesvědčená, že mě zabije. Ostatně mi tím i vyhrožoval. Pak mě táhl k silnici, já jsem se s ním snažila smlouvat a on byl strašně agresivní. Mrsknul se mnou o zeď. V tu chvíli jsem zahlédla dva teenagery, kteří se blížili. Když mě uviděli, zeptali se, jestli jsem v pořádku. A já zařvala, že ne. Pachatel se dal na útěk a oni se rozeběhli za ním. Dodnes jsem jejich jednáním ohromena. Nakonec ho chytli a drželi ho do příjezdu policie, aniž věděli, co mi udělal. Pak jsem jela na policejní stanici. Měla jsem všude rány a modřiny, vypadala jsem hrozně. A nahlásila jsem to. V tom jsem měla jasno, protože jsem si byla jistá, že mě chtěl zabít.
Většina obětí takový čin z různých důvodů nenahlásí. Co vás přimělo za sebe hned takhle bojovat?
Sexuální násilí je komplexní téma. Jsou lidé, kteří byli velmi násilně napadeni jako já. Pak jsou lidé, kteří zažili sexuální násilí například od blízkého člověka, který nerespektoval jejich nesouhlas. A já chápu, že lidé v té druhé situaci jsou v nahlašování zdrženlivější, nesoudím je za to. Vyšetřování i následný soudní proces jsou velmi náročné. Pro mě to bylo tak jasné asi proto, že jsem žádnou hanbu za to, co se mi stalo, necítila. Věděla jsem, že to byl zločin a on za to musel zaplatit.
Co jste cítila v dalších dnech po útoku?
Bylo to neskutečně těžké, abych řekla pravdu. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Když se mě lidé ptali, jestli si nechci pustit film nebo si přečíst noviny, nešlo to. Nebyla jsem schopna tak dlouho sedět na jednom místě. Nedokázala jsem si nic užít. Ničilo mě to. Ráno jsem se probudila a vše bylo zdánlivě v pořádku. Za tři vteřiny jsem si ale vzpomněla, co se stalo, a okamžitě mě to peklo zase vcuclo. Samozřejmě jsem se po pár dnech snažila pokračovat ve svém životě, ale kdykoliv jsem opustila domov, dostala jsem strach, že mě někdo zavraždí. Mozek mi říkal, že je něco takového velmi nepravděpodobné, to trauma mě ale drželo v přehnaném pozoru. Pokud jsem na ulici prošla kolem muže, očekávala jsem, že mi něco udělá. Byla jsem pořád ve stresu a vynervovaná. Je strašné takhle žít. Bylo to hrozné. Samozřejmě jsem udělala vše, co se obětem takových činů radí – terapie, mindfullness, léky. Do určité míry to pomohlo, ale ne úplně. Když byl pak pachatel odsouzen, částečně se mi ulevilo. Dostala jsem alespoň možnost u soudu přečíst, co mi způsobil. Jenže on seděl na druhé straně síně, díval se do země a bylo zřejmé, že to poslouchat nechce.
Jak vypadal váš další život?
Odstěhovala jsem se do Londýna, narodila se mi dcera. Rok před tím, než měl být z vězení propuštěn, jsem se vrátila do Irska. A bohužel jsem přišla na to, že tam všechny spouštěče zůstaly. Došlo mi, že nejsem volná. Často mě napadalo: „Kdybych mu jen tohle mohla říct. Kdybych se ho jen mohla na tohle zeptat.” Chtěla jsem vědět, proč mi to udělal. Jak mohl někoho tak moc nenávidět, aniž by ho vůbec znal. Jednou jsem o tom pověděla své setře a ona mi řekla o restorativní justici. Právě totiž chodila na univerzitě na přednášky, které se jí věnovaly. Vysvětlila mi, v čem spočívá, a doporučila mi, abych se ozvala její učitelce Marie Keenan, která to téma ve škole přednáší. A tak jsem jí napsala.
Chci se ti podívat do očí:
Jak to probíhalo?
Kontaktovali jsme probační službu a požádali je, aby se zeptali pachatele, jestli by byl pro setkání. Nejdříve souhlasil, pak své rozhodnutí ale odvolal, aby se nakonec rozhodl mi vyhovět. Lidé se mě často ptají, co by se stalo, kdyby se setkáním nesouhlasil. A já na to říkám, že bych brala jakoukoliv reakci. Už jen tím, že jsem ho k setkání vyzvala, jsem mu dala najevo, že se ho nebojím. A už jen tohle mě velmi posílilo a trochu se mi ulevilo. Začala jsem se scházet s facilitátory z organizace Restorative Justice Services a prozradila jim, čeho bych ráda dosáhla.
Neměla jste ze setkání strach? Mohlo by možná spustit nějaké další pocity a obrátit váš život naruby znovu.
Abych byla upřímná, toho jsem se nebála. Už mi víc ublížit nemohl. Já jsem od něj nic konkrétního nečekala, chtěla jsem s ním být v jedné místnosti a říct mu, co jsem měla na srdci. A dostat odpovědi. Zároveň se po rozhovoru se mnou obrátili na něj, aby mu řekli, na co se ho chci ptát. A zda je ochotný na to odpovědět.
Přemýšlela jste nad tím, proč se setkáním nakonec souhlasil?
Samozřejmě. Je to celé dobrovolný proces a v jakékoliv jeho fázi z něj mohl vystoupit. Myslím, že důvodem, proč v jednu chvíli změnil názor a setkat se nechtěl, byla jeho představa o tom, o co jde. Prohlásil, že už si trest odseděl a další nepotřebuje. Ono to však není o trestu, ale o hojení a uzavření celé věci. Dodnes ale upřímně nevím, proč do toho šel. Jedna z prvních věcí, které na přípravných setkáních facilitátorům řekl, byla, že se mi neomluví. To pak přetlumočili mně a za mě to bylo v pořádku. Já o jeho omluvu nestála, chtěla jsem mu něco na přímo říct a na některé věci se zeptat. Omluva pro mě v tu chvíli stejně nic neznamenala, jsou to jen slova.
Co jste chtěla pachateli zpočátku říct? Plánovala jste mu vynadat?
Cítila jsem hodně zloby. V průběhu let jsem si představovala, jak mu fyzicky ubližuju. Jak jsem ale do restorativního procesu vstoupila, došlo mi, že musím udělat něco mnohem hlubšího. Potřebovala jsem si ho polidštit a zároveň ukázat jemu, že jsem i já lidská bytost. Chtěla jsem mu říct, jaké bylo být v mé kůži, jak jsem to prožívala. Chtěla jsem se ho zeptat, proč to udělal. A také, jestli mě plánoval zavraždit.
Říkáte, že pro vás pachatel přestával být monstrem, naopak začínal být na základě informací, které jste o něm postupně dostávala, stále více člověkem. Kdo vlastně je?
Řekli mi, že jedna z věcí, z nichž má strach, je, že se trápím kvůli jizvám, které na těle od útoku mám. Dost mě překvapilo, že na tohle myslí. To ho v mých očích polidštilo. Protože nad něčím takovým vůbec přemýšlí. Že je mu to možná líto. A pak mi jednou řekli, že setkání příští týden nevyjde, protože bude na dovolené. A já se začala smát. Když mi dříve řekli, že se mi neomluví, bylo zřejmé, že ke mně nedokáže být úplně empatický. Bylo mi řečeno, že má zvláštní představy o ženách, což není s ohledem na to, co udělal, až tak překvapivé. Pokud mám být upřímná, z mého pohledu je to incel.
To mě napadlo už když jste zmínila, že se vám apriori odmítl omluvit. Když totiž pachatelé jdou do restorativního procesu, chtějí se především omluvit.
On vůči ženám cítí zlost, zejména vůči určitému typu žen. Hází je do jednoho pytle a chová vůči nim z důvodu svých bláznivých představ nenávist. To jsem cítila, když mě napadl. Na našem setkání také hovořil o životě panice. Neměl se ženami vztahy a to ho značně štvalo.
Kolik mu bylo, když vás napadl?
Něco přes třicet.
Jak den, který váš život pozitivně změnil, probíhal?
Když jsem tam přišla, byla jsem nervózní. Zároveň jsem cítila úlevu, že je to konečně tady. Musela jsem se smát, protože byl zrovna Halloween. Ten den jsem se setkala s Marie Keenan, která šla na setkání jako má podpůrná osoba. Přála jsem si, aby on už v místnosti seděl. Pamatuju si, jak jsem šla chodbou, otevřely se dveře a já náhle viděla muže, který byl po mnoho let v mé mysli zrůdou. Seděl tam na židli. Bylo neskutečné, že ten strach téměř okamžitě zmizel. Byl to prostě jen normální chlap. Samozřejmě mnou cloumaly emoce, hůře se mi dýchalo. Sedla jsem si a vše začalo velmi formálně. Začala jsem říkat, co jsem si připravila. Poměrně brzy mě přerušil, aby řekl, že jsem moc statečná, když jsem do toho šla. Na což jsem mu odpověděla, že si myslím, že je statečný také on. Zpočátku téměř nemluvil, když na něj přišla řada, vzdal se slova. Já jsem k němu hovořila dost autenticky, což ho zřejmě motivovalo k tomu, aby začal mluvit taky. Popisoval, jak si na ty událostí vzpomíná.
Na co jste se ho nakonec zeptala?
Zajímalo mě, proč to udělal. Neměl pochopitelně žádné racionální vysvětlení. Několikrát ho ale ženy odmítly v baru, on se opil, pak mě uviděl, myslel si, že jsem namyšlená a prý mi chtěl srazit hřebínek.
Což ukazuje na to, že to byl čin z nenávisti. Nenávisti vůči krásným ženám. Protože ho odmítaly.
Ano.
Jaké pro vás bylo tohle slyšet?
Pomohlo mi slyšet to z jeho úst. Mohla jsem si konečně složit celý obrázek. Abych to uzavřela. Pak jsem se ho zeptala, jestli mě chtěl zavraždit. A on v podstatě odpověděl, že to sice neplánoval, ale mohlo k tomu dojít.
Jaký jste z něj měla během setkání dojem?
Téměř pokaždé, kdy promluvil a sdílel něco ze svého života, byl hodně sebelítostivý. „Měl jsem tak těžký život, nikdo se ke mně nechoval dobře.” Vyloženě jsem s ním nesoucítila, spíš mi přišlo smutné, že chodí po světě s takovým vnitřním nastavením. Žije vlastně smutný život. Díky tomu jsem mu mohla aspoň částečně odpustit.
Omluvil se vám nakonec?
Během setkání se neomluvil. Po dvou dnech mi ale zavolala jedna z facilitátorek, aby mi řekla, že jí od něj přišla zpráva, že celý víkend probrečel. A že je mu moc líto, jakou bolest mi způsobil. Chtěl mi to vzkázat. Takže jsem omluvu nakonec dostala.
Co bylo pro vás z toho, co řekl, nejdůležitější?
Několik věcí. Asi fakt, že odpověděl na všechny mé otázky. To mi pomohlo. V jednu chvíli mě oslovil jménem. Může se to zdát jako maličkost, ale mě to dost zasáhlo. Bylo to poprvé, kdy jsem měla dojem, že mě vidí jako člověka. A popřál mi, ať se mi dobře daří. Pak mi vyprávěl o situaci, kdy byl v baru se skupinou přátel a jedna z přítomných žen ho požádala, aby ji kvůli bezpečnosti doprovodil domů. Musela jsem se tomu smát. Byla to neskutečná ironie. On mi tím chtěl říct, že není vždy tím člověkem jako tehdy. Že dokáže ženy i ochraňovat. Když mě napadl, opakoval: „Teď už nejsi tak okouzlující, co?” A já mu na setkání řekla, že když tohle tehdy říkal, chtěl mě tím zničit. Já ale zničená nejsem. Řekla jsem mu to přímo do očí. A to byl pro mě asi nejsilnější moment.
Jak setkání změnilo váš život?
Jakmile jsem odtamtud vyšla, okamžitě jsem cítila obrovskou úlevu. Celé dny jsem se usmívala. Kdybych ho dnes potkala na ulici, nebála bych se. A to pro mě byla velká změna. A proto také dnes restorativní justici propaguju. Je mnoho lidí, kteří se s křivdou, která se jim stala, nedostanou možnost vyrovnat.
Došla jste vy sama uzdravení?
Došla. Těžko se to popisuje, ale skutečně se to stalo. Dokonce na to už moc nemyslím. A to ukazuje, že jsem z toho venku.
Když se stanete obětí takového činu, a pak o něm ještě mluvíte veřejně, může se to stát pro ostatní vaší identitou. Věřím, že jste přitom ale mnohem víc. Kdo tedy jste?
To je pravda. Je to riziko, který na sebe člověk bere, když o tom začne veřejně mluvit. Občas se tomu směju, když o mě v titulku v novinách napíší „říká oběť znásilnění”. Mě to však tolik netrápí. Pracuji dnes ve finančně-technologické společnosti, zároveň si dělám trénink v oblasti restorativní justice v souvislosti se sexuálním násilí. Pracuji s Timem Chapmanem, který je velmi známá postava v této oblasti. Možná ze mě jednou bude facilitátorka takových setkání.
Tento text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Ve spolupráci s ním budeme publikovat další články na téma restorativní justice, a to jak v tištěné verzi časopisu, tak na našem webu.