E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Když se bojíte opustit les. Strach i nezájem na hranicích Evropy

Nikdo neví, kolik lidí včetně dětí se právě teď snaží přečkat mráz na polsko-běloruských hranicích. Ale jsou tam. A nemohou tam ani zpět. Bojí se. Ocitli se v patové situaci a společně s nimi se v ní ocitla i Evropa.

Foto: Karol Grygoruk / RATS Agency

Go! Příkaz, který se v posledních měsících často nese lesy na polsko-běloruských hranicích. To, co se odehrává v místech, kde končí Bělorusko a začíná Evropská unie, bylo už mnohokrát popsané. Běloruský režim přivezl na své území migranty z Iráku, Sýrie, Libanonu a dalších zemí, následně je odvezl k hranicím Polska (ale také Litvy a Lotyšska), kde je nechal v provizorních tábořištích. Jednou za čas je naloží do aut a odveze k polským hranicím. Tam si termovizí tamní vojáci hlídají, kde se zrovna nacházejí jejich polské protějšky. V jeden moment pak přestřihnou hraniční zábrany a křiknou: Go! Někdy za nimi pošlou ještě psy.

Pokud se migrantům povede dostat na polskou stranu, ale jsou chyceni, nastane jeden ze dvou scénářů. Buď jsou na tom zdravotně tak špatně, že je polští vojáci či pohraniční stráž převezou do nemocnice, aby je pak zase, až se jim udělá lépe, odvezli zpátky do lesa. Druhý scénář je podobný tomu běloruskému: zatlačí je obratem zpět až k pohraničnímu ostnatému plotu, rozstřihnou ho a taky vykřiknou Go!

„Někteří to už zažili třeba desetkrát,“ konstatuje Nina Baše, překladatelka do polštiny, která loni spoluzakládala iniciativu Zóna naděje. Stalo se tak poté, co na profilu ředitelky jedné z polských humanitárních organizací v reálném čase sledovala příběh rodiny, které přežívala v lese se třemi dětmi, nejmladšímu byly dva roky. „Popisovali, jak nemají co jíst ani pít, jak děti olizují ojíněné větvičky, protože mají žízeň. Otřáslo to tehdy mojí důvěrou v to, že žijeme v bezpečném prostoru. Nechápala jsem, že se něco takového může dít v blízkosti naší země a že uniformovaný představitel státu pro tyto lidi nepředstavuje záchranu a bezpečí, ale smrtelné riziko,“ popisuje mi svoji prvotní motivaci žena, která po půlročním snažení už ale tuší, že její snaha vzbudit solidárnost s uprchlíky zřejmě nebude mít velký dopad.

Poslední zpráva o mrtvém přišla v listopadu, pak ještě jedna v prosinci – našli tělo u cesty. Od té doby žádná úmrtí hlášená nejsou. A přitom teprve v listopadu napadl sníh a začalo mrznout.

Zajímá mne, zda má zprávy o tom, kolik lidí na hranicích nyní – v polovině ledna – je. „Hustota lidí se mění, někdy je to více, někdy méně, ale pořád jsou, pořád jsou tam i rodiny s dětmi. Odlišné je to, že se už o to nikdo moc nezajímá,“ odpovídá. Oficiálně zemřelo od loňského léta v zóně kolem patnácti lidí, aktivisté si ale myslí, že číslo je mnohem vyšší. „Poslední zpráva o mrtvém přišla v listopadu, pak ještě jedna v prosinci – našli tělo u cesty. Od té doby žádná úmrtí hlášená nejsou. A přitom teprve v listopadu napadl sníh a začalo mrznout,“ konstatuje Nina Baše.

Dvojí metr

„Někteří měli železné boxerské prsteny a boty s ocelovou špičkou. Kopali nás, když jsme leželi na zemi. Donutili nás vydat peníze a telefony. Moje tělo pak zůstalo černomodré.“ Jedno z mnoha svědectví, které posbírala Amnesty International z běloruské strany hranic a na začátku ledna zveřejnila. Stejně tak se tam ale dočteme o syrské rodině, kterou chytily polské bezpečnostní složky a použily proti ní pepřový sprej včetně toho, že ho stříkaly do očí dětem.

Foto: archiv Niny Baše

Když už nic jiného, tak aspoň podpis

Překladatelka Nina Baše je už řadu týdnů v kontaktu s dobrovolníky v Polsku, kteří v pohraničním pásmu pomáhají. Jsou to často lidé z okolí. Za nocí místo spánku vstávají a nosí uprchlíkům teplý čaj, polévku nebo oblečení. „Nemohou v klidu usnout, když vědí, že kousek od jejich domu mrznou či umírají lidé,“ říká Nina.

Nina sepsala společně s dalšími podobně uvažujícími lidmi petici, v níž vyzývají Evropskou unii, aby migrantům zajistila humanitární pomoc. V plánu mají taky přeložit jejich web www.heumanity.eu do národních jazyků evropských států. Sázejí na to, že by alespoň západní část Evropy mohla víc soucítit s uprchlíky.

Na začátku ledna vydali zprávu i Lékaři bez hranic. Informovali v ní, že se z této oblasti stahují, protože se jim přes veškerou snahu nepodařilo dostat se do zalesněného pohraničního regionu, kde se skrývají migranti, kterým chtěli poskytnout humanitární pomoc. Polské úřady, s nimiž jednali tři měsíce, je tam ale nepustily. Týmy Lékařů bez hranic se do oblasti přesunuly v druhé polovině listopadu 2021 v čele s krizovou koordinátorkou Frauke Ossig, která je nyní už zpět v Německu. „Do začátku ledna jsem se pohybovala mezi našimi týmy v Polsku a v Litvě. V Polsku jsme se zdržovali v blízkosti zabezpečené zóny v okrese Podlaskie,“ píše mi Ossig e-mailem.

Ptám se jí, zda někdy zažila, že by Lékaři bez hranic nemohli v Evropě poskytnout humanitární pomoc. „Lékaři bez hranic pracují po celém světě již více než padesát let a nemohu mluvit o každém zásahu, ale mohu říci, že v lesích v Polsku zjevně byli lidé, kteří potřebovali pomoc, z nichž někteří zemřeli. A byli jsme připraveni ji poskytnout, pokud by nám byl umožněn přístup,“ konstatuje. V Litvě prý Lékaři bez hranic také nemohli vstoupit do lesní oblasti podél hranic. Vláda jim ale alespoň povolila přístup k hraničním přechodům.

Slovo migrace je v Evropě neuvěřitelně politicky rizikové a zejména středoevropští politici mají často bytostnou potřebu vypadat jako někdo, kdo nikoho přes hranice nepustí.

Nejtěžší je podle Frauke Ossig být svědky toho, že během zimy se ženy, děti a muži ukrývají v evropském lese a naléhavě potřebují vodu, jídlo, teplé oblečení a někteří i lékařskou péči, ale až příliš se bojí opustit les. Mají strach z nelegitimního násilného zatlačování, porušování jejich základních lidských práv a násilí ze strany pohraniční stráže na všech třech stranách hranice. „Lidé v lese v Polsku a v dalších dvou zemích se nebudou proaktivně obracet na úřady o pomoc. A zde vidíme dvojí metr ze strany vedoucích představitelů EU – volat po humanitárním přístupu v naléhavých případech v jiných zemích po celém světě, ale mlčet, když je krize na jejich vlastním prahu. To pro nás zůstává nepřijatelné,“ zdůrazňuje Ossig.

Politicky rizikové slovo

Lidé se ocitli v pasti. Zůstali na hranicích, kde se z jedné strany nachází autoritářský režim Alexandra Lukašenka, který se tímto mstí za uvalené sankce od EU. A na druhé straně pak leží Evropská unie se svou dlouholetou neschopností efektivně vyřešit migrační politiku. „Slovo migrace je v Evropě neuvěřitelně politicky rizikové a zejména středoevropští politici mají často bytostnou potřebu vypadat jako někdo, kdo nikoho přes hranice nepustí,“ konstatuje Tomáš Weiss z katedry evropských studií na fakultě sociálních věd UK.

Tato skutečnost dovedla podle něho polskou vládu až k tomu, že je snad ještě tvrdší, než by možná sama chtěla. Jelikož se ale dlouhodobě k migraci vyjadřuje tvrdě, tlačí jí současná situace i k tvrdé pozici. Už dřívější migrační vlny změnily náhled na migraci. „Co bychom dříve, tedy před rokem 2013, brali jako jasný impuls k humanitární pomoci, se nyní přelilo v diskusi o naší bezpečnosti a pocitu strachu,“ dodává politolog. 

Stany v lese v pohraničním pásmu. Foto: Karol Grygoruk / RATS AgencyFoto: Karol Grygoruk / RATS Agency

Řešení, které Polsko zvolilo, je známé: vláda vyhlásila na hranicích s Běloruskem výjimečný stav. Tři kilometry široký a přibližně 420 kilometrů dlouhý pás, kam nesmějí vstoupit novináři, humanitární pracovníci a kde jsou omezena občanská práva. Zároveň odmítli pustit na své území Frontex (Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž, jejímž úkolem je ochrana vnějších hranic EU). A nepustili tam ani komisařku Rady Evropy pro lidská práva Dunju Mijatovicovou. Přístup tam nemá ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) stejně jako Mezinárodní organizace pro migraci. V případě odmítnutí Frontexu je důvodem zřejmě to, že Polsko má s Unií dlouhodobě napjaté vztahy, nechce vypadat „slabě“ a přijmout pomoc. V případě všech ostatních organizací je nejpravděpodobnějším důvodem fakt, že polská vláda nechce, aby existovaly důkazy o porušování lidských a mezinárodních práv na jejích hranicích.

Zneužívání lidí, kteří jsou v tíživé životní situaci, chtějí se dostat do bezpečí, vydávají se na cestu za lepším životem, jsou ale tím nejhrubším způsobem zneužiti a zachází se s nimi jako s politickým materiálem, se nestalo poprvé.

Na podzimním plénu vydal Evropský parlament usnesení, že se Polsko nemůže v situaci, která na jeho hranicích nastala, chovat tak, jak se chová. Polsko se tehdy snažilo bránit argumentem, že jde o Lukašenkův útok a snahu o podkopávání Evropské unie. „To je sice pravda, ale to neznamená, že tam necháme lidi mrznout a umírat,“ zněla dle pirátského europoslance Mikuláše Peksy oponentura. Dál se ale už nic nedělo. Co se Unii podařilo, bylo omezit lety do Minsku organizované běloruským režimem, tedy omezit počty migrantů na běloruském území. Někteří se začali vracet zpět (podle Amnesty International jde ale i o násilné návraty včetně návratu lidí do Sýrie, odkud však nepocházejí). Jak ale pomoci zbylým lidem, kteří uvízli v pohraniční oblasti, EU už neřeší.

Lidská práva a politický boj 

Primární odpovědnost za ochranu vnějších hranic má vždy daný stát, připomíná Tomáš Weiss. Polsku samozřejmě lze opakovat, že má podepsané mezinárodní dohody a musí dodržovat mezinárodní právo. Listina základních práv EU jasně odkazuje na Ženevskou úmluvu o uprchlících a je v ní zakotvena povinnost umožnit přístup uprchlíků k azylovému řízení. To celé ale podle Tomáše Weisse komplikuje fakt, jak se do země uprchlíci dostali. Není to žádná spontánní vlna, ale běloruský tah. „Byť je jasné, že tento rozdíl lidem v lese nijak nepomůže,“ dodává Weiss s tím, že to je každopádně podle něho důvod, proč se Polsko nedostalo pod silnou kritiku evropských institucí. A neobjevuje se – z důvodů uvedených výše – ani solidárnost ostatních unijních států, které by mohly Polsko podpořit. Například tak, že by část azylových řízení vedly na svém území. 

Foto: Maur film

Příběhy uprchlíků

Náročné cesty napříč kontinenty překonávají i mladí a nezletilí migranti. Kromě přímých svědectví o jejich osudech vypráví i působivý animovaný film Přes hranici.

Mladí migranti v Evropě. Jaké jsou jejich osudy?

„Nic neobvyklého“, říká mi Marek Štys, vedoucí humanitární pomoci v organizaci Člověk v tísni, když se ho ptám, jak moc se příběh lidí na polsko-běloruských hranicích liší od příběhů, které už Evropa zažila. Zneužívání lidí, kteří jsou v tíživé životní situaci, chtějí se dostat do bezpečí, vydávají se na cestu za lepším životem, jsou ale tím nejhrubším způsobem zneužiti a zachází se s nimi jako s politickým materiálem, se nestalo poprvé. To samé se odehrávalo na řecko-turecké hranici a do jisté míry i ve Středozemním moři.

„Nechci zpochybňovat integritu hranic a pravidla azylové politiky, všechny země si hlídají vstup do země, ale ta řešení, která se volí, jsou technicistní a zapomínají na lidskou stránku celého příběhu a ty příběhy se opakují a nezdá se, že bychom se z toho poučili,“ apeluje Marek Štys. Podle něho by se mělo v dlouhodobém horizontu řešit, jak pomoci lidem v konfliktních oblastech, aby si o azyl mohli žádat blíž své domovině, a ne až v Evropě. Faktem je, že dnes se uprchlíci do Evropy nemohou legálně z konfliktních oblastí dostat, a proto volí tyto „divoké cesty“. „To pak nahrává různým skupinám, které se převozy lidí živí, a nyní se toho chopily rovnou celé režimy,“ dodává Štys. A podle Sylvie Burianové z Asociace pro mezinárodní otázky lze do budoucna očekávat, že se hrozba migrace bude s ohledem na válečné konflikty, enviromentální vyhlídky a přístup Evropy k migrační otázce opakovat. „Stane se to standardním nástrojem politického vyjednávání.“

Skupina uprchlíků. Nejstaršímu je 63, nejmladšímu čtyři měsíce. Foto: Karol Grygoruk / RATS AgencyFoto: Karol Grygoruk / RATS Agency

Neutíkejte od televize ani od informací

Jak udělat z otázky přijímání migrantů méně třeskutou otázku – tak, abychom pak byli více ochotní pomoct těm, kteří pomoc potřebují? V tomto ohledu je sympatický počin slovenské veřejnoprávní televize RTSV. Ta od letošního ledna vysílá desetidílný seriál Priznanie, který je volným pokračováním mimořádně úspěšného seriálu Hniezdo. Možná pro velké úspěchy první série se slovenští televizní dramaturgové nebáli sáhnout po riskantním tématu a jako jednu z hlavních dějových linek zvolili do pokračování osud syrské migrantky.

V seriálové dodávce plné migrantů přežívá jen Syřanka Lejla se synem, která pak v zemi žádá o azyl. A jak se zdá, nebyl to od televize chybný tah. Po odvysílání druhého dílu, kde už byli diváci s tématem migrace konfrontováni, neutekli od televize, naopak. Seriál trhá divácké rekordy. „Chtěl jsem, aby se lidé zamysleli, co by udělali oni. Aby viděli, že jsou někteří lidé ochotní riskovat svoje životy. Aby viděli, že se v nich najde ta síla, která je větší než strach, že o svůj život přijdou,“ říká mi do telefonu režisér seriálu Braňo Mišík. „Nechtěl jsem ale zároveň dávat odpověď na tak těžké téma. Věřím ovšem, že je třeba taková témata otvírat a bavit se o nich. Pokud to neděláme, zůstávají mezi lidmi jen jako obavy a předsudky.“

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s