Aktivismus se tu nenosí. Umělkyně původem z Gazy se bouří proti české jednostrannosti

V minulosti pracovala například na vizuálech neziskové organizace Konsent, navrhovala cyklistické dresy pro Rekola a svou skleněnou kolekci interiérových doplňků ~1 hour vystavovala na Designbloku. Nedávno se podílela na souboru výpovědí lidí palestinského původu žijících v Česku Jestli mám zemřít, ať je to příběh, kterou vydalo nakladatelství UTOPIA libri.

Yara Abu Aataya naprostou většinu života pobývá v Česku, narodila se ale v Gaze, kde má stále řadu příbuzných. Odmala tak měla pocit, že se musí stát svým způsobem ambasadorkou svého národa a kultury. „Naložila jsem ho na sebe, abych dosáhla porozumění. Ale i učitelky na základní škole mě dost ovlivnily, dotlačily mě k tomu, abych tu ambasadorku dělala. Je to tím, že se česká společnost nesetkává s cizinci. Já jsem například na škole nikdy nepotkala žádného Araba. Vietnamce jsem potkala až na vysoké. Měla jsem kamarádku z Estonska – a to je skoro všechno. Až pak lidi začali víc cestovat, svět se otevřel, sociální sítě byly na vzestupu. Teď je to dost jiné, ale dvacet, třicet let zpátky to tak nebylo.

V knize Jestli mám zemřít, ať je to příběh, popisuje své zkušenosti s rasismem v Česku. „Brala jsem to jako součást neporozumění, že je někdo jiný. Rasismus existuje pochopitelně na různých úrovních. Lidé podle mě mají i ze západních médií špatné konotace s lidmi tmavší pleti," říká pro Heroine.cz.

Rozhovor se věnuje také celé řadě stereotypů o islámském světě. Yara Abu Aataya zmiňuje také osvětovou organizaci Tadamun, která má sbližovat zde žijící kultury a v níž se angažuje. A nevyhnutelně se dotýká také současné katastrofální humanitární situace v Gaze a letitého izraelsko-palestinského konfliktu.

„Původně byla Palestina pro všechna tři náboženství a všichni tam žili pohromadě. Moje máma mi vyprávěla, jak si se židovskými sousedkami navzájem hlídaly děti, ale postupně vznikl apartheidní stát," vzpomíná v rozhovoru. „Dnes lidi milují dubajskou čokoládu a falafel, ale nemilují Araby. Doufám, že Tadamun bude přibližovat lidem arabskou kulturu a tohle se nakonec změní."

Představuje si někdy sama sebe v Palestině? „Ano, třeba v knize jsem se zasnila. Ale je to bolestivá představa, protože vidím, co se děje teď, a neumím se přenést do budoucnosti, aniž bych viděla všechnu tu hrůzu." Jak dnes vnímá útok Hamásu ze 7. října? Jak izraelská blokáda přímo ovlivnila její rodinu? A jak se vlastně kdysi dostala do Česka? Celý rozhovor si přečtete na webu Heroine.cz.