„Co ty dnešní ženský pořád chtějí!“ Žena smí mít na muže vysoké nároky a spokojená může být i sama

„Já jsem byla v podstatě single 35 let. Protože mám vysoké nároky, které v sobě nedokážu zlomit. Cítila jsem se šťastná a naplněná, než se nutit být s někým, s kým by mi nebylo dobře. A pak jsem potkala muže, který těm nárokům nejen dostál, ale čumím, že je ještě překračuje. Takže teď jsem šťastná a naplněná ve vztahu.“

Tenhle můj příspěvek na platformě X vyvolal překvapivě mnoho reakcí, z nichž bylo vidět, že téma ženských „nároků na muže“ je živé a každý si do něj vkládá své životní zkušenosti a představy. Je skvělé o tom věcně diskutovat, abychom se dobrali alespoň nějakých společných bodů.

Jsem na prahu čtyřicítky a mám patrně jinou životní zkušenost, než jaká převažuje v mainstreamovém diskurzu. Ráda svůj příběh sdílím, protože se mi zdá, že zažrané předpoklady a genderové stereotypy je potřeba rozbíjet. Moje povídání patří do pokračující debaty o tom, kdo koho chce a nechce a proč a jestli se to poslední dobou mění. Kdo zůstává sám, kdo dobrovolně a kdo nedobrovolně. Mluví se o incelech, o pandemii mužské osamělosti. O tom, že ženy málo rodí, některé dokonce nechtějí děti vůbec. Některé prý vybírají, až přeberou a skončí samy (nebo hůř, s kočkou). Jsem teď sice pět let ve vztahu, ale trvám na tom, že kdybych svého muže nepotkala, byla bych dál spokojená i single.

Vybírám tedy z diskusí na toto téma tři námitky nebo podněty, o kterých si myslím, že stojí za to je trochu rozpitvat.