Novináři Titlbach a Šichanová o queer stereotypech a nesnesitelné lehkosti duhové vlajky

LGBT+
Manželství
Média
Rovná právaRozhovor
Anna Urbanová
| 20. 8. 2021 | 7 komentářů | 6 284
Novináři Titlbach a Šichanová o queer stereotypech a nesnesitelné lehkosti duhové vlajky
Bára má na sobě džínové šaty, Filip růžovou košili, oboje Levi's. Foto: Ondřej Košík.

Filip Titlbach a Bára Šichanová jsou respektovaní novináři, bývalí kolegové a skvělí přátelé. Filip je editorem Deníku N a připravuje úspěšný zpravodajský podcast Studio N, Bára je vedoucí programu Radia Wave a moderuje podcast Šeptem o sexu a intimitě. Oba jsou queer a otevřenost, se kterou se mnou mluví o předsudcích, stereotypech a otázkách, které musí zodpovídat až příliš často, mě nutí k ne zcela příjemné sebereflexi. Kladu takové otázky? Umím se ptát tak, aby mohli mluvit o tom, co je skutečně důležité? A jak coby novináři vnímají veřejnou diskusi o tematice LGBTQ a jak se k ní chtějí nebo jsou nuceni se vyjadřovat? Kolikrát slyšeli, že je jí „už dost“?

Queer tématům se oba průběžně věnujete a nepochybně je i sledujete v jiných médiích. Jak se proměnil způsob, jakým se o LGBTQ lidech veřejně mluví?

Bára: Přibývá novinářů, kteří jsou ochotní to téma chápat aktuálně a tak, aby odráželo reálný stav věcí. I u nás už se píše jazykem, kterým běžně operují média na západě – a teď mám na mysli hlavně ta veřejnoprávní. Jako přelomovou vnímám ochotu naslouchat lidem, o kterých píší a kterých se to týká, což znamená i respektovat přání, že někdo chce být nějak označován a nazýván. Za správný směr považuji i ten, který upouští od vnímání queer lidí skrze prizma jejich sexuality. Pokud dnes novináři píšou třeba o tématu trans lidí a o problémech, se kterými se setkávají, je už mnohdy cítit znatelná snaha tolik neupozorňovat na tělesnost nebo tělesnou tranzici, protože to je jenom jedna část celého procesu. Ale obecně mám za to, že nás čeká ještě hodně práce.

Kde tahle žádoucí citlivost a vhled ještě chybí?

Bára: Bylo by dobré zvážit, jak se u nás pracuje s termínem komunita. To slovo jako by v českém kontextu odkazovalo hlavně na to, že jsme jakási parta lidí, kde se všichni navzájem znají. Ale já opravdu neznám všechny lesby v Brně, a přijde mi legrační, když to někdo předpokládá. Sebekriticky přiznávám, že dřív jsem slovo „komunita” používala i já, dnes bych spíš použila slovo „lidé”. Druhá věc je vizuální reprezentace. Když česká média píšou a mluví o queer lidech, pořád primárně vidíme duhové vlajky. Když se mluví o manželství pro všechny, jsou to prstýnky a duha. Když je Pride, doprovodí to líbající se pár gayů nebo leseb – a už jsme zase u té sexualizace. Stále narazíš i na dřív používané termíny jako „lesbička“, který se vžil někdy v devadesátkách. 

Filip: Je to dehonestující. Nám taky nikdo neříká „gejíčci”.

Vzpomínám si, že kdysi jsem ten výraz také používala, byl všudypřítomný. Svým tehdy velmi laickým pohledem jsem soudila, že takhle je to „správně“.

Filip: Podobně problematické je, když média píší o homosexuálech. Je to termín z lékařského prostředí, který je zatížený mimo jiné kontextem doby, kdy byla homosexualita kriminalizována. Ten pojem označuje čistě sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví. Být gayem neznamená jen to, že se vám líbí kluci, je to komplexní identita, která zahrnuje další aspekty prožívání života. O heterosexuálech přece také nemluvíme prizmatem jejich sexuality, ale prostě jako o lidech.

Bára: Je to termín, který fungoval v mezinárodní klasifikaci nemocí. Z té byl vyjmut i termín transsexualita, tedy z kategorie duševních poruch. Terapeut Jiří Procházka nedávno mluvil u nás na Radiu Wave o tom, jak problematické je to s názvoslovím i v odborných kruzích. I mezi sexuology se setkává s těmi, kteří třeba intersex lidi označují jako hermafrodity a vysvětlují to tím, že jsou „ze staré školy“. To je mimochodem, jak Jiří říká, je to stejné jako dnes používat slovo „negr“.

Pride kolekce Levi's

Levi's PrideLevi's

Značka Levi's, která pro focení oblékla i Filipa a Báru, přichází s Pride kolekcí. Trička, džínové bundy, lacláče a další signature kousky s mottem All Love. All Pronouns si ještě pár dní můžete koupit v pražské prodejně Levi's na adrese Na příkopě 6. 100 % výtěžku z prodeje kolekce poputuje k organizaci OutRight Action International, která usiluje o prosazování práv LGBTQ lidí.

Řekněme, že chci používat vhodný, respektující jazyk, ale zároveň do toho tématu nemám vhled. Kde se o něm nejsnadněji poučím?

Bára: Nejjednodušší cesta vede přes organizace, které LGBTQ lidi podporují. Konkrétně u trans tématu je to v Česku Trans*parent a pak taky Prague Pride. Obě organizace vytvořily slovníček pojmů, který pomáhá primárně médiím, ale nejenom jim, zorientovat se na genderovém spektru. 

Je tahle pomalá adaptace českého mediálního prostředí důsledkem neochoty konkrétních lidí, nebo je v tom nějaká jiná překážka?

Bára: Na tohle nemám černobílý pohled a začnu shovívavě okolnostmi práce. České redakce pracují s úplně jiným rozpočtem než ty zahraniční, a speciálně ve zpravodajských redakcích je velký tlak na produktivitu práce, na orientaci v tématech a podobně. Nezřídka se člověk stává odborníkem na problematiku „přes noc“, protože to dostane zadáno. V tomhle smyslu to dnešní novináři opravdu nemusí mít vždy snadné. Je velký luxus, když má člověk na přípravu delší čas i odpovídající rozsah. Ale současně si myslím, že základem všeho je úplný standard novinářské práce: ochota hledat a ověřovat informace, ptát se a naslouchat druhým.

Filip: Mám na to trochu odlišný, možná přísnější pohled. Nemyslím si, že je to tak složité a časově náročné. Pokud chce člověk o nějakém tématu informovat veřejnost, musí znát alespoň elementární základy problému –⁠ jak chce novinář bez znalosti pojmů předat reálný obrázek věci? Vždyť úplně stačí, když zvednu telefon a zeptám se někoho, kdo se v tématu pohybuje. Když u nás v Deníku N někdo píše o queer lidech a není si něčím jistý, je úplně běžné, že se mě na něco zeptá nebo si ode mě text před vydáním nechá přečíst. A já to dělám úplně stejně v mnoha jiných tématech. Pokud natáčím podcast o Afghánistánu a nad něčím váhám, ozvu se válečné reportérce Petře Procházkové. Když dělám něco o vědě a nerozumím problému, kontaktuju šéfa vědecké rubriky Petra Koubského. Když jde o Severní Koreu nebo Čínu, vím, že můžu zavolat Majdě Slezákové, která se těmto oblastem dlouhodobě věnuje. Pro mě je to především otázka touhy se něco dozvědět, dělat svoji práci svědomitě a ochoty respektovat ostatní lidské bytosti. Nevidím v českém mediálním prostředí žádnou reálnou překážku, kterou by si člověk mohl omluvit fakt, že informuje o queer lidech pokřiveně nebo pod nánosem stereotypů. Realita je, jaký život ti lidé žijí, jaké konkrétní problémy řeší a kým doopravdy jsou, ne domnělá představa založená na neznalosti věci.

Filip Titlbach
Ondřej Košík

Foto: Ondřej Košík. Make-up a styling: Natálie Host. Produkce: Linda Majerová.

Zrovna nedávno na Filmové škole v Uherském hradišti jsem měla debatu o seriálové tvorbě a o tom, jak zobrazuje sexualitu, nahotu, intimitu. Kromě řady zajímavých věcí zaznělo také to, že aby byla postava uvěřitelná, musí být plastická. To ale platí přece i v realitě! Dobrá, mně se líbí holky, ale taky mám ráda svoji práci novinářky, ráda hraju tenis a stejně jako dvě třetiny tohohle národa venčím psa a chodím s ním do přírody. Myslím si, že už je opravdu potřeba začít vnímat queer lidi jako běžnou součást společnosti a začleňovat je do úplně běžných témat, která řešíme my všichni. -- Bára Šichanová

Bára má na sobě džínovou bundu s ozdobným límcem Levi's, 3799 Kč. Filip má na sobě hořčicové triko Levi's, 799 Kč, džínovou bundu Levi's, 3399 Kč.

Mě se ten život týká úplně stejně jako tebe

Chtěla bych se vrátit k těm vizuálním klišé, které jste zmiňovali. Duhové vlajky, prstýnky s duhou coby symbolu manželství pro všechny. Dokážu si představit, že jde především o snahu vyjádřit téma obrazovou zkratkou. V čem je to tolik problematické?

Filip: Když informuješ o heterosexuálech, dáváš tam automaticky vlajku heterosexuálů nebo líbající se pár?

Ne. Dávám tam ilustrační fotku ke konkrétnímu tématu.

Filip: Přesně tak. Protože u heterosexuálních lidí se nezaměřuješ na jejich sexualitu. Mluvíš o nich jako o lidech, kteří řeší nějaký konkrétní problém. Kdykoliv se mluví o queer lidech, vyjímají média v drtivé většině případů – čest výjimkám – jeden jediný aspekt z celé rozmanité škály lidské identity. Pokud se bavíme o školství, bydlení, zdravotnictví, politice nebo mnoha jiných záležitostech, měl by být obrazový materiál přece úplně stejný jako u kohokoliv jiného.

Takže ten problém netkví ani tak v zobrazení, jako v tom, že LGBTQ lidé jsou jím vyčleňováni.

Filip: Řekl bych, že ano. Když se o queer lidech mluví, tak většinou jen ve spojení s jejich „specifickými tématy“ nebo s otázkami, které se zrovna diskutují ve společnosti. To ale reálně může mít jen pramálo společného s tím, co LGBTQ lidé ve svých každodenních životech doopravdy řeší. Je samozřejmě naprosto v pořádku, že se tematizuje manželství pro všechny, rovnoprávnost, adopce, diskriminace, homofobie nebo předsudečné násilí. Není ale v pořádku, že se v souvislosti s LGBTQ lidmi nemluví o školství, zdravotnictví, otázce bydlení, rodinné politice a tak dále. Když se podíváš na reportáž v jakékoliv české mainstreamové televizi, v těchto tématech zastoupení queer lidí prakticky nenajdeš. Jako by nežili stejné životy jako všichni ostatní a neustále řešili jen problémy spojené se svou jinakostí. To je absurdní představa.

Jako když se v reportáži z Pride používají výhradně záběry z průvodu se snahou vybrat ty, které by mohly co nejvíc „šokovat“?

Filip: A které následně nahrávají všem stereotypům a mýtům o tom, že řešíme jenom svoji sexualitu a jediné, čím žijeme, je festival Prague Pride, kde ze sebe v průvodu strháme trika… Doporučoval bych všem, kteří žijí touto pokřivenou představou, aby festival navštívili. Páteř programu tvoří přes sto akcí, převážně edukativních. Třeba letos jsem tam moderoval tři debaty: o zneužívání práv a společenského postavení LGBTQ lidí státy, které tím skrývají svou neliberální politiku, o sebepřijetí mladých queer lidí a o stigmatu, které zažívají lidé s HIV –⁠ včetně heterosexuálů mimochodem. My žijeme běžné životy. Chodíme do práce, prožíváme lásku, rozcházíme se, zakládáme rodiny, mnoho LGBTQ lidí vychovává děti, řeší, kam je umístí do školky, shání byt, řeší dostupnost zdravotní péče a tak dál.

Bára: Přijde mi zvláštní, že v popkultuře, třeba ve filmové a seriálové tvorbě, jsme si už zvykli, že queer postavy jsou zobrazované jako plnohodnotné charaktery, a jsme citlivější vůči tomu, když by měly být redukovány jen na svou sexualitu. Vedou se o tom kritické debaty. Zatímco tam, kde by to bylo potřeba, tedy v médiích, zpravodajství, to probíhá málo nebo vůbec. Letí buď cokoliv křiklavého a exotického, pak snad ještě manželství pro všechny, a to je všechno.

Netýká se tenhle typ vizuální zkratky ale i mnoha jiných témat? Třeba – nevím – žen řidiček, kde bude často vyobrazená bezradná žena u nepojízdného vozu?

Filip: Stereotypní myšlení se samozřejmě nevyhýbá řadě témat. Ne u všech je ale tak silné a zjevné. Zajímavé je ale například srovnat, jak novináři informují o Prague Pridu a jak třeba o nějaké sportovní události, kde se také shromažďují lidé. Podívej se třeba na fotbalové Euro 2020. Byli tam angličtí fanoušci, kteří po zápase běhali úplně nazí, jeden týpek měl dokonce rachejtli v zadku. Tyhle fotky proběhly bulvárními médii, ale nebylo to nic, co by zakrylo podstatu sportovní události. Kdyby něco podobného udělali účastníci Pridu, stane se to hlavní zprávou. Fotografové čekají, až se v mnohatisícovém davu objeví nějaký výstřelek, a tím pak ilustrují celou akci. Víš, co je zajímavé? Letos třeba Prague Pride průvod neorganizoval. A jaké ilustrační fotky editoři vybrali, když o aktuálním ročníku informovali? Ty z předloňského průvodu. Nevadí, že to nereflektuje realitu! Sedí to do naší představy, a tak to tam mrskneme. Já vždycky doporučuju každému novináři, který se mě zeptá, jak o queer lidech psát, aby si to obrátil: „Místo slova gay si tam dosaď hetero. Pokud ti to bude připadat bizarní, je to bizarní. Pokud ti to bude připadat zvláštní, je to zvláštní. Mě se ten život týká úplně stejně jako tebe.“

Filip Titlbach
Ondřej Košík

Foto: Ondřej Košík. Make-up a styling: Natálie Host. Produkce: Linda Majerová.

Jsme komplexní osobnosti. Mě nedefinuje pouze fakt, že jsem gay. Jsem novinář, chlap, člověk, který má rád dobré jídlo, dobrou kávu, chovám kočky, hraju na klavír, rád si čtu, chodím plavat do bazénu, baví mě politika, mám blízko k sociálním tématům, sleduju seriály na Netflixu, baví mě téma duševního zdraví. Těch jednotlivostí, těch množin, ze kterých se tvoří jedna komplexní osobnost, je přece tolik. -- Filip Titlbach

Bára má na sobě džínovou bundu s ozdobným límcem, 3799 Kč, triko s květinovým motivem, 799 Kč, a zvonové džíny, 3399 Kč, vše od Levi's. Filip má na sobě hořčicové triko, 799 Kč, džínovou bundu, 3399 Kč, a džíny 3799 Kč, vše od Levi's.

Potkali jste se někdy s takovými postupy i v redakcích, kde jste pracovali?

Filip: Když jsem ještě pracoval v Českém rozhlase, vydali na jedné nejmenované stanici kolegové rozhovor s knězem, který se ne úplně přívětivě vyjadřoval ke queer lidem. Weboví editoři se rozhodli, že k tomu textu přidají ilustrační fotku dvou kluků, kteří sedí na okně polonazí a mávají duhovými vlajkami. Sešel jsem tedy patro k nim do kanceláře, abych se jich zeptal, co tím chtějí říct a jak to souvisí s obsahem rozhovoru. Z jejich slov vyplývalo, že toto je jejich představa o gayích. Moje argumenty nebrali vážně. Nechtěl jsem to nechat být, a tak jsem byl nucen se jim vyoutovat, i když jsem je moc neznal, a na svém osobním příkladu jim vysvětlil, že když skončím v práci, tak opravdu není mým koníčkem sednout si doma do okna, sundat si triko a celé odpoledne mávat duhovou vlajkou. Novináři nejsou ničím výjimeční. Je to prostě vzorek společnosti a stejně jako všichni ostatní, i oni jsou zatíženi předsudky a stereotypy.

Společnost si těžko zvyká na to, že k popisu světa nepotřebuje žádné dělení na „my a oni“, a odráží se to i ve veřejné diskusi.

Filip: Domnělá vyváženost je podle mého názoru mor české žurnalistiky. Těžko může jako popis reality fungovat přístup, že dáš v reportáži prostor pět minut gayovi a pět minut homofobovi. Být novinářem znamená v mém pojetí upozorňovat na nespravedlnost, dávat prostor lidem, kteří jsou opomíjení a nejsou ve společnosti slyšet, měřit všem stejně, přinášet popis a vysvětlení zásadních domácích a zahraničních událostí, ale také hájit svobodu, demokracii a lidskou důstojnost. Pokud někteří kolegové hledají konflikt, jen aby přitáhli pozornost, a postaví proti sobě dva extrémy, jen aby se respondenti pohádali, tak je to jejich lenost nebo vypočítavost, ne hledání pravdy. A to není čestné a poctivé.

Bára: Pokud mluvíme o věcech, jako jsou lidská práva a rovnoprávnost, nebo vyprávíme příběhy konkrétních lidí, tak je podle mě zcela v pořádku jenom je vyslechnout, popřípadě srozumitelně přetlumočit. S tím souvisí i to, že když už se média rozhodnou, že dají prostor určitým lidem, kteří posluchače pustí do úplně nejintimnějších sfér svého života, a pak nemoderují diskuse pod články a na sociálních sítích, je to problém. Kolikrát se tam objevují prohlášení, která nemají se slušností co dělat, urážky nebo dokonce výhružky smrtí. Nepostavit se tomu považuju za velkou chybu.

Být queer znamená žít svůj život

Slýchávám častou kritiku toho, že pokud životní realitu trans lidí zachycujeme v textu pomocí lingvistických nástrojů, jazyk se tím „przní“. A dokonce prý takové texty fungují kontraproduktivně a „prohlubují nenávist“, protože jsou nesrozumitelné, jiné. Jak tuhle diskusi kolem jazyka vnímáte?

Filip: Ta diskuse je především hysterická, plná iracionálních obav a strachů. Nikdo nikoho nenutí nic měnit. Nikdo tu nikomu necpe žádná nová pravidla češtiny. Nikdo nikoho nepenalizuje za nekorektnost. Je to jen ochota některých novinářů respektovat jiné lidské bytosti, porozumět jim a popsat, jak se opravdu cítí. Jazyk přece máme k tomu, abychom jím co nejpřesněji popsali podstatu věci. Pokud k tomu už máme nástroje, můžeme se rozhodnout je používat. Pokud je nemáme, vyvinou se postupně samovolně tím, jak o tématu budeme mluvit v běžné řeči. Možná si to málo uvědomujeme, ale jazyk se mění neustále, a to v těsné souvislosti s vývojem společnosti. Ale úplně upřímně, nalijme si čistého vína, opravdu by mě zajímalo, kolikrát novináři v tom denním zpravodajství píšou o trans nebo nebinárních lidech a jsou nuceni nad češtinou hluboce přemýšlet a řešit jazykové překážky. Řekl bych, že jsou to v poměru jednotky promile. Já – a to se queer tématům věnuji častěji, než je u nás asi zvykem – si za poslední dejme tomu tři roky nepamatuju situaci, kdy bych někde v textu třeba použil hvězdičku nebo nějaký neustálený novotvar. To, co právě teď řešíme, není skutečný problém, ale součást kulturní války.

Myslím si, že součástí odporu k metajazykovému zápisu je obecný negativní vztah k cizímu, nevlastnímu. Neznám to, ruší mě to, vzteká mně, že jsem nucen se tomu přizpůsobit, že mi někdo něco cpe proti mé vůli. Řeči o tom, že LGBTQ témat je „už moc“, jsou ostatně všudypřítomné.

Filip: „Všude gayové, všude lesby, to dřív nebylo!“ Tak já to zase otočím, abychom si představili absurditu tohoto argumentu, i když mě to zas a znovu staví do situace, kdy jsem nucen být v defenzivní pozici. Naprosto drtivá většina knih, filmů, seriálů a mediální produkce reflektuje heteronormativní svět. Je snad toho hetero světa už moc? Furt mi to někdo cpe proti mé vůli! Pokud někdo operuje tímto argumentem, snaží se tím ukázat, že je vůči druhým lidem nadřazený. Ukazuje: „Já jsem ten, kdo ti ukáže mantinely, kdo ti ukáže hranice toho, jak ty bys měl žít. Já jsem ten, kdo bude hodnotit, jak se cítíš, jaká práva potřebuješ, co už je moc a co ti ještě dovolím. Já jsem ten, který za tebe rozhodne, co je pro tebe produktivní a co je pro tebe kontraproduktivní.”

Ti lidé, neboli my, jsme tady byli vždycky, ale ne vždycky jsme měli prostor být sami sebou: žít svoje životy autenticky, neschovávat se, nebát se toho, že tě pošlou do kriminálu jenom za to, kým ses narodila, mluvit o tom, co tě trápí, žádat po státu, abys měla stejná práva jako kdokoliv jiný. Ale taky jen obyčejně žít, mít radost ze života, bavit se, zakládat rodinu, anebo se prostě svobodně rozhodnout žít jinak. Být queer neznamená toužit po privilegiích, ani chtít provokovat nebo automaticky toužit po pozornosti. Být queer znamená žít svůj život.

Bára: Zároveň tenhle tlak na to, že je něčeho „už moc“, se typicky týká právě sexuality nebo reprodukčních práv nebo rodiny, tedy toho nejsoukromějšího, nejintimnějšího a současně nejcitlivějšího. A protože je to zranitelné, představuje to nástroj kontroly, který zase mají jenom ti, kteří tu společnost nějakým způsobem ovládají a posouvají.

Filip Titlbach
Ondřej Košík

Foto: Ondřej Košík. Make-up a styling: Natálie Host. Produkce: Linda Majerová

Ti lidé, neboli my, jsme tady byli vždycky, ale ne vždycky jsme měli prostor pro to být sami sebou: žít svoje životy autenticky, neschovávat se, nebát se toho, že tě pošlou do kriminálu jenom za to, kým jsi nebo kým ses narodila, mluvit o tom, co tě trápí, žádat po státu, abys měla stejná práva jako kdokoliv jiný. Ale i jen obyčejně žít, mít radost ze života, bavit se, zakládat rodinu, anebo rozhodnout se svobodně žít jinak. Být sám sebou bez toho, aniž bys někde dostala facku za to, že vezmeš svého kluka nebo svoji holku na ulici za ruku. -- Filip Titlbach

Bára má na sobě džínovou bundu s ozdobným límcem Levi's, 3799 Kč. Filip má na sobě hořčicové triko Levi's, 799 Kč, džínovou bundu Levi's, 3399 Kč.

Slova mají váhu

Mluvili jsme o tom, že způsob psaní o queer tématech se posouvá, a i vy dva jste k tomu nemalou měrou přispěli. Dělá vám to radost? Je to naplňující?

Filip: Bohužel se nedá říct, že bych při referování o konkrétních LGBTQ lidech a jejich osudech zažíval nějaký příval opojných pocitů. Většinou se totiž jedná o témata, kdy někdo zažívá ústrky, násilí, diskriminaci. Díval jsem se na své poslední texty a podcasty v Deníku N, které se týkaly queer lidí, a ta témata byla následující: komentář o Viktoru Orbánovi, který chce v Maďarsku s použitím diskriminační normy prakticky vymazat LGBTQ lidi z veřejného prostoru, zpráva o tom, že v centru Prahy skupina chlapů zmlátila šéfredaktora gay magazínu Lui Jakuba Starého a epizoda Studia N o dvou klucích z Ázerbájdžánu, které vydíral policista, když se dozvěděl, že spolu žijí. Našel jim v telefonu společné fotky. Jeden z chlapců mu posílal peníze, aby to neřekl rodině. Když vybral všechny prostředky z účtů a už si neměl ani kde půjčit, šel to policista jeho rodičům oznámit. Příbuzní jednomu z kluků vylomili žebro, druhému vyrazili zub. A bůhvíjak by to dopadlo, kdyby se jim nepodařilo utéct do Česka. Vražda gaye není na Kavkaze považována za hřích. Mnohdy ji vykonávají i vlastní rodiny. Říká se tomu vražda ze cti.

Bára: Jak říká Filip, v souvislosti s queer lidmi člověk většinou přibližuje příběhy nějak protknuté trápením, nespravedlností, strachem nebo studem. Upřímně, byla bych mnohem raději, kdybych nemusela vytvářet třeba díl podcastu o tom, jak dnes lidé v Česku zažívají homofobii a že se kvůli ní raději na ulici nechytnou za ruku. Kdyby se takové situace a příběhy už neděly. Ale zdá se mi, že poslední dobou je to téma pořád hodně aktuální. A je taky fakt, že za věnování se těmhle otázkám člověk ve společnosti opravdu automaticky nezískává plusové body. Mluvíme a píšeme o tématu, které je pro mnoho lidí třaskavé, ale přitom by vůbec být nemuselo.

Myslíte si, že u nás v nějakém delším horizontu může dojít k omezování práv LGBTQ lidí?

Filip: Nemusíme chodit daleko, abychom na vlastní oči viděli, že se to stát může a jakou konkrétní to může mít podobu. Podívej se do Polska na takzvané „zóny bez LGBT“, ve kterých diplomaticky řečeno nejsou neheterosexuální lidé vítáni, nebo do Maďarska na už zmíněné diskriminační normy. Pokud se zaměříme přímo na Česko, je dobré si uvědomit, že čeští zákonodárci například nevyslyšeli dlouhodobé volání po rovném manželství, pořád se to odkládá. Do toho přibyl návrh, aby do ústavního pořádku České republiky přibyla formulace, že manželství je výhradně svazek muže a ženy. To by de facto znemožnilo prosazení manželství i pro gaye a lesby. No a zároveň tu existuje nemalá skupina českých politiků, kteří velmi otevřeně útočí na queer lidi. Ať už je to Tomio Okamura, který by podle svých slov radši skočil z okna, než aby ho adoptoval gay pár, jeho poslankyně Monika Jarošová, která nás srovnává se zoofily a pedofily, Zuzana Majerová Zahradníková z Trikolóry, která tvrdí, že utlačujeme většinu, lidovec Marek Výborný, který říká, že stejnopohlavní manželství je experiment, nebo třeba Marek Benda z ODS, který zase zmiňuje, že jde o kulturní válku a že nemusíme vyzkoušet každou hloupost. Slova mají váhu, to my jako novináři víme všichni tři. Třaskavá slova ústavních činitelů se logicky dostávají do mediálního prostoru a tyhle výroky pak utvářejí atmosféru ve společnosti. A asi nemusím připomínat, že slova vedou k činům.

Jsou nějaká slova, výroky nebo postoje, které ve veřejné debatě naopak chybí?

Filip: Ano. A je jich mnoho. Za největší selhání českých médií považuji, že netematizují takzvaný menšinový stres. To je neustále trvající stres, který queer lidé prožívají nad rámec věcí, které musí prožívat každý z nás. Můžu na ulici chytnout svého kluka za ruku? Nedostanu facku? Můžu se vyoutovat rodičům? Nevyhodí mě na ulici? Mám v práci říkat, s kým jsem byl na dovolené? Když jedeš na dovolenou do arabského světa, dáváš si od rána do večera pozor, aby ses neprojevila jako queer, protože je to tam trestné. Do toho sleduješ, co se děje v Maďarsku, Polsku, Čečensku, Gruzii, Rusku a dalších zemích a čteš si komentáře mnoha spoluobčanů, kteří to schvalují. Nezlomí se nakonec ten režim i u nás? Nebudu první na ráně? Uvažuješ už dopředu, kam by ses odstěhovala, kdyby k tomu náhodou došlo. To je jen malý zlomek myšlenek, které queer lidé prožívají. Tenhle stres násobí právě ony předsudky, stereotypizace a zraňující slova. Studie zaměřené na porovnávání duševního stavu heterosexuálních a neheterosexuálních lidí stabilně přinášejí důkazy o tom, že kvůli menšinovému stresu se LGBTQ lidé častěji potýkají s úzkostmi, depresemi a několikanásobně častěji páchají sebevraždy. A týká se to bohužel i velmi mladých queer lidí, kteří si v té době prochází formativním obdobím a hledají svou identitu.

Bára: Naopak chvíle, kdy společnost skutečně prokáže, že chce stejnopohlavním párům dorovnat práva, prokazatelně zlepšují životy queer lidí. To, že společnost deklaruje a dává najevo, že je inkluzivní a nedělí lidi do několika kategorií, má reálný dopad. To jsme mohli sledovat třeba po uzákonění stejnopohlavních manželství ve Spojených státech, kdy u queer lidí například klesly počty pokusů o sebevraždu. A já osobně si myslím, že stejně jako v těch středoevropských zemích, které Filip popsal, je i u nás velmi důležité všímat si toho, jakým způsobem tohle téma ve veřejné debatě rezonuje. V uplynulých letech jsme mohli sledovat, kam až se debata může vychýlit, třeba u Istanbulské úmluvy nebo u debat o genderu. Na některé lidi to může působit tak, že dostanou strach, jiné to vžene do neustálé defenzivy. Je to nebezpečné a měli bychom na to upozorňovat.

Foto: Ondřej Košík, Make-up a styling: Natálie Host, Produkce: Linda Majerová 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Zuzana Krejčíková | 20. 8. 2021 13:05

Tohle je skvělý rozhovor! Jsem ráda, že se o tom konečně mluví kriticky a že mají sebereflexi ke svému povolání i novináři. Kéž by jich bylo víc. Naprosto souhlasím s tím, co říká Filip.

+12
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Milan Brož | 21. 8. 2021 0:57

Vážím si lidí, kteří se věnují tak důležitým tématům pro celou společnost. Až lidé pochopí, jak je toto téma pro společnost důležité, postoupí lidstvo do dalšího “levelu” lidskosti.

-5
Reagovat