Kila netvoří osobnost. Tlustý člověk je v první řadě člověk

Body positivity nás učí respektu k vlastnímu tělu. Vnímání jeho potřeb a problémů, ale i kvalit a schopností. Nejde o to, aby dala tlustým lidem důvod říct „jednou jsem tlustý, tak co, jdu si zalít hranolky zmrzlinou a válet se na gauči“. Ne, body positivity takhle nefunguje. Fatshaming, ať už otevřený, nebo špatně skrytý za starost o zdraví nebo jiné dobro, tak ale funguje téměř stoprocentně.

Základním principem hnutí body positivity a jeho různých odnoží je myšlenka, že lidská těla se vyskytují v různých podobách a velikostech a všichni lidé si zaslouží úctu a důstojné zacházení bez ohledu na to, jaká je jejich váha, konfekční velikost nebo další atributy. Tlustí lidé se ale setkávají s celou řadou ústrků a dalších projevů odlišného zacházení, plynoucích z nepochopení, neznalosti nebo nepokrytého odporu vůči nadváze. Obdobně jako u jiných projevů nerovnosti, i tady ale platí rčení, že sytý hladovému nevěří, a lidé, kteří se v životě s nadváhou nepotýkali, si zpravidla nedokáží představit, o co jde.

Asi nejjednodušším vyjádřením shrnujícím společenský tlak na tlusté lidi by mohl být dojem, že tloušťka úplně upozadí jakékoli jiné vlastnosti, kvality, problémy a potřeby tlustého člověka. Jako by byl určován jen svou hmotností, a kromě ní vlastně nic neexistovalo. Konkrétně se to pak projevuje v celé řadě oblastí a jednotlivé projevy se ještě dále liší v závislosti na pohlaví, věku a dalších faktorech. Základní východisko je ale stejné. Tlustý člověk je tlustý a musí zhubnout, protože tloušťka je nezdravá a neestetická. Tečka.

Nereálná očekávání

O tom, jak nereálně jsou zobrazovány jak celebrity, tak modelky a modelové v reklamách, filmech nebo lifestylových časopisech, už bylo napsáno a řečeno velmi mnoho. Všichni víme, co umí Photoshop, a že andílci Victoria's Secret reprezentují tělesný typ, ke kterému si přiblíží asi 5% obyvatel zeměkoule. Tady je už možné vysledovat určitý posun ve veřejné debatě, ovšem zdaleka ne dostatečný. Ačkoli už víme, že dietou a cvičením asi nikdy pochybného ideálu nedosáhneme, stále si vesměs myslíme, že je možné a žádoucí se mu alespoň přiblížit.

Snad už alespoň nastal odklon od ideálu nezdravé vyhublosti směrem ke „zdravé fit postavě“. Jenže i ta představa zdravého těla je stále velmi limitovaná a pro většinu lidí nedosažitelná. Obrazový doprovod představují těla s vysokým podílem svalové hmoty a nízkým procentem podkožního tuku, což ani při poctivém cvičení a vyvážené stravě není reálný cíl pro každého. Nemluvě o tom, že neukazují ani viditelné handicapy, ani „skryté“ vnitřní choroby (např. fibromyalgii nebo Crohnovu nemoc), které dále omezují počet lidí, kteří aktuálního ideálu zdravého těla mohou dosáhnout.

Kromě zkreslené diagnostiky má redukce lidského zdraví na hmotnost u tlustých lidí i vliv na doporučená opatření v rámci životního stylu. Zase dám vlastní příklad. S blížící se čtyřicítkou už vnímám víc potřebu prevence osteoporózy a taky důsledky sedavého zaměstnání – bolavá záda a jejich špatné držení. Vhodným cvičením je tady dobré posilování a to s vyššími váhami. To ale není cvičení, které má výrazný hubnoucí efekt. Pokud bych se věnovala hodiny a hodiny pouze kardiu, zádům bych nepomohla a kloubům ublížila. A agresivní dieta by se na hustotě mých kostí rovněž projevila spíše negativně.

Sportem k invaliditě

Zůstaňme u toho cvičení. Pamatujete si školní hodiny tělocviku? A vypěstovali jste si díky nim celoživotní lásku ke sportu nebo aspoň oblibu nějaké konkrétní pohybové aktivity? I když to samozřejmě neplatí univerzálně, hodiny tělesné výchovy máme spojené s pocity studu, trapnosti a s téměř vojenským drilem, který je vyvolával. U kluků býval hodně zaměřen na soutěživost a výkon, u holek na štíhlost a půvab.

I když bych si ráda myslela, že tyto metody u dětí a dospívajících patří minulosti, bohužel to tak není. Jak připomněl nedávný tweet o domácí výuce tělocviku, někteří pedagogové se nejspíš nezbavili své funkce amatérských obezitologů. Nevhodné poznámky a neadekvátní přístup a nároky v citlivém věku mohou vyvolat ledasco – nechutí k pohybu počínaje a závažnými poruchami příjmu potravy konče.

Tlustí lidé (a nejen oni) se tohoto přístupu nezbaví ani v dospělosti. Jak uvádí Jes Baker ve své knížce Things No One Would Tell Fat Girls – fitness centra nejsou místa přátelská tlustým lidem. Na jednu stranu vás společnost nutí cvičit, abyste odčinili svou „nenasytnost“, na druhou stranu se ale ve fitku, které by k tomu mělo být určeno, cítíte naprosto neadekvátně. Já osobně cvičím doma – mám na to prostor a dostatečné vybavení. Nicméně tuto možnost nemá každý, a velmi u nás postrádám více fitness center, které by se aktivně neprezentovala jen jako výrobny krásných těl, a více trenérů, kteří by nepůsobili tak, že se snaží klienta nebo klientku vycepovat na nějaké závody.

Cesta ke zdravému životnímu stylu by byla mnohem přirozenější, kdybychom pohyb od malička neměli „za trest“, a kdyby se kladl větší důraz i na jiné funkce cvičení a sportu, než je zvýšení energetického výdeje. Ne, to, že jste tlustí, skutečně neznamená, že jediné co potřebujete, jsou hodiny kardia na zhubnutí.

Tlouštíci ve vedlejších rolích

Možná tomu někdo nebude věřit, ale tloušťka nemusí nutně zabrat všechny životní, duševní a myšlenkové kapacity tlustého člověka. Jenže od malička jsme více či méně intenzivně postrkováni k tomuto vnímání sebe sama i lidí okolo nás.

Vezměme si film nebo televizi. V audiovizuální tvorbě se jednak tlustých lidí objevuje mnohem méně, než v reálné populaci, a také to nebývají plnohodnotné a propracované postavy. Až na ojedinělé výjimky nejsou postavy hlavní, ale pouze vedlejší, třeba single kamarádka hlavní hrdinky nebo kápo bandy kluků šikanujících hlavního hrdinu. Jejich hlavní vlastností bývá tloušťka, ke které pak mívají přiřazenu ještě jednu – kompenzační – vlastnost. Jsou zlí, protože jsou tlustí. Jsou hodní a úslužní, protože jsou tlustí. Jsou za každou cenu veselí, protože jsou tlustí.

Americká producentka Lindsey Averill v rozhovoru ke svému dokumentárnímu filmu Fattitude dokonce typy vyhrazené tlustým hercům a herečkám vyjmenovává – patří mezi ně třeba Nepořádná spolubydlící, Asexuální nebo Hypersexuální singl nebo Mammy (hospodyně afroamerického původu). Když zůstaneme u nás, vezměme si, s jakými typy rolí si spojujeme těch pár českých hereček silnější postavy - Mílu Myslíkovou (maminka), Helenu Růžičkovou (komická mladá, později bodrá vesničanka) nebo aktuálně Lucii Polišenskou (opět komická mladá). V reálném životě jsou ale životy i charaktery mnohem rozmanitější.

Co si o sobě vlastně myslí?

Když poodstoupíme od hereček, ale zůstaneme u veřejně činných žen, můžeme si postavit takovou malou pyramidu zneklidňujících jevů. První patro tvoří ženy s názorem – co si budeme nalhávat, pořád jsou to u nás trochu černé ovce. Velká část společnosti se pořád nemůže smířit s tím, že ženy nepatří jen k plotně, a veřejný projev jejich názoru nebo odbornosti je znejistí. Druhé patro je tlustá žena s názorem. Takové bývá připomínáno, že možná může mít názor, který by stál za pozornost, ale přednostně by měla zhubnout, protože tloušťka není estetická ani zdravá.

Vrchol pyramidy je tlustá žena s názorem, která se nesnaží zhubnout, nebo je dokonce spokojená se svým životem. Taková žena znejistí už opravdu velkou část společnosti, protože prolamuje letité a zažité normy toho, čemu by se ženy měly věnovat a co by měly být jejich priority. A to bez ohledu na to, čeho se její příspěvek do diskuze týká. I kdyby to byla jaderná fyzika, žena má v první řadě hubnout a zdobit. Tohle už vám sdělí nejen nějaký zarytý misogyn na Twitteru, ale nezřídka v jemnější podobě zaobalené do starosti o zdraví i kamarád, který se označuje za feministu.

Obzvlášť citlivé jsou na tento jev jiné ženy. Statistika říká jasně, že s dietami má v životě zkušenost téměř každá žena a řada z nich „boji“ se svou váhou věnovala velké množství času, energie i peněz. Ať už byly úspěšné či neúspěšné, pokud vidí, že jiná žena tomuto boji není ochotná ten čas, energii a peníze obětovat, mohou to byť podvědomě vnímat jako znehodnocení jejich vlastních snah. Jes Baker o tom hovoří jako o „body currency“, ovšem společenská hodnota štíhlého těla bývá označována i jinak. Socioložka Sharlene Hesse-Biber v knize Am I Thin Enough Yet například používá pojem „thin promises“.

Dalo by se pokračovat ještě dlouho a o celé řadě věcí. Otázka tzv. zdravé výživy je oblast velmi komplikovaná, stejně jako síla lobby dietního průmyslu. Nedostatečná pozornost je u nás věnována i nutriční chudobě. Někteří tlustí lidé jsou akceptováni lépe než jiní (dvě slova – přesýpací hodiny). Muži mají ve vztahu k nadváze zase další problémy dané společenským standardem velkého a specificky formovaného mužského těla i vnímáním diet jako něčeho typicky ženského. Módní průmysl a „módní policie“ přinášejí další velký soubor nároků a tlaků. O jevech označovaných pojmy jako fatshaming nebo sizeism by se daly psát knihy (a také že se píšou, jen ne u nás).

Tímhle vším a ještě dalšími věcmi vysílá společnost celkem jasný signál. Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk. A to bychom si už dál neměli nechat líbit.