E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Prožila vztah se ženou i s mužem. Podmínky jsou nesrovnatelné. Společnost je pořád plná předsudků

Vodit se za ruku, políbit se, představit svého vyvoleného či svou vyvolenou rodičům… Běžné situace, které u nás zažívá řada heterosexuálních párů. Jak se ale situace změní, když se vodí na veřejnosti za ruku dvě ženy nebo dva muži? Proč s tím má řada lidí stále problém a má potřebu se k tomu vyjadřovat? Na Heroine.cz přinášíme svědectví ženy, která žila nějaký čas se ženou a nějaký zase s mužem. Rozdíl? Podle ní nezměrný. „Zažila jsem během let tolik znevažování svého vztahu se ženou, že bych je nespočítala. Tolik slov, která mě bolela,“ píše. Žádnou z těchto reakcí prý ale se svým mužem nikdy nezažila. Jaké jsou zkušenosti ostatních queer osobností? Zkusme se na chvíli vžít do jejich situací a říct si jednou provždy, že šikana prostě do vyspělé společnosti nepatří.

Většinová česká společnost jinakost přinejlepším tiše trpí, ale mnohem častěji má tendence se vůči ní více či méně hlasitě vymezovat.Foto: Shutterstock

Jsem žena. A žiju v partnerství s mužem. Už skoro deset let. Cítím se respektovaná a přijímaná – svojí rodinou, širším okolím i společností… Ale nebylo tomu tak vždycky.

Dříve jsem totiž několik let žila v partnerství se ženou. Odnesla jsem si z tohoto období spoustu šťastných vzpomínek, ale taky takové, které se dají označit přinejlepším za hořké. Neboť tyto roky byly z hlediska reakcí okolí mnohdy opravdu „výživné“. Já ale často říkám, že jsem tak alespoň získala velkou a nenahraditelnou zkušenost, životní lekci o světě a lidech. Lekci, která mi bohužel neukázala mnoho pozitivního.

Na heteronormativní partnerství je v české společnosti dost často nahlíženo jako na to jediné normální a správné a manželství je bráno jako ctihodná instituce, etablovaná a posvěcená zákonem, ovšem pouze pro vyvolené. Na jakékoliv jiné formy soužití dvou nebo více dospělých osob tu prostě nejsme moc zvědaví a je na ně většinou hleděno s podezřením. Jednou z těchto „speciálních“ kategorií je nepochybně jiná sexuální orientace než heterosexuální.

Zkušenost šéfredaktorky Radia Wave Báry Šichanové

„Nechci mít strach. Chci být svobodně tím, kým jsem.“

Foto: Eliška Sky" />
Šéfredaktorka Radia Wave Bára Šichanová.
Foto: Eliška Sky

• „Když jsem šla se svojí holkou za ruku, řval na nás někdo z auta: Fuj, lesby.“

• „Od mužů dostáváme nabídky, jestli k sobě nepotřebujeme ještě někoho.“

• „Když lidi nejsou zvyklí potkávat stejnopohlavní páry, mohli by aspoň mlčet a nedávat najevo nějaké překvapení. Poznámky by si mohli lidi odpustit.“

• „V souvislosti s tím, co se stalo na Slovensku, se přistihuju, že když jdu se svou holkou po ulici za ruku nebo si dáme pusu, mám tendenci se koukat kolem, jestli se skupinka lidí, která nás míjí, třeba divně nekouká. A já  tuhle sebekontrolu nechci mít a snažím se tomu svoje chování nepřizpůsobovat. Chci nemít strach a být svobodně tím, kým jsem.“

„Ať si každý dělá, co chce, když si to dělá u sebe doma a já se na to nemusím koukat!“ čtu dnes a denně v diskuzích na sociálních sítích. Dotyční většinou nezapomenou dodat, že jsme přece už dost tolerantní společnost. Ve skutečnosti však často zaměňujeme tiché trpění za toleranci a toleranci za respekt. Většinová česká společnost totiž jinakost přinejlepším tiše trpí, ale mnohem častěji má tendence se vůči ní více či méně hlasitě vymezovat.

Takhle ale tolerance samozřejmě nevypadá, a už vůbec tak nevypadá skutečný respekt k odlišnostem a lidem, kteří mají něco jinak než většina. Kdyby u nás skutečně měla domov i tolerance a respekt, nevyháněli bychom LGBTQ+ lidi za zavřené dveře a zatažené závěsy jejich domovů a neupírali bychom jim některá práva, která jsou v tomto státě pořád jen pro cis heterosexuály. Ale tohle není všechno – nechci psát jen o právech. Tenhle problém je totiž ještě hlubší. Je o každodenních maličkostech, nespravedlnostech a ústrcích, kterým je menšina vystavena. Jsou ubíjející, nekonečné a příliš se nemění. Znáte to přísloví, že stokrát nic umořilo osla?

Stokrát nic umořilo osla

Představte si, že jdete po ulici s člověkem, kterého máte opravdu hodně rádi. Možná jste dokonce čerstvě zamilovaní. Políbíte se? Chytíte se za ruku? Pakliže je váš protějšek opačného pohlaví, pravděpodobně vás vůbec nenapadne se nad něčím takovým zamyslet. Je to samozřejmé. Úplně jiná situace ovšem nastává, pakliže jste pár stejného pohlaví! 

Za ty roky, co jsem se svým manželem, jsem jedinkrát nezažila, že by někomu vadilo, že jsme si dali najevo vzájemné city. Ale věřte mi, že chovat se takhle samozřejmě a lehkovážně kdekoliv a kdykoliv jako dvě ženy jsme si předtím s partnerkou dovolit nemohly. A pokud ano, musely jsme nejprve předem zvážit, kde přesně jsme, kolik je tam lidí, jací to jsou pravděpodobně lidé, kolik a jakých je poblíž únikových cest a jak se bránit případným reakcím. Možná jsem měla během těch let štěstí – nikdo mě nikdy fyzicky nenapadl. A možná jsem prostě jen pečlivě zvažovala a správně vyhodnocovala situace. Zažila jsem ale mnohokrát pokřikování, sprosté nadávky, pohoršené pohledy, zdvižená obočí, šeptání, odplivnutí i další projevy nelibosti a opovržení.

Zkušenost drag queen Jakuba Prochazky

„Se šikanou se setkávám od dětství.“

Foto: Eliška Sky" />
Jakub Prochazka.
Foto: Eliška Sky

• „Jako gay člověk se setkávám se šikanou od dětství a ze školy. V průběhu let jsem se dokázal obrnit, takže mě to neurazí.“

• „Byl jsem jako drag a jel jsem na show. Objednal jsem si taxi, a jakmile mě řidič uviděl, odjel a nezastavil. Mně to v ten moment tolik nevadilo, ale když tohle zažije trans* člověk, tak to pro něj může být fakt trauma.“

Zkuste si třeba představit, že jste nastoupili do nové práce, školy nebo zájmového kroužku. Představujete se kolegům. Třeba i postupně, během týdnů a měsíců. Myslíte, že je stejně snadné přiznat svou jinakost jako „přiznat“ tradičního manžela či manželku?

Představte si návštěvu úřadu nebo některé z veřejných institucí, kam jdete společně něco vyřídit. Zatímco žena s manželem jako doprovodem je samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastaví, zkuste si představit, jak vysvětlujete úřednici, že jste si s sebou vzali místo partnera svou životní partnerku. Ušetřím vám čas a přemýšlení – není to totéž!

Zkušenost dokumentaristy a manažera HateFree Culture Lukáše Houdka

„V mekáči na mě házeli jídlo.“

Foto: Eliška Sky" />
Dokumentarista Lukáš Houdek.
Foto: Eliška Sky

• „Kvůli svojí orientaci jsem se setkával se šikanou celou střední školu. Celý moje dětství probíhala psychická i fyzická šikana. Tehdy mě přepadaly i myšlenky na sebevraždu, protože jsem neviděl žádnou cestu ven z tý situace. Nenapadlo mě, že to někdy může skončit. Dneska vidím, že můžu žít život svých snů.“

• „Šikanu zažívám ale i dnes. Lidi mi nadávají a píšou do zpráv různý hnusný věci. Jednou v mekáči na mě lidi házeli jídlo a křičeli, kolik stojí moje prdel, a nikdo tam nic neudělal, ani ochranka nezakročila.“

• „V mým rodným městě jsme přišli do hospody s kamarády, kteří jsou taky gayové, a z jukeboxu hrála celej večer písnička Buzerant a u vedlejšího stolu se schválně pořád bavili o teplometech a radiátorech.“

• „Má to ten dopad, že se člověk sám za sebe stydí. I když se za sebe nestydím, musím řešit, komu co řeknu a co se pak stane. Je to pořád něco v pozadí. Pořád to značně ovlivňuje můj život.

Možná už se vám stalo, že na vás někdo vyvíjel nátlak, protože vám chtěl něco prodat či nabídnout „výhodnou smlouvu“. Nebo vás nějak podobně obtěžoval. Jakákoliv variace na „musím se poradit s manželem“ je v takovou chvíli absolutně výherním řešením – tady totiž končí všechny diskuze, porada s manželem je naprostá samozřejmost. Přiznávám upřímně a pokorně, že právě tahle věta mě od podobných nabídek zachraňuje často. Myslíte, že s partnerkou to fungovalo stejně?

Často jsou to malé reakce

Zažila jsem během let tolik znevažování svého vztahu se ženou, že bych je nespočítala. Od poznámek, že je to úlet, který mě určitě brzy přejde, že přece nevypadám jako lesba nebo že jsem jenom ještě neměla dost dobrý sex s mužem… Tolik slov, která mě bolela! A jsou to často malé reakce, potichu pronesené poznámky, ušklíbnutí, šeptání nebo „sranda“, co s sebou přináší pocity méněcennosti, nepřijetí, odmítnutí i bolesti. Jen si zkuste vžít se do situace, že jste rodičům a širší rodině přivedli představit nového partnera… Musím tuhle úvahu vůbec dokončovat?

Žádnou z těchto reakcí jsem se svým mužem nikdy nezažila. Od první chvíle byl tak nějak samozřejmě vedle mě. Kamkoliv jsme přišli, s kýmkoliv jsme se bavili, cokoliv jsme řešili – nikdo se na nic nedoptával, nikdo nepotřeboval nic vysvětlovat, nikdo si nepotřeboval kousek od nás něco vzájemně pošeptat. Jako páru se nám na ulici nikdy nikdo nesmál, nepokřikoval na nás vulgární komentáře, nedělal oplzlé posunky. Získali jsme veškeré výhody heterosexuálního páru a manželství jen tak, rovnou, bez ptaní. Nikdo nikdy nezkoumal kvalitu našeho vztahu, naši věrnost, četnost a průběh našich sexuálních interakcí, způsob života či zvyklosti. Nikdo nikdy neměřil velikost naší lásky. Byla bych kdysi ocenila takové přijetí i ve svém homosexuálním vztahu. Myslím si totiž, že lásku nejde měřit. Že je prostě jedna.

Zkušenost herce Jana Ciny

„Šli jsme s mým partnerem po ulici a pán si před námi odplivl.“

Foto: Eliška Sky" />
Herec Jan Cina.
Foto: Eliška Sky

„Šli jsme s mým partnerem po ulici a nějakej pán si před námi odplivl. A my jsme se tomu zasmáli, protože nám to přišlo ubohý. Ale vlastně to ve mně zůstalo. Po útocích v Bratislavě si uvědomuju, že člověk víc zvažuje, kdy se drží se svým klukem za ruku a kdy ne, což si myslím, že v heterosexuálním páru úplně neřešíte.“

Nedávno se mě někdo zeptal, proč vlastně tolik podporuji Prague Pride a další LGBTQ+ spolky a aktivity, když to nemám zapotřebí. Jsem přece „normální“, a asi je to tedy z mé strany jen nějaká móda nebo póza. Musela jsem se smát. Navenek teď očividně působím jako totálně neškodná matka a manželka. Ačkoliv jsem přijala a využívám všechna práva a výhody systému, které tahle země volně distribuuje heterosexuálním párům, pamatuji si pořád velmi dobře, jak se mi tu žilo kdysi, když měla moje životní partnerka v občance napsané stejné pohlaví jako já. A jen tak zapomenout na to nehodlám.

Zvolila jsem si nakonec cíleně jednodušší život, výhody a automatické uznání společnosti? Ne! Zvolila jsem si prostě lásku. A mělo by být přece úplně jedno, ke kterému pohlaví.

Chtěla bych tímto poděkovat všem svým blízkým (spolužačkám, kolegyním, přátelům…), pro které nikdy nebylo důležité, co má můj partner či moje partnerka mezi nohama. Jste naděje, která dělá tenhle svět lepším.

Jak se žije LGBTQ+ lidem v Česku? Míra předsudků se zvyšuje, ukázal výzkum

  • Studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, která vznikla ve spolupráci Národního ústavu duševního zdraví a organizace Queer Geography, naznačuje, že se postavení LGBTQ+ lidí v naší společnosti oproti měření z roku 2018 velmi mírně zlepšilo. Totéž však neplatí pro trans osoby, jejichž situace se podle průzkumu ukázala jako „silně nevyhovující nejen samotným trans lidem, ale také všem osobám, které se účastnily tohoto šetření“.
  • Nejrozšířenějším stereotypem, se kterým se LGBTQ+ lidé u nás setkávali, bylo přesvědčení, že „existují pouze dvě pohlaví – XY muž a XX žena“ (úplně tak chybí reflexe rozdílu mezi pohlavím a genderem, pozn. red.). Jako častý ho označilo 91 % respondentů. Druhým nejčastějším stereotypem pak byl názor, že se gayové a lesby nemají projevovat veřejně a svou orientaci mají otevřeně přiznávat pouze v soukromí: častý byl takový postoj podle 78 % dotázaných. Oproti roku 2018 se navíc z hlediska netolerance vůči veřejným projevům LGBTQ+ lidí jedná o jedenáctiprocentní nárůst.
  • Tyto stereotypy se odrážejí také v politice. Urážlivé výroky ze strany politiků považuje za „rozšířené“ 71 % osob. V roce 2018 stejnou položku jako „častou“ vyhodnotilo pouze 43 % lidí.
  • Skepse panuje také kolem předsudečného násilí. Většina dotazovaných (83 %) byla přesvědčena, že je pro oběti předsudečných činů těžké se domoci svých práv.
  • 90 % dotázaných uvedlo, že se setkali s urážkami jich samých nebo jiných LGBTQ+ lidí na internetu.
  • Alarmujících 69 % respondentů a respondentek pak uvedlo zkušenost s vyhrožováním fyzickým násilím – opět buď vůči nim samotným, nebo vůči jiným LGBTQ+ lidem.
  • Co si LGBTQ+ lidé v Česku nejvíce přejí? Jednoznačně manželství pro všechny. Odpovědělo tak celých 91 % respondentů. Dále by ocenili také manželství pro všechny napříč celou Evropskou unií (96 % respondentů), možnost adopce stejnopohlavním párem (97 %) a lepší prevenci šikany na školách (93 %).

Zdroj: studie Být LGBTQ+ v Česku 2022

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s