Žena s jedním prsem, otec bez příjmů a s dcerou. Nejzásadnější příběhy letošního roku na Heroine.cz
Ukrajinka, která musela ze dne na den uprchnout před válečnou invazí, nebo žena, která se musela naučit žít jen s jedním ňadrem. Příběhy, které jste si letos mohli přečíst na webu Heroine.cz, dojímají, někdy z nich běhá mráz po zádech, ale umějí také dodávat naději. Připomeňte si ty nejlepší z nich, které pro vás na konec roku vybrala naše redakce.
Bez příjmů a s malou dcerou. Otec samoživitel, který si během covidu sáhl na dno
Šestatřicetiletý Ondřej Eibl je tátou devítileté Adélky. Žijí sami, protože maminka o svou dceru ztratila veškerý zájem. Ondřej v posledních letech pracoval jako kuchař a péči o malou zvládal, přestože, jak potvrdí každý samoživitel, byla někdy náročná. Jenže pak přišel covid. Ondřej přišel o zaměstnání a na pomoc v hmotné nouzi ale nárok neměl. Rodině tak začalo roční trápení bez příjmů, z něhož zdánlivě nebylo úniku. „Byli jsme naprosto v háji. Musel jsem se rozhodovat, jestli domů koupím jídlo, nebo zaplatím splátky. Asi dva měsíce jsme jedli jen chleba. Čert vem cokoliv dalšího, ale když má dítě na něco chuť a vy mu to prostě koupit nemůžete, je to hrozný pocit,“ svěřil se. Když na tom Eiblovi byli nejhůř, přišla nečekaná pomoct: vršovický Sousedský klub.
Žena, které vyrostlo jen jedno prso. Marta Strýčková a její boj s bodyshamingem
S tím, že její tělo vypadá trochu jinak, se Marta Strýčková potýkala různě: do podprsenky si dávala ponožku, nosila vycpávky i protetické ňadro. V dospělosti se Marta dostala do nového města, zamilovala se a všechno bylo zdánlivě perfektní. Tedy jen do doby, než onemocněla bulimií, která ji držela v šachu dlouhých patnáct let. Až konečně potkala chlapa, kterému vůbec nezáleželo na tom, jak vypadá. Nakonec s ním otěhotněla a přišla další rána: akutní císařský řez, po němž začala pochybovat, jestli může někdy být plnohodnotnou ženou.
Jako právnička zažívá úspěch, denně se přitom potýká s bolestmi, které medicína neřeší
Advokátka Lucie Hrdá je žena, která se jeví jako ta nepřemožitelná. U soudu bojuje proti sexuálnímu a domácímu násilí, je spoluzakladatelkou organizace Bez trestu a široké veřejnosti vyvrací mýty o tom, jací násilníci jsou nebo jak se má chovat správná oběť. V osobním životě se ale potýká s nemocí, kterou lékaři vesměs buď ignorují, nebo ji připisují hysterkám: fibromyalgií. Nedá se léčit a způsobuje bolest z věcí, které se jiným lidem mohou jevit jako příjemné, ať už je to pocit najedení, nebo hlazení. Jak se Lucii žije s vědomím, že bolest bude už napořád součástí jejího života?
Přišla o dceru s hraniční poruchou osobnosti. O duševní nemoci bez pravidel napsala knihu
Dcera Martiny Kulhánkové Aneta by letos oslavila dvaadvacáté narozeniny. Loni si ale vzala život. Aneta žila s hraniční poruchou osobnosti, duševní nemocí, která balancuje mezi několika diagnózami. Aneta mámu občas kvůli své poruše nepoznávala a měla pocit, že si jsou cizí. O smrti mluvila často, ale konečné rozhodnutí nejspíš přišlo zničehonic. Zdrcenou Martinu příběh její dcery inspiroval k tomu, aby vydala knihu, ve které svůj boj vypráví dvaadvacet „hraničářů“ a jejich blízkých. Martina ji nazvala příznačně – Život na houpačce.
Rozpad ega a nefungující anestezie. Příběh traumatizujícího porodu
Porod bolí, dozvěděla se Johana Kłusek od lékařského personálu ve chvíli, kdy plakala v agónii a dožadovala se vyšetření. Když jí pak lékaři píchli do zad spinální anestezii s tím, že je nutné dvojčátka, která čekala, vytáhnout císařským řezem, myslela si, že má to nejhorší za sebou. Místo toho prožila jeden z nejhorších zážitků svého života. „Podle operačního záznamu mi byl nejdříve podán propofol, poté ketamin. Pod jejich vlivem jsem po hodinách extrémní fyzické bolesti a stresu při příchodu na svět svých dětí prožila rozpad ega. Byla jsem přesvědčená, že umírám, o čemž jsem podle manžela stále dokola nahlas také mluvila,“ popsala pro web Heroine.cz. Následoval brutální pokus o přiložení jednoho z novorozených chlapců k prsu. S Johanou se přitom lékařský personál nebavil. Když se zpětně snažila dovolat spravedlnosti, zjistila, že s jejími lékařskými záznamy se manipulovalo.
Uprchla s dětmi před válkou. Příběh Ukrajinky, které invaze obrátila život vzhůru nohama
Každé ráno kontroluje pětatřicetiletá Tatjana s obavami displej mobilu. Čeká na pravidelnou zprávu od svého manžela: „Noc jsme zvládli, jsem naživu.“ Bojí se dne, kdy taková slova už nepřijdou. Strach ještě umocnila plánovaná anexe Záporožské oblasti, v jejíž blízkosti rodina žila. Se dvěma dětmi je Tatjana v Česku o samotě už půl roku a úspory se tenčí. Tatjana je tak v podobné situaci, v jaké se u nás často ocitali sólo rodiče už před začátkem války. Pečovat o malé děti bez záchranné sítě širší rodiny, bez možnosti využít předškolní zařízení a zároveň pracovat, je pro jednoho člověka zkrátka nemožné. Jí ale život komplikuje ještě cizí jazyk, neznámé prostředí a neustálý strach.
Ticho a volné oblečení. Žena, která se naučila žít s Aspergerovým syndromem
Dominika Bochniarz je copywriterka, programátorka a feministka. A taky holka s aspergerem, jak sama říká. O autismu se většina společnosti dozvídá jen v souvislosti s malými dětmi, popřípadě si představuje, že jsou všichni autisté podobní postavě Dustina Hoffmana z filmu Rain Man. Jak se na autistickém spektru žije doopravdy? Dominika otevřeně píše o tom, v čem se odlišuje od neurotypických lidí. Potřebuje například více klidu a ticha nebo dostatečný čas na to, aby se mohla obléknout, aniž by ji látka někde škrtila. Zároveň ale prožívá své koníčky mnohem intenzivněji než většina z nás. A především ví, že společenská definice toho, co je normální, vůbec nemusí odpovídat realitě.
Kérky nevypovídají o duši nebo vzdělání člověka vůbec nic. Příběh lékařky, které kvůli tetování nevěří
Co prozrazuje člověk o sobě prostřednictvím svého tetování? Řada lidí si myslí, že tato dekorace kůže se k určitým profesím nehodí. Dobře to zná psychiatrička a spisovatelka Anna Moricová, která se s kritikou setkává pravidelně. První tetování si nechala udělala na předloktí, dnes jich má po těle celkem deset. „Někteří profesoři, zejména starší ročníky, měli potřebu můj vzhled komentovat. ‚Jak s tímhle chcete pracovat jako doktorka? Vy vlastně chcete být psychiatrička, že? Tak to se asi ztratí mezi těmi blázny. Ha ha,'“ popisuje zážitky, které začaly už na medicíně. Moricová však cítí, že díky tetováním má k řadě lidí blíž.
Dva roky neviděla své děti. Příběh Bělorusky, z níž má Lukašenkův režim hrůzu
Palina Šarenda-Panasjuk přišla o svobodu i vlastní rodinu. Běloruská aktivistka otevřeně kritizovala Lukašenkův režim. Policistovi, který vtrhl k ní domů, strhla z hlavy kuklu a řekla soudci, že ji nemá právo soudit. Když pak ve vězení odmítla šít uniformy pro bezpečností složky, dostala další rok odnětí svobody navíc. Brzy to budou dva roky, co Palina naposledy viděla své děti. Malému Stachovi už je šest. Nejprve běhal po bytě a hledal mámu. Teď už ví, že se maminka vrátí, až Lukašenko odstoupí. Děti běloruských politických vězňů dospívají rychle. Jako za války.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
