Nejistý osud chlapce z filmu Co s Péťou? Otec syna s autismem je v nemocnici, rodině pro teď pomáhá odlehčovací centrum

Je teplý letní všední den. Stromořadí mě intuitivně vede areálem bohnické Psychiatrické nemocnice až k odstrčenému zákoutí se světle omítnutou klasickou vilou. Stojí před ní malá dodávka, jejíž polepy prozrazují, že jde o vozidlo neziskové organizace Nautis, která poskytuje služby lidem s poruchami autistického spektra. Právě ve zdejší vile provozuje dům se zvláštním režimem, kde dlouhodobě několik klientů žije, a respitní centrum, které se snaží rodinám starajícím se o osoby s chováním obtížným na péči pravidelně na několik dní v měsíci odlehčit.

Zazvoním. Za sklem vchodových dveří se po chvíli s velkým svazkem klíčů objeví čtyřiatřicetiletý Luboš Vaculík, jeden z osobních asistentů, který se zde o klienty s autismem spolu s kolegy stará. Vede mě do kanceláře v přízemí, kde má dnes službu. Jen co se usadí do kolečkové židle, objeví se u dveří jeden z klientů, kteří v domově se zvláštním režimem dlouhodobě žijí. Jejich rodiny se o ně totiž nemohou postarat. Klient nemluví. Namísto slov vydává zvuky připomínající ptačí zpěv. „Ty už máš zase hlad?” ptá se ho Luboš a otevírá lednici s připravenou krabičkou s jídlem, která po chvíli mizí v mikrovlnce. V tom svazek klíčů zachrastí podruhé a v kanceláři se objeví pětadvacetiletá Bára Salačová, která zdejší respitní centrum vede.

Snaha porozumět

„Lidé, s nimiž tu trávíme čas, mají autismus, zároveň mají chování náročné na péči. Na to my se tady v Nautisu v Bohnicích specializujeme. Začali se totiž kupit klienti, které nikdo jinde nechtěl, proto vzniklo tohle zařízení,” vysvětluje Bára. „Bývají často ze služeb vylučovaní a jejich rodiny jsou extrémně vyčerpané. Jsou to situace, kdy se volí mezi hospitalizací na psychiatrii, nebo pobytem u nás.” I pokud jsou však klienti s náročným chováním hospitalizováni na psychiatrii, pracovníci Nautisu za nimi docházejí a věnují se jim aspoň v rámci návštěv. „To, co mi můžeme zdravotnictví nabídnout, je naše znalost toho člověka a práce s ním. Je to sice na dlouhou dobu, ale někdy vidíme, že jsou za naši pomoc rádi,” usmívá Bára, na níž je znát značná únava.

Zdravotnický personál psychiatrických zařízení, kam bývají v některých případech klienti Nautisu umisťováni, si nemusí s lidmi s poruchami autistického spektra, který mají chování náročné na péči, vědět rady. Tím, že je Bára a její kolegové znají, mohou personálu poradit, jak na ně. „Když o to zdravotnické zařízení stojí, můžeme připravit individuální plán. Klienti jsou většinou neverbální, můžeme jim tedy vysvětlit, co může které chování znamenat,” vysvětluje Bára. Pro klienta je pak důležité, že za ním pravidelně docházejí lidé, které zná, a s nimiž se cítí bezpečně. „Když si představím, že mě někdo bez vysvětlení vezme, zavře mě na psychiatrii, kde to vůbec neznám, mám husí kůži. Dávají mi tam navíc nějaké léky, které se mnou něco dělají a já nevím, čí jsem.”