E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

S paní Tatjanou sedíme na lavičce v areálu strahovského stadionu a pozorujeme fotbalový trénink. Po hřišti pobíhá hlasitá skupinka školáků ve svítivých dresech. Mezi nimi je i její šestiletý syn Myron, před měsícem nastoupil do první třídy. Tříletá Milana se na rozdíl od něj zatím drží spíš u maminky. „Klid na povídání moc nemáme,“ smějeme se společně s tlumočnicí Mariiou, která nám v rozhovoru pomáhá. 

Tatjana mi ukazuje fotku čtyřpokojového bytu v Nikopolu na jihu Ukrajiny, který s rodinou obývala. Letos v březnu ho musela vyměnit za stroze zařízenou místnost se společnou kuchyní a koupelnou v pražských Satalicích. Ubytování Tatjaně bezplatně poskytl šéf jejího manžela Andreje. Pro Myrona a Milanu, kteří byli zvyklí na vlastní pokojíčky, je sdílení domova s cizími lidmi docela šok.

Tatjanu a její děti jsme fotili na pražských Vinohradech:

Foto: Radek Vébr/Heroine.cz

Aby ve stísněném prostoru nerušili ostatní nájemníky, musela Tatjana neochotně ustoupit z pravidel výchovy, která ještě nedávno považovala za samozřejmá. „Děti si mají hlavně hrát, užívat si venku,“ domnívá se. Dříve bedlivě hlídala, kolik času tráví s mobilem nebo tabletem v ruce. „Teď potřebuji, aby byly v klidu. Musím jim neustále připomínat, aby byly zticha a seděly na místě. Hrozně mě to mrzí,“ říká se slzami v očích.

Stále v pohybu 

Milana se s vrstevníky může vyřádit alespoň v adaptační skupině pro ukrajinské děti v Krtkově světě, parku, kam s mámou chodí skoro každý den. Program ale trvá jen dopoledne. Tatjana by si přála, aby její dcera mohla začít chodit do školky: umožnilo by jí to hledat práci. „Před mateřskou dovolenou jsem pracovala jako architektka. Hrozně mě to naplňovalo. Chtěla bych se nadále kreativně rozvíjet, jsem umělkyně,“ připomíná. Vlohy pro kreslení po ní prý zdědil i Myron. 

Foto: Jan Kolman

Skončil sám s dcerou. Bez příjmu a bez možnosti sehnat práci. „Je jedno, jestli je samoživitel ženská, nebo chlap. Je to těžké vždycky.“

Otcovství

Školky v Satalicích jsou ale beznadějně obsazené. „V jiných městských částech mi dceru nevezmou. Zaměstnání, z něhož bych mohla odejít ve 12 hodin, prostě neseženu,“ zoufá si nad problémem, který kvůli nedostatku míst v mateřských školách řeší rodiče v Česku už mnoho let. Přes den tak Tatjaně nezbývá nic jiného než mít malou Milanu stále u sebe. Vyřizování pochůzek a dokumentů, kterého musí Tatjana zvládnout opravdu hodně, proto pro holčičku znamená hodiny strávené sezením v autobusu. „Doma jsme měli všechno v pěší vzdálenosti,“ poznamenává Tatjana. 

Stesk po domově 

Každý den je teď pro všechny tři hodně náročný. „Ráno se nasnídáme, pak odvedu syna do školy a dceru do adaptační skupiny. Ve volném čase se s nimi pořád snažím dělat různé aktivity, aby se nenudili,“ popisuje Tatjana svůj běžný den. Děti už jsou podle ní z cestování úplně vyčerpané a v dopravě jenom spí. Myrona rozptýlí alespoň zmiňovaný fotbal, raději by ale zase chodil na lezeckou stěnu, stejně jako před invazí. 

Dopady války Tatjana na svých potomcích pozoruje. Jsou nervózní, roztěkaní, nezvládají se soustředit. Myron je navíc jediný Ukrajinec ve třídě: češtinu chytá, ale kamarádů si zatím moc nenašel. Tatjana proto s prvňáčkem začala chodit k terapeutovi, který mu se zvládnutím nečekané situace pomáhá. Ona sama se s emočními dopady posledních měsíců snaží vyrovnávat bez odborné pomoci.

„V prvních týdnech brali Myron s Milanou náhlou změnu jako samozřejmost. Po chvíli se ale začali vyptávat na domov. Syn je starší, brzy pochopil, co se děje. Sestřičce se snaží vysvětlovat, že už u nás doma není bezpečno, takže musíme být tady.“ Kromě známého prostředí sourozencům chybí hlavně jejich tatínek, který na Ukrajině zůstal. „Do armády nenarukoval kvůli zdravotnímu stavu, ale musel se doma postarat o své rodiče,“ vysvětluje Tatjana.   

V rodném jazyce 

Hledání práce Tatjaně komplikuje i jazyková bariéra. Česky rozumí téměř bezchybně, ale nedomluví se. „Je u vás hodně organizací, kde se hovoří rusky,“ říká Tatjana. Kdyby našla hlídání pro Milanu, všechno by se ohromně usnadnilo. „Mohla bych si nostrifikovat diplom, někde bych se nechala zaměstnat a začala se učit česky.“ Tatjana je tak v podobné situaci, v jaké se u nás často ocitali sólo rodiče už před začátkem války. Pečovat o malé děti bez záchranné sítě širší rodiny, bez možnosti využít předškolní zařízení, a zároveň pracovat, je pro jednoho člověka zkrátka nemožné. Jí ale život komplikuje ještě cizí jazyk, neznámé prostředí a neustálý strach.

„Už ho nepřijmeme.“ Nedostatek míst ve školkách nesouvisí s Ukrajinci, problém je jinde

Školka

V Praze se Tatjana mezitím snaží kontaktovat další Ukrajinky, aby si s někým mohla alespoň občas promluvit v rodné řeči. Připouští, že přátelství s Mariiou je pro ni v současnosti naprosto klíčové. „Seznámily jsme se, když Mariia nabízela oblečení uprchlíkům.  Ozvala jsem se mezi prvními,“ objasňuje Tatjana. Mariia jí následně začala pomáhat v komunikaci s okolím, zejména s Myronovými učiteli. „Má dobré srdce,“ zdůrazňuje.

O materiální pomoc, jakou jí poskytla i Mariia, podle Tatjany v Česku naštěstí není nouze. „Většina místních je velmi laskavá,“ myslí si. Nestěžuje si ani na podporu ze strany státu, ačkoliv příspěvek pět tisíc na osobu se jí od podzimu snížil. Nadále pobírá humanitární dávky. „Částka není nijak velká, ale chápu to. Nikdo nemohl vědět, že najednou přijede tolik cizinců.“ Cenné pro Tatjanu nejsou jen věci jako svršky nebo hračky, ale také praktické rady, jak si na úřadech vyřídit vše potřebné. Pomocnou ruku podle Tatjany podávají i expati z Ukrajiny a Ruska, kteří v tuzemsku žijí dlouhodobě.  

S batůžkem do bezpečí 

Tatjana do Česka přijela v březnu, ještě předtím, než na zhruba stotisícový Nikopol začaly dopadat ruské výbušniny. Její muž tu poslední tři roky pracoval ve firmě zajišťující kamionovou dopravu a na Ukrajinu jezdil jen na návštěvu. „Invaze přišla zrovna ve chvíli, kdy s námi byl doma,“ vysvětluje.

Kdo k nám z Ukrajiny vlastně přichází?

  • Podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí jsou mezi uprchlíky z Ukrajiny nejčastěji ženy v aktivním věku (44 %  z celkového počtu). Téměř každému třetímu dospělému, který míří do Česka, ještě nebylo 30 let.
  • Děti tvoří 35 procent ze všech příchozích. Nejčastějším typem domácností je potom dospělý s jedním dítětem (21 %): v drtivé většině případů jde o matky. Následuje samotný dospělý (15 %) a dospělý s dvěma dětmi (13 %). Téměř polovina z nich (43 %) má navíc děti ve věku do pěti let.
  • Mezi uprchlíky převažují vysokoškoláci, kde jsou zastoupeni dvojnásobně oproti české populaci. Jednou z nejčastějších potřeb, kterou ukrajinští uprchlíci v Česku uvádějí, je pomoc s výukou češtiny (48 % dotázaných). Těsně v závěsu je pak pomoc s čerpáním humanitárních dávek (43 %) a pomoc se zápisem do školky (42 %). Mezi další problémy, které uprchlíci řeší, patří pomoc s hledáním práce a pomoc s péčí o malé děti do dvou let.

zdroj: MPSV

Andrej Tatjaně radil, aby se sbalila do velké sportovní tašky. „Bylo mi jasné, že plné zavazadlo věcí nikdy neunesu.“ Na cestu do Prahy, která byla díky Andrejovým kontaktům jasnou volbou, se proto vydala jen s malým batohem. Pobrala jen doklady a pár kusů oblečení pro sebe, syna a dceru.  

Když ruští vojáci poprvé překročili hranice Ukrajiny, byla přesvědčená, že manžela neopustí. Její rozhodnutí ale změnil sen, který dnes považuje za prorocký. „Zdálo se mi, že s dětmi utíkám a zakrývám je před dopadem střel,“ popisuje. „V tu chvíli jsem cítila, že musím děti odvézt do bezpečí.“ První dny války byly pro Tatjanu otřesným zážitkem. „Měla jsem obrovský strach,“ říká.

S manželem teď Tatjana zůstává ve spojení především díky sociálním sítím. Každé ráno se ujišťuje, že Andreje, tchyni ani tchána nezasáhla střela. „Kterákoliv zpráva může být poslední. Domov sousedů už vybombardovali,“ svěřuje se.  

Všichni pohromadě 

Pár se seznámil při studiu na Dněpropetrovské akademii, kde oba vysokoškoláci bydleli na stejné koleji. Po svatbě a narození dětí dostal Andrej v Česku skvělou pracovní příležitost. „Manželovi se tady moc líbilo a jazyk mu nepřišel nijak těžký,“ vzpomíná Tatjana. „Začali jsme uvažovat, že bychom sem přesídlili natrvalo.“

Nikdy bych si nemyslela, že budu muset někam utíkat. Sním ale o tom, že jednou budeme všichni pohromadě.

Rozhodnutí přesunout celý dosavadní život do jiné země ale pro rodinu nebylo jednoduché. Bydlení v tuzemsku se manželům zdálo drahé, žít odděleně ale bylo hodně náročné. „Věděli jsme, že takhle rodina dlouhodobě žít nemůže. Tento rok jsme to chtěli konečně vyřešit,“ říká Tatjana se smutným úsměvem. Jestli Andrej bude moci znovu nastoupit na kýženou pozici, přitom kvůli válce není vůbec jasné.

O budoucnosti rodiny teď Tatjana raději příliš nepřemýšlí. „Snažím se všechno brát den po dni. Nikdy bych si nemyslela, že budu muset někam utíkat. Sním ale o tom, že jednou budeme všichni pohromadě.“ V Česku by ráda zůstala natrvalo. Už teď totiž ví, že vzhledem ke stavu, v jakém se Nikopol nachází, se s manželem nemají kam jinam uchýlit.  

„Myslíte, že to Ukrajina nakonec zvládne?“ ptám se. Tatjana se usměje. „Samozřejmě že ano. Je to jen otázka času. Zlo přece nikdy nemůže zvítězit nad dobrem. Jinak by to nefungovalo ani v pohádkách.“ 

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s