Nejsou to jen příběhy, jsou to životy. Jak by se měly točit true crime filmy, aby netrpěly skutečné oběti a jejich rodiny

Na konci loňského července obvinil režisér a producent Radovan Síbrt tvůrce filmu Sbormistr z neetického jednání: tvrdil, že film bez souhlasu vykresluje řadu situací, které zažila jeho sestra Karolína R., jedna z korunních svědkyň obžaloby v procesu s Bohumilem Kulínským, sbormistrem slavného dětského sboru Bambini di Praga. Na základě této kauzy se nám vzápětí začali ozývat další lidé, jejichž největší noční můra se stala předlohou nějakého filmového díla.

Podrobně jsme se konkrétním případům věnovali (a budeme i nadále věnovat) na webu Heroine.cz, zároveň je ale užitečné zobecnit, na co by si tvůrčí týmy měly dát při vývoji snímků pozor, a také vyzdvihnout ukázky dobré praxe.

Zatímco u Sbormistra jde o vyobrazení konkrétní oběti, případ seriálu Metoda Markovič: Straka odhalil potřebu myslet i na pozůstalé: Lucie Š., jejíž matka byla jednou z obětí „spartakiádního vraha“, se po zhlédnutí upoutávky na seriál nervově zhroutila. V dětství se o tom, co se její matce stalo, dozvěděla s odstupem několika let od spolužáků. Nyní na ni detaily podobně nečekaně vyskočily z televizní obrazovky. O tom, že trauma z necitlivého přístupu tvůrců se může propisovat do života celých rodin po několik generací, zase svědčí případ již téměř padesát let staré kultovní české kriminálky Smrt stopařek. Příkladem empatického tvůrčího přístupu pak naopak může být chystaný seriál Monyová o známé spisovatelce, kterou zavraždil její partner.