Skončil sám s dcerou. Bez příjmu a bez možnosti sehnat práci. „Je jedno, jestli je samoživitel ženská, nebo chlap. Je to těžké vždycky.“
Balanc nad finanční propastí, nedostatek času a neustálé vyčerpání. Taková je každodenní realita samoživitelů. Své o tom ví i Ondřej z Prahy, který zůstal sám s malou dcerou. Kvůli covidovým opatřením přišel o příjmy a zabředl do spirály dluhů. V bezvýchodné situaci mu ale pomocnou ruku podal vršovický Sousedský klub.
Ondřeji Eiblovi je šestatřicet, pochází z Tábora a živí se jako kuchař. Především je ale tatínkem devítileté Adélky. „Áďa je hrozně samostatná a strašně hodná. Když jí vysvětlím, že něco nesmí dělat, tak to opravdu nedělá. V tom mi hrozně pomáhá,“ pochvaluje si. I ve škole to Adélce jde. „Mně se učit nikdy nechtělo, ale Áďa je šprt,“ směje se. S Adélčinou matkou začal Ondřej chodit v devatenácti. „Když jsme se poznali, byla to velká láska. Byla skvělá, pracovitá. Ale chytla se špatné party a začala brát drogy. Pořád jsem věřil, že to bude lepší, ale všechno se jenom zhoršovalo. Jednou jsme se rozešli, pak se zase dali dohromady. Když jsem se rozhodl, že už vztah definitivně ukončím, oznámila mi, že je těhotná,“ vzpomíná Ondřej.
Soužití ani po narození dcery nefungovalo. Pár se rozešel, když bylo Adélce pět let. Zpočátku byla v péči matky. Komunikace mezi rodiči se ale postupně zhoršovala a začaly se množit problémy. „Někdy i dva měsíce jsem Áďu vůbec neviděl a neslyšel. Pak jsem se dozvěděl, že třeba přestala chodit do školky,“ popisuje.
Ondřej se proto rozhodl zažádat o výlučnou péči. Měl v plánu, že si nejprve našetří na větší byt. „V tu dobu mi zavolala expřítelkyně. Řekla mi, že si buď Adélku vezmu, nebo ji dá do dětského domova.“ Situace se tak podle Ondřeje zjednodušila a zkomplikovala zároveň. „Během dvanácti dní jsem musel vyřešit bydlení, školku, pediatra.“ Počáteční překážky rodina zvládla, Ondřej nastoupil k bývalému kolegovi do jídelny a s novou prací byl spokojený.
Jídlo, nebo splátky
Pak ale udeřila pandemie koronaviru a restrikce v pohostinství. Ondřejův rozpočet tak začal být rychle napjatý. „Covid byl složitý. Pro mě jednak jako pro samoživitele, ale i pro člověka, co pracuje v gastronomii,“ podotýká. „Z pětatřiceti tisíc mi příjmy spadly na dvanáct tisíc, a to při nájmu přes osmnáct tisíc. Rozvolnění pořád nepřicházelo a my postupně dostávali míň a míň.“ Na pomoc v hmotné nouzi ale nárok neměl.
Minulý rok si Ondřej sáhl na úplné dno. „Byli jsme naprosto v háji. Asi dva měsíce jsme jedli jen chleba.
Šéf proto Ondřejovi navrhl, aby se přihlásil na úřad práce, a brzy mu přestal vyplácet i zbývající část původní výplaty. Úřad práce Ondřejovi vyměřil necelých sedm tisíc. „Ptal jsem se, jestli mi můžou poradit, kdo nám pomůže. Že jsme na tom fakt špatně. Úřednice mi suše řekla: ‚My ne, zkuste neziskovku.‘ “ Alimenty jeho bývalá přítelkyně neplatí a rodiče nebo příbuzné, kteří by v největší nouzi mohli pomoci, nemá. Eiblovým tak nastalo skoro roční trápení bez příjmů, z něhož zdánlivě neexistovala cesta ven.
Myslíte si, že to mají sólo otcové lehčí než sólo matky?
Minulý rok si Ondřej sáhl na dno. „Byli jsme naprosto v háji. Musel jsem se rozhodovat, jestli domů koupím jídlo, nebo zaplatím splátky. Asi dva měsíce jsme jedli jen chleba. Čert vem cokoliv dalšího, ale když má dítě na něco chuť a vy mu to prostě koupit nemůžete, je to hrozný pocit,“ svěřuje se. „Zavolal jsem do bývalé práce a poptával, jestli někdo neví o nějakém přivýdělku. Do gastra ale v tu dobu nikdo lidi nesháněl a jiné zaměstnání nešlo spojit se starostí o Áďu, protože ji nemá kdo pohlídat,“ popisuje Ondřej past, do které se samoživitelé dostávají.
Až na doraz
Právě náročnost skloubení pracovní doby s péčí o potomka patří mezi největší úskalí, který musejí sólo rodiče řešit. V Česku vyrůstá podle Asociace neúplných rodin bez jednoho z rodičů asi půl milionu dětí: většinu samoživitelů přitom tvoří matky. Otců, kteří podobně jako Ondřej zůstali na výchovu sami, je přibližně sedm procent. Přestože v průměru pobírají lepší mzdy než matky samoživitelky, častěji se setkávají s předsudky a stydí se požádat o pomoc.
„Na internetu jsem si našel projekt, který pomáhá mámám. Na stránkách byly různé příběhy maminek, kterým organizace pomohla. Napsal jsem tam ten svůj a zeptal se, jestli je nějaká možnost pomoci. Následně mi přišel e-mail, že pomáhají jenom ženám. To byla poslední kapka,“ vypráví Ondřej, jak jako sólo otec narazil.
„V podstatě je jedno, jestli je samoživitel ženská, nebo chlap. Je to těžké vždycky,“ myslí si Ondřej. Obrovské psychické vypětí a velká finanční rizika totiž sólo rodičovství charakterizují napříč oběma pohlavími. „Když musíte za odpoledne stihnout zabavit dítě, učit se s ním, uklidit doma a do toho pracujete, je to hrozně vyčerpávající. Pak konečně jdete spát, ale nemůžete, protože se vám hlavou začnou honit všechny starosti. Usínáte ve tři a vstáváte v šest a takhle jedete třeba měsíc,“ vysvětluje.
Zázemí mezi sousedy
V době, kdy na tom Eiblovi byli nejhůř, se Ondřej dozvěděl o Sousedském klubu. Organizaci v Praze 10 mu poprvé představila majitelka jeho bytu. „Jeden den mi zavolala a řekla mi, že tam máme být v pátek v devět ráno. Dostali jsme tam asi tři tašky jídla,“ popisuje. Vedle obstarání potravin podnik zajišťuje také právní nebo psychologické služby.
Pomoc ale jeho zakladatelka Zuzana Vránová nabízí všem, kdo ji potřebují. Návštěvníci si v příjemném prostředí podniku mohou dát kávu a o momentálních těžkostech si popovídat s ostatními. Pro Ondřeje je nedocenitelná právě také atmosféra v místní komunitě a pocit, že na všechno nemusí být sám. Mezi sousedy z Vršovic našel především pochopení. „Nebýt jich, nevím, co bychom dělali. Je to obrovská pomoc,“ zdůrazňuje.
Nyní už Ondřej zase vaří. Nové zaměstnání našel v restauraci v centru Prahy. „Situace se zlepšila. Musíme počítat každou korunu, ale zvládáme to,“ říká s úlevou. Do klubu ale stále chodí skoro každý týden.
Sousedé nezapomněli ani na Adélku, nadšenou tanečnici. „Před covidem jsem jí ještě zvládal kroužek zaplatit, ale pak už ne. Zuzka sehnala peníze a Adélka díky tomu může chodit na street dance.“ Zrovna minulý týden ji byl pyšný táta podpořit na jejím tanečním vystoupení. Ale nechybělo málo a tahle rodina mohla padnout na úplné dno.
Zuzana Vránová je Moje Heroine 2021. Projekt, ve kterém představujeme výjimečné ženy, které mění svět kolem sebe, stále pokračuje. Vrcholí v říjnu, kdy se koná konference Svět podle Heroine.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
