Skončil sám s dcerou. Bez příjmu a bez možnosti sehnat práci. „Je jedno, jestli je samoživitel ženská, nebo chlap. Je to těžké vždycky.“

Ondřeji Eiblovi je šestatřicet, pochází z Tábora a živí se jako kuchař. Především je ale tatínkem devítileté Adélky. „Áďa je hrozně samostatná a strašně hodná. Když jí vysvětlím, že něco nesmí dělat, tak to opravdu nedělá. V tom mi hrozně pomáhá,“ pochvaluje si. I ve škole to Adélce jde. „Mně se učit nikdy nechtělo, ale Áďa je šprt,“ směje se. S Adélčinou matkou začal Ondřej chodit v devatenácti. „Když jsme se poznali, byla to velká láska. Byla skvělá, pracovitá. Ale chytla se špatné party a začala brát drogy. Pořád jsem věřil, že to bude lepší, ale všechno se jenom zhoršovalo. Jednou jsme se rozešli, pak se zase dali dohromady. Když jsem se rozhodl, že už vztah definitivně ukončím, oznámila mi, že je těhotná,“ vzpomíná Ondřej.

Soužití ani po narození dcery nefungovalo. Pár se rozešel, když bylo Adélce pět let. Zpočátku byla v péči matky. Komunikace mezi rodiči se ale postupně zhoršovala a začaly se množit problémy. „Někdy i dva měsíce jsem Áďu vůbec neviděl a neslyšel. Pak jsem se dozvěděl, že třeba přestala chodit do školky,“ popisuje.

Ondřej se proto rozhodl zažádat o výlučnou péči. Měl v plánu, že si nejprve našetří na větší byt. „V tu dobu mi zavolala expřítelkyně. Řekla mi, že si buď Adélku vezmu, nebo ji dá do dětského domova.“ Situace se tak podle Ondřeje zjednodušila a zkomplikovala zároveň. „Během dvanácti dní jsem musel vyřešit bydlení, školku, pediatra.“ Počáteční překážky rodina zvládla, Ondřej nastoupil k bývalému kolegovi do jídelny a s novou prací byl spokojený.