Komu patří soukromí. O lajcích, které budou mrzet vaše děti

15 219 | David František Wagner | 22. 7. 2019 | 8 komentářů | Sociální sítě

Sociální sítě se pro nás staly přirozeným prostředím. Oznamujeme na nich, co se chystáme dělat, co děláme právě teď a s kým a jak jsme si užili víkend. Třeba se synem nebo dcerkou, o což se rádi podělíme fotkami nebo veselou historkou. Kdo se ale bude smát naposled?

Na úvod by bylo dobré se přiznat. Nemám děti a nikdy jsem nevychoval víc než čtyři kočky, a i ty se stále ještě občas vymočí do rohu. Na druhou stranu něco málo vím o internetu a soukromí a rád bych vám povyprávěl o jednom z těch větších nebezpečí, co na něm číhají na vaše děti. O vás.

Přesněji mám na mysli vás, kdo se věnujete sharentingu. Pokud trváte na češtině, můžete tomu říkat třeba „sdílečovství“. A ne, nejde o sdílenou péči o děti po rozluce vztahu. Problémje sdílení fotek, životních mezníků či humorných výroků a dalších patálií vašich potomků. Ty jsou sice na sociálních sítích všeho druhu spolehlivým zdrojem lajků, ale vaše děti vám za ně nemusí poděkovat.

Abychom se ale mohli smysluplně bavit o tom, proč je to problém a v čem tkví jeho hlavní mrzutosti, musíme si velmi jednoduše představit základy fungování ekonomiky dat na internetu.

Data jako artikl

Jak ekosystém koloběhu dat na internetu vlastně funguje? Můžete se klonit k názoru George Gildera, který v knize Life after Google naznačuje, že data jsou velmi křehká komodita, reklamní byznys přepálený a brzy budeme všichni schopni tak dobře schovat své soukromí, že současné technologické giganty budou zas brzy převálcované tradičnějšími firmami. Těmi, které místo získávání, analyzování a prodávání dat vyrábějí třeba chleba nebo fény.

Nebo se můžete společně se mnou držet momentálně populárnějšího názoru Shoshany Zuboffové. Ta přichází s pojmem „surveillance capitalism“, volně přeloženo „sledovací kapitalismus“. Jeho průkopníkem je Google, za kterým následovala celá řada korporací od Facebooku skrz Amazon po téměř každého, kdo se může dostat k vašim datům. Podle Zuboffové je hlavním vynálezem sledovacího kapitalismu zužitkování do té doby z etických i praktických důvodů opomíjeného datového odpadu („data exhaust“). V čem to je tak radikální myšlenkový skok? Pro ilustraci si můžeme dát konkrétní příklad. 

Dobře zacílená reklama vás samozřejmě nepřinutí dělat něco proti vaší vůli, ale jemně vás postrčí směrem, který zrovna potřebuje.

Původním konceptem většiny zařízení byla ještě na začátku 21. století uzavřená smyčka mezi uživatelem a zařízením. Například vám váš náramek řekne, že máte příliš vysoký tlak. Hotovo. Dnes je „chytrý“ náramek s velkou pravděpodobností zapojen do celé sítě dalších služeb a informaci o vašem tlaku pošle dál.

Tento jeden fakt se slije s desítkami, stovkami a klidně i tisíci dalších, které vás nejen dokáží v důsledku s velkou přesností identifikovat, ale samozřejmě vám v rámci zkvalitnění služeb zajistí i přesněji zacílené reklamy. Dobře zacílená reklama vás samozřejmě nepřinutí dělat něco proti vaší vůli, ale jemně vás postrčí směrem, který zrovna potřebuje.

Jako výchozí data pak může sloužit prakticky všechno. Vaše fotografie, oblíbené stránky, historie vyhledávání, maily, statusy i tweety. I detaily o tom, jak věci děláte: jak dlouhé jsou vámi publikované texty? Kolik máte přátel? Kolik si s nimi vyměníte zpráv? Jaká slova používáte často? A kde při psaní věcí zrovna fyzicky jste?

V praxi mohou být pak zacílení reklam šťouchnutím, které změní váš život. Lze z vašich dat vyhodnotit, že jste mladý Australan, který – dle užitého jazyka a krátkých statusů s málo reakcemi – prochází smutným obdobím života? Asi jste nezvládli studium. Šup, tady máte nabídku, kam se přihlásit na soukromou školu nebo rovnou do práce v dosahu vašeho bydliště. Či pokud jste podle vašich výroků z majetnějšího prostředí, tak i v zahraničí.

Postrč mě k volbě

Dopady do politiky jsou ještě zábavnější. Facebook sám už v roce 2012 podnikl studii v USA, kterou následně publikoval v prestižním Nature. V den voleb ukázal jednomu procentu uživatelů na vršku jejich hlavní stránky zprávu o tom, že jsou volby. 98 procentům uživatelů ukázal i tlačítko „volil jsem“, a kdo na něj klikl, mohl se zobrazit svým přátelům ve výběru „vaši přátelé, co už volili“. Poslední procento uživatelů sloužilo jako kontrolní skupina a nevidělo vůbec nic zvláštního.

Ze vzorku 500 služeb měly čitelné podmínky přesně dvě. Na všechny ostatní potřebujete specializované právní vzdělání.

Výsledek? Obyčejné oznámení mělo mizivý efekt. Nicméně propojení s informací, kteří vaši blízcí zrovna volili, pohnulo k účasti na demokracii netriviální množství uživatelů. Následovala náročná etická debata, protože celý experiment měl jeden zásadní problém – jeho subjekty netušily, že nějaký experiment vůbec probíhá. Výzkumníky ani příliš nenapadlo se ptát.

Pohnout někoho k tomu, ať jde k volbám, je eticky problematické a můžeme o tom dlouze mluvit. Skutečnou rychlost ale nabral trend ve světě reklamy a obchodu: povedlo se totiž z větší části dosáhnout svatého grálu reklamy. Víte přesně, ke komu mluvíte, jak k němu mluvíte a že velmi pravděpodobně potřebuje vaši službu, ať už je to ojeté auto, startovní byt, prstýnky, seznamka pro zadané nebo rozvodový právník. Díky vašim datům prodejce ví, co, kdy a jak chcete slyšet. A na mysl se dere otázka, jak moc jsou pak vaše rozhodnutí doopravdy vaše.

O smlouvách

Jsme v tom samozřejmě dobrovolně, že? Každý z nás souhlasil s podmínkami jednotlivých služeb. Tedy... nakolik je to možné. Podle lednové studie z Izraele a Nového Zélandu jsou smlouvy jednoduše nečitelné. Ze vzorku 500 služeb (včetně těch nejpopulárnějších) měly čitelné podmínky přesně dvě, na všechny ostatní potřebujete specializované právní vzdělání. A pokud ho náhodou máte, stejně nejspíš kliknete na „souhlasím“ – bez čtení.

Přečíst smlouvu, nebo román?

Organizace Pro Choice Australia, která se zabývá spotřebitelskými právy, si nechala od najatého herce načíst podmínky smlouvy pro použití čtečky Kindle společnosti Amazon. Trvalo to devět hodin a je třeba podotknout, že minimálně jednou během čtení herec knihu vztekle odhodil. Sestřih s hashatagem #betterdigitalworld si můžete pustit tady.

Každá jedna smlouva zabere klidně deset hodin čtení. Při pohybu na internetu reálně pracujete s úzce provázanými službami, takže kumulovaný čas na pročtení všech podmínek populárních webů byl dle výzkumníků z Carnegie Mellon University příjemných 76 dní. Tento stav má jedinou výhodu: do smluv občas někdo vloží nějaký ten humor. Třeba Amazon vás v bodě 57.10 informuje o tom, že v případě pádu civilizace z důvodu zombie apokalypsy můžete používat specifické vybavení zcela libovolně. Humor trochu ztrpkne, když se o bod výše dozvíte, která všechna vaše data hodlá Amazon používat.

Nefunkční mechanismus smluvních podmínek je ale téma trochu jiné. Aspoň do nějaké míry totiž platí základní fakt – výměnou za svá data a své soukromí získáváte službu. Ať to jsou rychlé zprávy, kontakt s přáteli, nové známosti nebo dovážka jídla či úložiště pro vaše dokumenty, něco jste získali. Přerušit kontakt s přáteli je nepříjemné, stovky palců pod fotkou z porodnice či dovolené naopak zvednou náladu leckomu. Z té smlouvy ale někdo vypadl. Dítě.

Sociální hříchy našich otců

Už jsme si zvykli, že dítě není majetek rodiče a ten si s ním nemůže dělat co chce. Do vztahu mezi nimi vstoupil stát a proběhlo nové vyjednávání, co je ve vztahu mezi rodiči, dětmi a zákony v pořádku. Toto vyjednávání probíhá i teď a zjevně bude probíhat neustále, protože vymezit, kdo přesně může rozhodnout třeba o očkování dítěte, jaký druh trestů je v pořádku a kdo je zodpovědný za vzdělání dítěte, jsou netriviální otázky.

Nástup internetu a sociálních sítí přinesl novou situaci. Svět byl do té doby zvyklý zaobírat se leda dětmi těch pár lidí, které počítáme za celebrity, a řešit v bulváru a na pavlačích, že ten Dianin syn má oči úplně jako náš Míša. Fotky, kterak si dotyčný Míša hraje v trenýrkách po dědovi s plastovou Avií, zůstávaly uzavřené v rodinném albu v poličce a přinejhorším čekaly na chvíli, kdy se ho Míšova matka rozhodne ukázat Míšově partnerce či partnerovi a prověří tak pevnost jeho vztahu. (Sám stále žiju s Damoklovým mečem nad hlavou v podobě promítání VHS „Hory 1996“, kde jako jediný objedu miniaturní skokánek uctivým obloukem.)

Z druhé strany

„Zrovna mi bylo třináct a říkala jsem si, že je pomalu načase začít fungovat i online. Netušila jsem, že ve skutečnosti existují už stovky fotek a postů, které se mě týkají a které budou na internetu viset navěky, aniž bych o to stála nebo nad tím měla kontrolu. Rozzuřilo mě to. Cítila jsem se zrazená a obelhávaná.“

Anglicky psané weby už několik měsíců obíhá zpověď čtrnáctileté Sonii Bokhariové. Takhle se zřejmě cítí teenager, když zjistí, že byl nevědomky hvězdou feedu svých rodičů. 

Sociální sítě tohle všechno obrátily na hlavu. Motivace sdílet fotky dětí, příběhy a zajímavosti byla najednou významně větší. Děti jsou jako téma příjemně nekonfliktní, sbírají silné pozitivní reakce a jako téma lákají k další interakci. Někteří rodiče dokonce zjistili, že jim psaní a informování o jejich dětech může přinést cennou pozornost i mimo okruh jejich přátel. A taková pozornost se mimochodem dá na internetu často proměnit na peníze. Většinu smrtelníků však stále motivuje hlavně rodičovská hrdost a endorfiny z lajků.

Cenu ale může zaplatit dítě. Jakmile je jakákoliv digitální stopa venku, je extrémně těžké vrátit džina do láhve. Člověk pak vstupuje do světa zatěžkán obrazem jednostranně vytvořeným jeho rodiči, bez naděje na vlastní soukromí a s neustálou hrozbou toho, co kde vyplave. Stane se fotka malého mušketýra s knírem ze starého kartáče podkladem pro nějakou tu kvalitní šikanu o pár let později? Bude mě někdo soudit podle neskutečně moudrých výroků, které mi do šestiletých úst vložil rodič a odtweetoval je? A co třeba až si vaše nejmladší dítě jednoduchým algoritmem spočte, že jste ve svých statusech věnovali o 500 procent větší pozornost svému prvorozenému? Pošle vám fakturu za terapeuta?

Rýsuje se tu i širší filozofická otázka: pokud má člověk právo být zapomenut, nezasloužil by si také si svou stopu digitálním blátem prošlapat pouze sám? Nepřipravila první generace online rodičů svým dětem úplně zbytečnou nálož problémů? Co když se i u nás uchytí nějaká varianta čínského systému sociálního kreditu? A to jsme zatím úplně vynechali trestné činy. Takovou krádež identity ale posty o svých dětech výrazně usnadňujete. Vytvořit hodnověrný profil na základě snadno dostupných informací od rodičů je mnohem snazší.

Rozhodnutí je na vás

Nejdále jdoucím řešením by bylo změnit celý systém toho, jak soukromí na internetu funguje. Přinejmenším v Evropské unii se tímto směrem začínají regulátoři pomalu a váhavě dívat. Takové GDPR je i přes tragickou českou implementaci zajímavým pokusem nějak regulovat vztah mezi poskytovateli služeb/držiteli dat a uživateli.

Buďme ale o něco víc nohama na zemi. Možností, kterou zřejmě zvolí velká část uživatelů, je všechno ignorovat a dál sdílet s tím, že stejně všichni už všechna data mají a není co dalšího ztratit. Pokud jste dočetli až sem a zdá se vám to jako dobrá dohoda –  a cítíte se povoláni v tomto rozhodnout za svoje dítě –, pak je to vaše volba.

Jste vidět

Možná chcete odrostlejším dětem říct, že tzv. inkognito mód v populárních browserech sice skryje historii před dalšími uživateli stejného zařízení, ale do světa stále budou proudit informace o tom, kdo a co přesně na kterém porno webu hledal.

Další možností jsou různé kompromisní varianty: například pečlivý výběr nahrávaného materiálu sdílený jen po probrání situace s dítětem. A jakmile to bude možné, vytvořit mu vlastní profil a dát mu autonomii v tom, co se svým životem dělá. To samozřejmě nemusí vést automaticky k dobru samo o sobě a bez komunikace o rozumném chování na internetu se to neobejde. (Ne nadarmo se leckterý rodič upřímně bojí, co ze sítě stahuje jeho syn a nahrává na něj jeho dcera). A připusťme si, že koncept vyrovnaného rozhovoru se sedmiletým dítětem, ve kterém se má rozhodnout, jak se chce už navždy prezentovat, je také problematický.

Jistou logiku uplatňuje snaha udržet informace jen pro někoho. Najdeme pak účty třeba i dvouletých dětí, na které jejich rodiče pro potřeby širší rodiny nahrávají jejich fotky. Takové chování ale vesměs nejenom porušuje podmínky služby, ale stále odevzdává data pryč. Navíc riskujete, že fotky třeba někdo z uzavřené skupiny omylem vynese.

Poslední a z principu nejčistší možností je pak nesdílet o dětech vůbec nic, anebo jen ty nejpodstatnější organizační věci typu: „Slavíme s Míšou“. Žádné fotky, žádné dojemné příběhy dětské moudrosti a tím pádem o něco menší provoz na vašich sociálních sítích. A k tomu dávka společenského tlaku. Připravte se na celé sady otázek, proč své děti tajíte a jestli se necítíte jako rodiče, kteří selhali. Protože se zjevně nemáte čím chlubit.

Nakonec bude volba stejně na vás, rodičích. Je skutečně třeba, aby svět znal z vašeho profilu kompletní životní cestu vašeho dítěte od prvního ultrazvuku po maturitní ples? Na té cestě můžete udělat dost kroků, které ublíží i vám – a úplně jistě zatíží vaše dítě nákladem, který mu nic neulehčí.

David František Wagner

David František Wagner

Narozen v roce 1988 v Písku. Dokončuje disertační program na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od října 2017 působí jako poradce pirátských poslanců přes mezinárodní... Další články.

Celkem 8 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Kateřina | 22. 7. 2019 | 09:02

Perfektní článek, díky za osvětu - zejména za tu odbočku k datovým tokům, smlouvám atd.

+24
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Zdislava | 23. 7. 2019 | 08:33

Kdo leze na sociální sítě, je debil. Howgh.

-1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...