E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Bylo nebylo v Hollywoodu aneb jak mluvit o novém Tarantinovi…

20. srpen 2019
64 432

...a vypadat chytře ve sportbaru i hipsterkavárně v sedmi otázkách a odpovědích.

Zkusím vám dát pár tipů, jak chytře mluvit o filmu, o kterém mluví a bude mluvit leckdo. V rámci toho vám o něm budu muset i něco říct, ale nebojte, zkrátím to na minimum. 

Například teď vám řeknu celý děj: herec na sestupné spirále kariéry, mladá herečka a manželka geniálního režiséra a hercův kaskadér chodí ve třech dnech po Hollywoodu, točí filmy, sledují filmy, pijí a vzpomínají. A nakonec to dobře dopadne. To je v podstatě vše. K tomu jsou u toho muži hodně mužní, ženy velmi šablonovité a hudba zcela nostalgická.

Mám na něj jít?

Ano, jděte na něj. I kdyby se vám nelíbil, koupíte si za nějakou tu měnu vstupenku do nejedné současné debaty. Zároveň na něj můžete jít společensky uvědoměle i do malého kina – jedná se o jeden z těch vzácných filmů, které vyprodávají multiplexy i intimní sály. 

Je něco, co si mám přečíst nebo pustit před tím?

Film je milostný dopis době, kdy Tarantino vyrůstal, a zároveň óda na filmařské prostředí, které samostylizovaný „magor z videopůjčovny“ zbožňuje. Zatímco ale Hollywood řešil, že Rosemary má děťátko a Vietnam, u nás chtěli lidi ostře sledovat vlaky, místo toho ale museli koukat na důvěrně známé ruské tanky. Spoustu narážek tak nemusíte chytit – a je to skoro jedno. Vašemu zážitku ale možná prospěje si rychle načíst aspoň heslo „Sharon Tate“ na Wikipedii. 

Nějaká varování?

Jasně, je tam nějaké to násilí, ale nic nesnesitelného. Rozhodně se ale připravte na to, že ten film nikam nechvátá. Užívejte si ho. Každý jeden záběr je zjevně dělaný s láskou a dává to dohromady koláž pocitů, zážitků a odkazů, kterou vám nikdo jiný, než Tarantino nedá. Což nutně neznamená, že je to geniální a bezchybné. Je to ale rozhodně unikátní.

Dělají tam ty hvězdy hvězdnou práci?

Ano. Mnoho chvály bylo zaslouženě naplácáno na Brada Pitta a Leonarda DiCapria, kteří dokážou předat lesk i bídu (tu hlavně) Hollywoodu a vyloženě z nich srší radost z dělání filmu. Každý jeden výstup funguje, jak má. A můžete být v nepohodě s tím, co ten film chce říkat, ale těžko kopat do toho, JAK to říká.

Text pod následující dvojitou čarou si přečtěte po návratu z kina. Anebo kdykoliv chcete, pokud máte v plánu působit chytře.



O čem to je a co je to proboha za žánr?

Once Upon a Time in Hollywood je dramatickým obloukem… pohádka. (Jak koneckonců napoví i název). Je to návrat do doby, kdy Quentinovi bylo šest a továrna na zázraky byla zázračným místem. Je to příběh tří lidí, kteří každý zápasí se svými problémy, ale nakonec to zvládnou. Dostanou svoje peníze, uznání, přátelství nebo aspoň holý život. A celým zvratem proti realitě je to pohádka o světě, kde je nesmyslné zlo poraženo. Ano, v podstatě komicky a s pečlivě vyobrazeným a lehce přehnaným násilím a dávkou drog k tomu, ale čistší pohádky se v Hollywoodu moc nedějí. 

V čem je film fascinující, je množství slepých uliček a scén, které slouží jen a jen k ponoření do atmosféry. Dokáže přepínat mezi řadou podzápletek, které se často nachází v úplně jiných žánrech. Flashbacky a poklony či posměšky filmovým hvězdám? Je to tam. Vypointované, pomalé a tísnivé dialogy, které zvládnou do pár desítek minut narvat dějový oblouk krachujícího herce, který by leckomu stačil na celý film? Ano, je to tam. Doklepnuté momentem tak nečekaně a přehnaně pozitivním, že přemýšlíte, jestli to ten Quentin dělá schválně, nebo ne.

Následují výpravné scény v Playboy Mansion i dlouhý výlet Sharon Tate do kina, při kterém se nestane vůbec nic zajímavého. Díváte se na paní, která si užívá pohled na sebe na plátně a smích diváků, když zafunguje její gag. A celou tu dobu se vám při každé drobné trapnůstce, kterou vyvádí, připomene, že tu skutečnou paní tehdy někdo zavraždil a vy to ve filmu uvidíte taky.

Někde vzadu v hlavě totiž celou dobu víte, že ten blázen v režisérské a scenáristické dvojroli je schopen úplně čehokoliv. A že je tu šance, že scény s hrdinou procházejícím se po starém statku můžou skončit čímkoliv – od jeho bolestivé smrti po kompletní změnu žánru na Od soumraku do úsvitu

Divák je tak stále překvapován nejen tím, co se děje na plátně, ale i jak se to děje a jak je to natočeno. Mnoho situací a naznačených vedlejších zápletek nikam nevede a už vůbec pořádně nevyvrcholí. Naopak, řadu možných emotivních scén autor radši úplně zařízne či vybuduje napětí, které pak nechá zmizet. 

To se fakt stalo?

Upřímně? Kromě jednoho životopisu doporučeného výše jen část, nicméně u všeho najdeme reálnou oporu. Rick Dalton je tak přítomen natáčení pilotu skutečného seriálu, jména jeho spaghetti westernů jsou jen lehce pozměněna a tak dále. Pokud vás zajímají detaily, článků s porovnáním najdete dost

Mnohem méně uvěřitelná a brutálnější je samozřejmě celá historie Mansonova stohlavého kultu a jejich vražd. A ta se stala.

Co na tom filmu lidem vadí?

Spousta věcí. Velké části společenské kritiky se film vyhnul svým závěrem, ale i tak je takřka stvořen k tomu, aby se o něm lidi hádali. 

Hodně kontroverze se motá kolem Cliffa, který je vykreslen jako nejsympatičtější a v době děje filmu nejfunkčnější postava. Zároveň je naznačeno, že zabil vlastní manželku, protože otravně plácala. Humor tohoto typu po sérii skandálů ohledně chování mužů vůči ženám vyznívá jako jasná provokace. Když k tomu přidáte, že ve filmu hraje i Emil Hirsch, který před čtyřmi lety pod vlivem napadl ženu přímo na festivalu Sundance, dala se kritika čekat.

Co je pro leckoho velmi urážlivé, je způsob, jakým se film vyrovnává s Brucem Lee, legendou akčních filmů a mužem, který se stal po dlouhé době prvním východoasijským mužským sexsymbolem a je považován za člověka, který prolomil stereotyp zženštilých a neatraktivních Číňanů. 

Ten je v řadě scén přítomen jako kulisa učitele bojových umění, ale také si užije celou scénu, která je jenom o něm. A je to scéna, ve které se Bruce chová jako hrozný idiot a Cliff mu namlátí a symbolicky ho potupí. Pro nás je přirozené číst to jako minipříběh o legrační rvačce na place, pro jiné lidi je to přímo symbol potupení barevného muže velkým bílým ženobijcem. Nepřekvapivě.

Zdaleka největší kontroverzi ale přináší to, jak film zachází s ženskými postavami. Film je totiž možné číst také jako příběh, ve kterém jsou všechny ženy buď zlé čarodějnice („Manson girls“, Randyho žena), anebo princezny s jemnou příchutí trofejí, které je třeba chránit a opečovávat (Sharon, nová paní Daltonová). 

Mimo tyhle dvě role přichází jen nečekaná osmiletá mentorka a hippie holka, která svádí Cliffa. Obzvlášť u jedné z hlavních rolí je to vidět výrazně: Sharon Tate je plná života, krásná, otevřená a kdesi cosi – ale také v podstatě panenka s minimálním vlastním vývojem. V příběhu se dá vnímat jen jako rekvizita.

Dalo by se namítnout, že ani mužské postavy neprojdou bůhvíjakým vývojem nebo že některé ženské charaktery jsou vlastně hlubší, a tak dále. Stejně tak by se dalo dlouze řešit, jestli to je film o konci Hollywoodu, který zabili hipíci. Možná je to taky příběh toho, jak barevná TV zabila kinematografii. Nebo úplně cokoliv dalšího.

Protože jestli něco dělá Tarantino opravdu dobře, tak jsou to dvě věci. Provokuje nejistotou a skvěle točí filmy. A je dost dobře možné, že tam žádné hlubší významy nejsou. Že prostě jenom chtěl udělat hezký film o Hollywoodu svého dětství.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s