České děti v pasťácích. Jaká je jejich cesta ze dna?

Český film
Děti bez lásky
Rodina
Irena Hejdová
| 27. 10. 2021 | 13 380
České děti v pasťácích. Jaká je jejich cesta ze dna?
Pasťákem prošla i Týna, která byla odebrána matce krátce po svém narození. Foto: VERNES

Po zrušení kojeneckých ústavů čeká Českou republiku ještě jeden dluh – vyřešit to, jak se postarat o starší děti z pasťáků a dětských domovů. Jejich často neutěšené osudy mapovala v časosběrném dokumentu Opouštět Počátky, který má dnes premiéru na jihlavském festivalu, režisérka Linda Kallistová Jablonská.

Adéla byla v devíti letech odebrána matce spolu s pětiletým bratrem Radkem, od té doby žili v různých ústavech po republice. Poslední dva roky do dospělosti Adéla žila ve výchovném ústavu Počátky, kam se dostala po útěku z dětského domova. Stěnu svého pokoje v pasťáku má vyzdobenou bratrovými fotografiemi. Radek se s ní ale nemluví. Je zklamaný, že ho v dětském domově nechala samotného, časem se ale zase začnou vídat. 

Výchovné ústavy jsou neodmyslitelnou součástí českého systému sociální péče, přesto je nabíledni, že i tuto část systému je třeba reformovat. Dětské domovy a pasťáky totiž psychiku dětí poškozují stejně neodvratně.

Romská dvojčata Pavla a Denisa byla odebrána z rodiny mezi třetím a šestým rokem. Pak se vrátila do péče otce, v patnácti letech ale od něj utekla. Poslední rok dospělosti strávila společně s Adélou v Počátkách, matku viděla naposledy před osmi lety. Počátky prošla i Týna, která byla krátce po narození odebrána matce a první rok života strávila v kojeneckém ústavu, poté se dostala do adopce. Od dvanácti let vyrůstala po ústavech, během puberty s adoptivní matkou měla řadu konfliktů, vyplývajících nejspíš především z Týnina raného dětství v kojeňáku. „Pořád máš pocit, že ti něco schází,“ říká jí ve filmu adoptivní matka. „I ten výchovák ti byl k ničemu a naopak – to, cos ještě neuměla, to ses tam naučila,“ dodává pak na adresu pasťáku.

PočátkyFoto: VERNES

Denisa, Týna a Pavla, hrdinky dokumentu Opouštět Počátky.

Adéla, Pavla, Denisa i Týna jsou hrdinkami časosběrného filmu Opouštět Počátky, v němž režisérka Linda Kallistová Jablonská osm let sledovala osudy dívek, které vyšly z výchovného ústavu v Počátkách a snaží se obstát ve skutečném životě. Silný, dojemný a důležitý film má tento týden premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, do kin vstupuje na konci listopadu. Výchovné ústavy, tedy takzvané „pasťáky“ jsou vcelku neodmyslitelnou součástí českého systému sociální péče, přesto je po nedávném úspěšném prosazení zákona o zrušení kojeneckých ústavů nabíledni, že i tuto část systému je třeba reformovat. Dětské domovy a pasťáky totiž psychiku dětí poškozují stejně neodvratně. 

Na dokumenty do Jihlavy!

Foto: MFDF Ji.hlava

Premiéra filmu Opouštět Počátky se odehrává v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který se koná od 26. do 31. října. Pětadvacátý ročník respektované přehlídky dokumentů představí v šesti dnech tři stovky filmů. Program nabídne klasický i experimentální autorský dokument a tematické retrospektivy plus řadu nesoutěžních programových sekcí. 

Film Opouštět Počátky se začal natáčet v roce 2011. „Možná to bude zní zvláštně, ale pasťák v Počátkách se mi líbil,“ vzpomíná na natáčení režisérka. Podle ní Počátky tehdy měly velmi osvíceného ředitele i vychovatelky, které se snažily dívkám jejich pobyt ulehčit a zároveň jim dát do života alespoň minimum praktických dovedností. Děti se do pasťáku dostávají kvůli nejrůznějším kázeňským problémům, odcházejí dovršením plnoletosti či po složení závěrečných zkoušek. Řada z nich má za sebou dlouholetou zkušenost z jiných ústavů a nemají moc povědomí o tom, jak se vlastně žije za ústavními zdmi.

„Nevím nic o životě, o mě se vždycky někdo staral, každej mi říkal, co smím a nesmím, najednou je to všechno na mně,“ říká ve filmu Adéla. „Těším se na svobodu, že si budu dělat, co chci,“ souhlasí Pavla, ale když se na svobodě ocitne, neví si s ní rady. Spolu se sestrou Denisou se radují z bytu na půl cesty, který jim sociálka přidělí, bloumají městem a vykuřují jednu cigaretu za druhou. Ani po šesti týdnech nezávislosti si ale nejsou schopné najít práci či smysluplně trávit volný čas a sní o návratu do ústavu. Adéla je činorodější, vrhá se do práce v sociální restauraci a do studia podnikání. 

„Mnoho dívek je na začátku ‚normálního‘ života značně zaskočeno reálnými situacemi a nedokážou si s nimi poradit,“ říká režisérka. Většina hrdinek se potýká od počátku svého svobodného života také s dluhy, které se pak s nimi táhnou celé další roky. „Člověk vyleze z pasťáku, je bez koruny, takže si vezmeš půjčku, abys měla z čeho žít. Jenže pak už nemáš na splátky, jelikož nemáš práci. A pak tam naskočí exekuce, to je jasný,“ shrnuje to vcelku pregnantně ve filmu Pavla. Další typický příklad pak ve filmu popisuje Týna. Poté, co její partner Tomáš přišel o práci, byla mu přiznána podpora v nezaměstnanosti necelých 6000 kč.  Na jiný příspěvek, například na bydlení, v té chvíli podle Týny neměla mladá rodina nárok. „Teď jsme na tom finančně tak, že jsme týden moc nejedli,“ říká ve filmu lakonicky a bojí se, že stejně jako kdysi ona sama i její syn skončí v ústavu. 

Z ústavu do exekuce

Peripetie životů hrdinek filmu se během těch osmi let, co je film sleduje, vyvíjejí různorodě – prožívají partnerské vztahy, střídají různé práce, postupně se zadlužují. Adéla má staršího přítele a napotřetí dělá maturitu. Pavla tráví celé dny u televize s o 20 let starším partnerem Lacem, Denisa se znovu spřátelí s Týnou a nastěhuje se k ní. Po pěti letech Denisa další natáčení odmítne. Dluží kolem 500 tisíc korun, pracuje po fabrikách. Více prostoru ve filmu získává její bývalá přítelkyně Týna, která se v televizní Poště pro tebe setkává se svou biologickou matkou, setkání je to ale oboustranně rozpačité. Telenovelové peripetie hrdinek během let nenabízejí moc naděje na to, že se jejich životy zklidní. Snad jen Adéla je schopna se začlenit do společnosti a prolomit tak kruh rodinného prokletí – v dětském domově vyrůstala už její matka.

Kamevéda v praxi

kamevédaFoto: Aerofilms

Nový dokument Eriky Hníkové Každá minuta života sleduje slovenskou rodinu Hanuliakových, jejíž život se točí kolem jediného bodu – výchovy čtyřletého syna Miška. Lenka a Michal jsou ochotni jeho budoucímu úspěchu obětovat vše. Chlapec vyrůstá v nekonečném drilu sportovních tréninků, i když Erika říká, že rodina jeho formu výchovy za dril nepovažuje. Jisté je, že tento film staví i diváky před naléhavou otázku: jaký způsob výchovy našich dětí je ten správný? Každá minuta života je také v programu festivalu Ji.hlava.

Extrémní forma výchovy dětí může vést k úspěchu, nebo k vyhoření

Podle režisérky nelze paušálně říct, jestli by jejím hrdinkám bylo lépe v jejich nefunkčních rodinách než v ústavech. „Všechny mé hrdinky byly v ústavní péči už v raném věku a křehká pouta s biologickými rodiči tak byla zpřetrhána. Bylo pak pro ně mnohem těžší budovat si s rodiči pevný vztah a důvěru a tak získat i pevný vztah a důvěru ke světu,“ dodává režisérka. Odebrání dětí z rodin by nicméně měla být vždy až poslední možnost. I přesto, že film přesvědčivě dokumentuje otřesné případy domácího zanedbávání dětí. V tomto ohledu je jednou z nejhrůznějších peripetií filmu ta s holčičkou Natálkou, která žije v domácnosti s Pavlou. Ani jeden ze tří dospělých v rodině není schopen se k dítěti chovat adekvátně věku. Otřesné sociální prostředí přesně ilustruje poměry, v jakých řada českých dětí i dnes vyrůstá. Spíš než nekompetentním rodičům to lze zazlívat opět českému sociálnímu systému, který tyto případy není schopen podchytit a pracovat terénně s rodinami, které samy péči o děti nezvládají. Děti se pak ocitají v akváriu ústavů, kde jen těžko získávají základní životní zkušenosti a zodpovědnost. 

To, že jsou děti starší, neznamená, že chtějí své dětství prožít v ústavech. I starší děti potřebují „svého člověka“, svou náruč, někoho, kdo bude na světě jen pro ně. To žádný ústav ani při nejlepší vůli svých zaměstnanců nedokáže suplovat. Zvláště zmíněné pasťáky přes paradoxní název „výchovné ústavy“ jsou největší slabinou celého českého systému. Tvrdý režim uplatňovaný vůči převážně pubertálním dětem nemá velký výchovný efekt, jak vědí všichni, kdo doma podobně staré děti mají. Je třeba trpělivě pracovat s každým individuálně, dětem nesvědčí ani kumulace tolika problémových dětí na jednom místě a spíš než tvrdý režim potřebují pochopení a lásku. Jejich rodiny jim něco takového často nejsou schopné nabídnout, to je patrné i z filmu Opouštět Počátky. 

Rodina je základ

Nekompetence rodičů ale nejčastěji paradoxně vzniká zejména tam, kde sami rodiče prošli v dětství ústavními zařízeními. Neschopnost osvojit si běžné životní návyky, neschopnost bezproblémové komunikace a další problémy znemožňují těmto rodinám zůstat pohromadě a to zvyšuje tlak na sociální systém, i traumata všech zúčastněných.

„Ve světě je primární snahou všech umět předcházet problémům dětí a rodin, těm v krizové situaci včas pomoci a nenechat problémy eskalovat do vážných dramat a krizí. Jejich řešení je velmi obtížné a také vysoce nákladné,“ říká Klára Laurenčíková, která se reformou české péče o ohrožené děti zabývá dlouhodobě. Podle ní je nutné, aby rodiny v krizi měly v zákoně zakotvený nárok na včasné zajištění podpory ze strany státu, ať už jde o odbornou včasnou pomoc z důvodu násilí v rodině, těžkého rozvodu nebo asistenční službu při péči o těžce nemocného člena domácnosti, či podporu v bydlení a individualizovanou dávkovou pomoc. „Systém včasné pomoci musí být garantovaný, a ne nahodilý tak jako dnes,“ dodává Klára. Školské ústavy, tedy diagnostické a výchovné ústavy i dětské domovy, musí podle Kláry Laurenčíkové do budoucna projít zásadní proměnou. 

Adéla prožívá náročné druhé těhotenství a spolu se svým bratrem věří, že dokážou udělat všechno pro to, aby se v dalších generacích jejich rodin už žádné děti do ústavů neodebíraly.

V budoucnu by se měly transformovat na komunitní zařízení s menším počtem lůžek a umístěním v běžném prostředí. Taková, která budou děti trénovat i v zodpovědnosti a samostatnosti, která hrdinkám Lindina filmu tak zoufale chybí a s níž by vstup do dospělého života měly pravděpodobně mnohem hladší. „Jak v raném věku, tak i pro starší děti, které z nějakého důvodu nemohou zůstat v biologické rodině, je určitě ideální v co největší míře simulace normální rodiny,“ souhlasí režisérka. 

PočátkyFoto: VERNES

Adéla se hodně snaží, aby její děti už v ústavu neskončily.

Životy hrdinek filmu Opouštět Počátky se po natáčení, deset let po opuštění pasťáku, přece jen trochu zklidnily. Pavla s Denisou spolu už zase mluví, společně bydlí na ubytovně, snaží se splácet své dluhy a pracují v továrně. Týna má druhé dítě s otcem prvního syna Tomášem a odstěhovali se společně na venkov. Adéla prožívá náročné druhé těhotenství a spolu se svým bratrem věří, že dokážou udělat všechno pro to, aby se v dalších generacích jejich rodin už žádné děti do ústavů neodebíraly.

Tohle téma je pro mě osobní. Jsem (mimo jiných také spolu s Lindou Kallistovou Jablonskou a Klárou Laurenčíkovou) členkou organizace Dobrý start, která se podílela na prosazení změny, díky níž české kojenecké ústavy konečně zmizí v propadlišti dějin. Není to samozřejmě jen naše zásluha, k prosazení tohoto dlouholetého českého dluhu se spojily neziskovky, veřejně známé osobnosti i poslanci. Zákon se teď navíc musí prosadit do praxe.

Zároveň je už nyní jasné, že bude potřeba změnit k lepšímu i situaci starších dětí, které nyní vyrůstají v dětských domovech nebo právě v „pasťácích“. Jinak se začarovaný kruh nedůvěry, nefunkčních rodin a bezvýchodných osudů, který ústavní péče upevňuje, podaří jen těžko narovnat. A odnesou to nejen děti, ale celá společnost.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze