V těhotenství bojovala s depresí, bála se, že ohrozí dítě. Jak poznat, že nejde o hormonální výkyvy

Otevírám oči o půl čtvrté ráno a vzápětí té drobné katastrofy lituju. V prvních týdnech druhého trimestru ještě dokážu pár minut hledět do tmy, případně si číst, nic nehodnotit ani neanalyzovat – nezapnout v hlavě myšlenkovou cirkulárku, která mě pak zabaví až do rána.

Měsíc do porodu mívám mezi procitnutím a spuštěním rotujících čepelí už jen vteřiny duševního míru. Pak mi z podvědomí začnou probublávat dokonale cílené, smrtící výroky na vlastní účet, s jakými by nejspíš nepřišel ani člověk, který mě vášnivě nenávidí.

Čtrnáct dní před termínem porodu procitám v obvyklou dobu a slzy mi do očí vhrknou hned. Sebepohrdání v rozsahu profesorské přednášky se spustí ve chvíli, kdy si všimnu, že mám mokrý polštář. Na sebedestrukci se mi skvěle soustředí: sestavuju přehledné výčty svých selhání, a kdykoliv na nějaké zapomenu, začnu od začátku. Hledám správná slova pro to, co je na mně nejhoršího, proč jsem slabá a směšná. Myslím na to, kdo z mých nejbližších mnou pohrdá. Soudy, které nad sebou vynáším, jsou definitivní a není ke komu se odvolat; čas od času se zkouším modlit, ale na modlitby se kupodivu soustředit nezvládnu.