Otěhotnět můžete buď nezodpovědně brzo, nebo také příliš pozdě. Můžete se bez rozmyslu vrhnout do rodičovství s nevhodným partnerem, nebo být až moc vybíravá a prováhat biologicky vhodnou dobu k početí. Zdá se, že neexistuje způsob, jak a kdy otěhotnět, aniž by se na něm nenašlo něco, co je potřeba zkritizovat. O svém čerstvém těhotenském zážitku píše novinářka Zuzana Válková.
Mohlo jí být osmnáct, ale nejvýš dvacet. S břichem úctyhodných rozměrů, možná už osmiměsíčním, posedávala na lisované plastové sesli v čekárně známé gynekologické kliniky a snažila se aspoň trochu zaklonit. Aby taky ne: sedět si s rovnými zády „na děcku“, ale zejména na orgánech rozložených kolem, je někdy nepříjemné i s pupkem o polovic menším. Mladá žena s jemným, svěžím obličejem si vzdor vnitřním tlakům zachovávala plachý úsměv.
Hlavně být milá a neobtěžovat, četla jsem jí v obličeji spolu se stopami studu. A pak jsem si všimla, jak na sympaticky působící ženu, která byla ve věku, kdy je „biologicky nejvhodnější, aby žena rodila děti, a to jako společnost chceme“, reagují její vrstevnice na recepci.
Dvě dvacítky s obdivuhodně blahosklonným vystupováním vůči rodičkám o dvě dekády starším – mě nevyjímaje – s ní jednaly s převahou civilizačních vítězek: zatímco ty budeš doma měnit plínky, gravidní školačko, já budu řídit příchody cizích lidí k pultu.
To bylo poprvé, kdy mnou projel drobný osten vzteku: vzpomněla jsem si na všechno, co jsem zažila takzvaně v prvním kole se svým dnes už devítiletým synem. Pak ovšem z ordinace vyšla lékařka, která svou medově žíravou větou „no tak pojďte, MAMINKO“ a nakyslým úsměvem nasadila tón vyhrazený pro nezletilé idiotky. Mladá žena sklopila hlavu – opravdu chvilku vypadala, jako by něco provedla – a šla. Já se za ni vytočila a zůstala sedět: už nebylo, co pro ni udělat. Dveře do ordinace se zabouchly a mně bylo jasné, že přinejmenším jedna výživná poznámka čeká i mě.
Otázkou samozřejmě bylo, o jak originální variaci na téma „vy jste pro změnu stará“ se bude jednat.
„To se nemůžete divit, že máte screeningové skóre, jaké máte, když jste to vajíčko nechala čekat na oplodnění osmatřicet let,“ pověděla mi lékařka s výrazem matky, jakou jsem nikdy neměla, protože moje máma je hodná. A já věděla, že můj hněv se vyleje ex post.
V situaci, kdy vám někdo sděluje, že není úplně vyloučeno, že nosíte dítě s genetickou vadou (přestože riziko zase tak vysoké není, vlastně jste stran čísel pořád v normě), je samozřejmě nejlepší dotyčné naznačit, že si za to může sama – buď je pitomá, anebo navedená k životu frivolního požitkářství, kde se důležité věci odkládají.
Když jsem o hodinu později seděla pod šedivým nebem v blízkém parku a rozdýchávala nové kulturně-společenské aspekty putování českou předporodní péčí, věděla jsem, že mám oproti prvorodičkám drobnou výhodu: už jsem to jednou zažila. Už znám ten pocit, že jsem nesvéprávná, hormonálně hendikepovaná, v principu obtěžující bytost, bez níž by se děti rodily mnohem snáz – jen to za ty ženské, krucinál, zatím nikdo nevzal.
A pak mi to celé přišlo báječně komické.
Pokud jde o „správný věk, kdy by žena měla rodit“, dala by se má pozorování stran poznámek okolí shrnout takto:
Když jsem si uvědomila, že se jedná o další etapu věčného boje o nalezení správné odpovědi na otázku „jak být ženou“, trochu se mi ulevilo. Mám aspoň dost prostoru představovat si různé scénáře v národním systému extrakcí plodů z uteru, tedy v porodnici, a přemítat nad otázkou „má-li české porodnictví tak skvělé statistické výsledky v zachovávání matek a novorozenců při životě, mohu ještě po někom žádat, aby se mnou jednal slušně?“.
V prvním kole jsem zažila arogantní doktory i sarkastické, kruté sestry (právě v této genderové skladbě, pardon) a ne, nejedná se o zážitek, nad kterým se dá mávnout rukou.
Zároveň vím, že začnu-li v tomto směru formulovat nějaká přání, objeví se dost lidí, kteří mě okamžitě začnou podezírat, že jsem nezodpovědná a přecitlivělá ezo matka, která si ve skutečnosti přeje porodit na palouku za orgastického kvílení burjatských šamanů. Ale všechna defenziva má svůj čas.
Zatím nabízím světu ke zvážení odvážnou tezi: Víte, jak si lídři států globálního Severu – anebo třeba Západu, je jedno, jak tomu budeme říkat –, kladou naléhavou otázku „proč nám ty naše ženy tak málo rodí“? (A myslí se tím samozřejmě „bílé“ ženy?) A hledají různá vychytralá řešení, jak nás k prokreaci motivovat?
Na stůl padají různé divoké myšlenky: od nápadů vyplácet ženám srovnatelné mzdy za stejnou práci, netrestat je za mateřství menšími důchody, nevylučovat je s miminy z práce a z kolektivu dospělých lidí, aby se jim dalo vtipněji vzkazovat, že mají vykojené mozky a jejich děti jsou uřvaná břemena, nenaznačovat jim, že mají být těhotné a pak okamžitě štíhlé, neočekávat od nich násobný objem neplacené služebné práce, ohromující libido a jemný, slušivý make-up až po roztomilá konzervativní doporučení typu vzít nám volební právo a přivázat nás za nohu ke sporáku.
Mě by třeba upřímně zajímalo, co by se s „naší“ porodností stalo, kdyby se naše báječně vyspělá společnost rozhodla, že se po dobu jedné generace opanuje a všechny nevyžádané mudroslovné poznámky před i po porodu si pečlivě vsune do špic. A bude se prostě jenom přetvařovat a dělat, že má z jakéhokoliv těhotenství radost.
Podle mě ta mimina nebude kam dávat.
Ale nevím.