Vysvětlete dětem, co je porno. A radši dřív, než jste to měli v plánu
Odkládáte hovor se svými dětmi na palčivé téma až na dobu, kdy budou vstupovat do puberty? Protože dřív na to mají ještě čas? Podle teoretičky nových médií Michaely Slussareff bude většinou už dávno pozdě. Děti se díky moderním technologiím seznamují s pornografií mnohem dříve. Často nedobrovolně. „Děti si dnes otevřeně stěžují, že se pornografii musejí spíše vyhýbat než ji vyhledávat,“ říká autorka knihy Děti, sítě, porno.
Byla to mocenská hra motivovaná mindrákem a touhou šokovat. Solidní postavení v dětském kolektivu měl desetiletému chlapci zajistit věk; byl o tři roky starší než nejmladší děti v koedukované třídě, ovšem holá fakta na spolužáky z nějakého důvodu nezabírala. Nelíbilo se jim možná, že byl často sprostý, pro ránu nešel daleko a za oblíbenou kratochvíli považoval výsměch zálibám ostatních.
Desetiletý kluk si proto z hloučku sedmiletých vytipoval jejich přirozeného vůdce a o přestávce si ho vzal stranou. Vytáhl z kapsy mobil, který už většina dětí v jeho věku má, a pustil mu tvrdé porno, mocenskou hru svého druhu, v němž dva muži najednou souložili s jednou ženou. Nechal mladšího kluka sledovat všechny ty mechanické pohyby, příležitostné škrcení i sténání, které zní, jako když se někomu ubližuje, a někdy je to dokonce pravda, a sledoval, co to s mladším spolužákem dělá.
Dnešní děti vyrůstají ve vizuální kultuře. Jsou tedy zvyklé, že kdykoliv je něco zajímá, můžou se na to okamžitě podívat, případně k tématu existuje video přímo pro ně – jenže v případě sexu to neplatí.“
Sedmiletý kluk se opanoval. Ne že by ho obrazy z displeje nechávaly chladným, ale vysoká sociální inteligence i nebojácná povaha mu napověděly, jak bude nejlepší situaci zvládnout: zastrašování se neustupuje. Duchapřítomně pronesl drsnou poznámku. Druhý den ve škole předváděl, jak „šoustá židli“. A pak prý na porno zapomněl.
… mohl na něj sedmiletý kluk doopravdy zapomenout? Co s takovým atentátem na dětskou mysl, často ještě dřímající sexualitu a představy o mezilidských vztazích zmohli jeho rodiče, které historka ze školy vyděsila i rozlítila? Naštěstí se o ní aspoň dozvěděli: sedmileté děti své zážitky ještě sdílejí. Později mohou dát přednost pocitům viny, studu, strachu a selhání a uzavřít se do sebe. Dalo se takové situaci předejít? A proč je důležité s ní alespoň počítat?
Kdo je Michaela Slussareff?
Expertka na nová média se věnuje výzkumu negativních, ale i pozitivních dopadů technologií na vývoj dětí a zdravé fungování rodiny. Vede několik národních a mezinárodních výzkumů o dopadech používání digitálních médií na školní a předškolní děti. Založila neziskovou organizaci Slow Tech Institute zaměřující se na zdravější zacházení s moderními technologiemi. Spoluzaložila platformu Digitalnizdravideti.cz, která nabízí rodičům komentovaný výběr vzdělávacích herních aplikací pro děti nebo novinky z výzkumu. Aktuálně působí na Univerzitě Karlově, kde na oboru Studia nových médií přednáší o technologiích ve vzdělávání, kulturních institucích a interakčním designu.
Věk a důvody ke sledování porna
Nová kniha Hry, sítě, porno (Melvil, 2022) s podtitulem Rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty, jejíž autorkou je socioložka a teoretička nových médií Michaela Slussareff, v kapitole věnované pornografii zmiňuje poněkud trudnou skutečnost: situace, již jsme vylíčili, patří k běžným způsobům, jak se dnes děti s pornem seznamují. A rozhodně nebývá pravidlem, že by ho svým spolužákům nutili jen třídní sígři.
„Připomínám, že děti si dnes otevřeně stěžují, že se pornografii musejí spíše vyhýbat než ji vyhledávat,“ píše Michaela Slussareff v úvodu kapitoly, přičemž z prakticky koncipované knihy určené rodičům i dětem – těm se totiž dá podstrčit díky pikantnímu názvu –, vyplývá, že její postřehy nepocházejí jen z bezpečné vzdálenosti dotazníkových šetření, nýbrž z let vlastní terénní práce.
Z jejích návštěv škol a rozhovorů s dětmi, nejčastěji se žáky šestých, sedmých tříd a starších, vyplývá, že pokud už děti porno na internetu hledají, pátrají po „inspiraci a informacích“, přičemž v debatách děti druhým dechem dodávají, že vědí, že to, co sledují, „není realita, ale je to přehnané“.
Poznámka o „inspiraci“ je ovšem znepokojivá sama o sobě a čtenáři z knihy Hry, sítě, porno uvízne v paměti například následující autorčina poznámka: „Na pediatrických kongresech (…) mi dětští lékaři potvrzovali, že se stále častěji setkávají s dětmi v nízkém věku, které přicházejí se zraněními v análních partiích, protože zkoušejí praktiky z pornografických videí.“
Rozhovor s pětiletým zpožděním
Nejprve si však udělejme pořádek v tom, kdy a jak se děti poprvé dostanou k pornu: mladší děti mezi 8 až 11 lety sexuálně explicitní obsah na internetu většinou samy nevyhledávají. A pokud se k němu dostanou, bývá to nejčastěji z iniciativy staršího kamaráda, kamarádky, sourozence, případně se jim obsah zobrazí na špatně zabezpečeném zařízení mimo domov, například na spolužákově mobilu.
Starší děti se mohou po pornografii začít pídit samy, a to hlavně ze zvědavosti. Pro obě skupiny, mladší i starší, ovšem platí, že v drtivé většině případů na to, čeho jsou svědky, nejsou připravené. Rodiče se navíc bohužel často domnívají, že na hovory o pornu „mají čas“: odhadují totiž, že první kontakt s pornem jejich děti čeká až kolem 13 či 14 let věku. Jinými slovy, plánované domácí hovory mohou mít až pětileté zpoždění.
„Dnešním dětem chybí sexuální výchova – ve škole i doma,“ komentuje situaci Michaela Slussareff. „Pornografie je jeden zdroj, kam si děti mohou pro informace o sexu zajít. Ačkoliv my, rodiče, můžeme mít pocit, že nám samým v dětství stačilo vidět málo, třeba jeden průřezový, anatomický obrázek penisu ve vagíně, dnešní děti vyrůstají ve vizuální kultuře. Jsou tedy zvyklé, že kdykoliv je něco zajímá, můžou se na to okamžitě podívat, případně k tématu existuje video přímo pro ně – jenže v případě sexu to neplatí.“
Podle Michaely Slussareff naštěstí mezi dětmi není mnoho pravidelných konzumentů porna, ovšem reprezentativní data zatím nejsou k dispozici. Navíc výsledky šetření může ovlivňovat stud účastníků i třebas společenské normy: „Když se mluví o závislosti na pornu, studie sice zmiňují, že postihuje zejména muže, ale ženská závislost je v podstatě tabu, proto můžeme předpokládat, že je častější, než si myslíme,“ říká Slussareff.
Co se z porna dozvíš, když jinou „učebnici“ nemáš
Otevřeně sexuální výjevy různě extrémního charakteru, které jsou dostupné na jedno kliknutí a vytěsnit je nelze ani mohutnou soustavou rodičovských pojistek, mohou děti ovlivnit v mnoha oblastech. Mohou kvůli nim zažít náhlý kolaps představ o bezpečí a respektující povaze mezilidských vztahů. Dokážou v dětech vyvolat strach i dojem, že násilí je „povinnou“ součástí intimních interakcí. Mohou kvůli němu také zažít úzkost z proměn vlastního těla či dospět k nerealistickým očekáváním na vzhled svých intimních partií i průběh a délku pohlavního styku. Vyloučené nejsou ani pocity viny z vlastního sexuálního vzrušení. Michaela Slussareff pro zevrubnější představu o tom, jak porno „vypadá zvenčí“, ve své knize uvádí:
- 88 procent videí znázorňuje fyzickou agresivitu (facka, tahání za vlasy, bití, škrcení, nebo dokonce znásilnění),
- 50 procent videí obsahuje verbální agresi, přičemž jejím terčem jsou v převážné většině případů ženy, a tato agrese zůstává bez reakce,
- Pouze 11 procent videí zobrazuje použití kondomu.
Jinými slovy, pornografie není materiál určený k vysvětlení podstaty intimních vztahů. K jeho sledování je třeba vysoká míra mediální gramotnosti. Na to, aby člověku porno neubližovalo, musí vědět, jaké jeho aspekty, filtrovat, korigovat, případně rovnou odmítnout.
Aby se děti neděsily
Michaela Slussareff připomíná, že základem v přípravě na „srážku s pornem“ je sexuální výchova, přičemž spoléhat se na to, že tuto práci za rodiče odvede škola, je zbytečný risk. Podle Slussareff také má cenu pracovat s rodičovskými pojistkami, které by měly přinejmenším v domácím prostředí zajistit, že dítě závadný obsah nebude obtěžovat samovolně.
„Dítě ale musí předem vědět, co porno je, že to není realita, že sexualita může mít mnoho podob a záleží jen na člověku samém, jak bude vypadat,“ vypočítává opěrné body domácí osvěty Slussareff. „Je také nutné připravit je na možnost, že aniž by samy chtěly, mohou na internetu vidět drastické obrázky, a co možná pečlivě jim vysvětlit, že se na porno nemusejí dívat, pokud nebudou chtít. Pokud se na něj ale dívat budou, neměly by ho aspoň sdílet s nikým dalším – právě proto, že by mohlo někomu ublížit.“
Slussareff si uvědomuje, že důvěra v rodičovskou radu je v případě sociálního tlaku, jemuž se děti vzájemně vystavují, ošemetná záležitost, ale rozhodně má smysl se o to alespoň pokoušet. Věta „já to nechci vidět, běž s tím pryč“ možná nepůsobí jako převratný vynález, ale ve skutečnosti se jedná o projev vzdoru, který může sehrát klíčovou roli. A dá se cvičit.
Nestihli jsme to. Co teď?
Historka líčená v úvodu tohoto textu má oporu ve skutečnosti – a chlapci, kterému pornografické video vnutil starší spolužák, aby ho odzbrojil, to údajně žádný hlubší otřes nezpůsobilo. Jeho matka jej sledovala ještě několik následujících dní, aby měla přehled, jestli si chce chlapec o tématu dál povídat, jestli se něčeho nebojí, případně zdali ho nezajímá něco dalšího. Ovšem u některých dětí může dojít na horší scénář: leknutí, šok, v nejhorším případě trauma.
Mluvili jste se svými dětmi o online pornografii?
„Ze své praxe sice přímou zkušenost s extrémně otřesenými dětmi nemám, ale terapeut, s nímž jsem spolupracovala, upozorňoval, že pocity, kterými si traumatizované děti procházejí, se mohou rovnat stavu zneužití,“ vysvětluje rozsah problému Michaela Slussareff. „Jde o zásadní zásah do dětské psychiky, a pokud si s ním rodič neporadí, je zcela namístě otevřít téma u odborníka.“
Pokud je dítě, které porno vidělo, ochotné si o něm povídat, radí Slussareff na zážitek navázat rozhovorem o tom, jaké si z něj odneslo pocity, dát jim patřičnou váhu a uklidnit jej, že jeho reakce jsou v pořádku. Pokud se však děti se svými zážitky uzavřou do sebe, může to být horší: „Na jednom workshopu jsme měli chlapce, který při zmínce o pornografii nebyl schopný zůstat ve třídě. Udělalo se mu fyzicky špatně a musel odejít. To je v pořádku, ne všichni si musejí o tématu otevřeně povídat. Ale v případě, že se jeho reakce zakládala na traumatické zkušenosti, bylo by vhodné s tím odborně pracovat,“ zmiňuje Slussareff.
Nervy mi stačí vlastní, děkuji
Jedním z leitmotivů titulu Sítě, hry, porno je snaha Michaely Slussareff nepřidávat už tak nervózním rodičům důvody k panice či výčitkám svědomí – autorka knihy, matka dvou dětí, dobře ví, že ty si snadno obstarají svépomocí. Daří se jí do tohoto emocemi nabitého prostoru vstupovat nekazatelským způsobem, který bere na vědomí, že okolnosti života v každé rodině jsou jiné a rozdíly v povahách rodičů i dětí vylučují, aby bylo možné dát všem stejný návod.
V ideálním případě v dospělých čtenářích kniha zanechá pocit, že pokud hovor o hrách, sítích nebo pornografii nezačnou sami, může se stát, že později už jen poběží za vozem. Na kterém bude sedět jejich mírně otřesené dítě.
