„Česká“ nobelistka Bertha von Suttner vysvětlila světu, co je mír. Milostným románem

1 398 | Zuzana Válková | 9. 12. 2020 | 1 komentář | Osobnost

Pražská rodačka Bertha von Suttner je ženou, kterou bychom moderním slovníkem označili za aktivistku. Svou tehdy nadmíru provokativní knihou Odzbrojte!, která skandálně nadhazovala, že mír je lepší než válka, okouzlila i Alfreda Nobela. Nedožila se svého největšího úspěchu: zřízení Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu.

Bertha von Suttner v roce 1906. Zdroj: Wikipedia, upraveno

Planoucí srdce, dmoucí se hrudi i vlahé pohledy. Pošetilost lásky, rány osudu i tíha lidského poslání. Pro knihu Odzbrojte!, klasické dílo Berthy von Suttner, rozené Kinské ze Vchynic a Tetova, jež čtenáři dostali do rukou poprvé v roce 1889, je charakteristická silná romantická manýra. Od příběhu, nad nímž bychom se dnes blahosklonně pousmáli, ji však odlišuje jedna důležitá věc: dotýká se témat, o nichž se ještě v druhé polovině 19. století nemluvilo, aby se člověk společensky neznemožnil.

Ne, nešlo o sex. Šlo o mír.

Konverzovat o tom, že pochovat muže, syna či otce ve válce není příležitostí k oslavám, ale ze ztráty lze zešílet žalem, začala vídeňská smetánka až pod vlivem působení zchudlé hraběnky s pozoruhodným osudem. Pražská rodačka Bertha von Suttner, mírová aktivistka, jíž se obdivoval švédský průmyslník Alfred Nobel, ve své knize mapuje vývoj postojů evropské společnosti vůči ozbrojenému konfliktu. A daří se jí přitom ještě něco jiného — ukázat, že některé lidské tendence se za posledních 130 let příliš nezměnily.

I z těchto důvodů znovu a ve větším nákladu snad vyjde kniha Odzbrojte! v novém českém překladu, tentokrát s titulem Složte zbraně!. Stojí za ním ekologický think tank Prosvěta ve spolupráci s Institutem Prague Vision a Ústavem translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. O knize a její autorce vypráví Ivona Remundová, politoložka, aktivistka a zakladatelka Prosvěty, která si v milostném příběhu, jehož vydání spoluiniciovala, všímá dalších pozoruhodných paradoxů.

Češi, stejně jako příslušníci jiných malých národů, se rádi hlásí k lidem, kteří ovlivnili chod dějin, i kdyby to znamenalo, že je potřeba trochu kreativně pracovat s jejich původem. Proč se u nás tak málo ví, že první ženská nositelka Nobelovy ceny za mír se narodila na rohu pražských ulic Vodičkovy a V Jámě?

Řekla bych, že to souvisí s jejím jménem a původem. V mnoha ohledech neodpovídala naší představě hrdé Češky.

Hledat uspokojivou míru češství na přelomu 19. století je složitá věc, proč byl takový Kafka „náš“ — a ona není?

Bertha von Suttner nebyla Božena Němcová ani Karolina Světlá. Byla to žena se šlechtickým titulem, která se tu sice narodila, později žila v Brně, ale už v mládí začala putovat po Evropě, později žila v Gruzii a do Čech se nikdy nevrátila. To, že ji moc neoslavujeme, souvisí taky s tím, jak málo byla v Čechách úspěšná. Její hlavní činnost spočívala v zakládání buněk mírového hnutí, což se v našem prostředí nedařilo — i kvůli jejímu původu. Narážela na velký odpor vůči všemu, co přicházelo „zvenčí“. Mírové hnutí se svezlo s nepřátelstvím vůči německému prvku. Nobelovu cenu dostala von Suttner za svůj aktivismus a také za knihu Odzbrojte!, ale její iniciativa zůstala v Čechách oslyšená. Podle mě jí ještě přihoršilo, že svá pouta s naší kulturou nijak na odiv nedávala.

V knize je epizoda, v níž von Suttner prostřednictvím hlavní hrdinky líčí krátkou návštěvu Olomouce. Provinční poměry a starosti maloměstských paniček na ni podle všeho velký dojem nedělaly.

Von Suttner se navíc příliš nezaobírala otázkou národní emancipace, která pro nás tehdy byla velkým tématem, byť v knize, která se ohlíží do 60. let 19. století, ji zmiňuje jako jeden ze žhavých konverzačních námětů ve vídeňských salonech. Nedivila bych se, kdybychom ji za to — myslím my, Češi — v té době explicitně odmítali. Těžko si jinak vysvětlit, jak je možné, že v jiných zemích mírové spolky bujely, ale u nás nic. Jedním z hlavních motivů jejího románu je přitom popis zvěrstev z rozhodující bitvy prusko-rakouské války, bitvy u Hradce Králové, k níž došlo v roce 1866. V téhle zemi máme dost důvodů být na ni pyšní. Znovuvydáním knihy se nesnažíme připomenout jen výročí, ale pozvednout obraz Berthy von Suttner v našem prostředí. Její přístup a naše národní postoje k ozbrojeným konfliktům jsou si přitom v lecčem podobné. Je to paradox.

Vydavatelka nového překladu románu Berthy von Suttner, politoložka a aktivistka Ivona Remundová.

Jak to myslíte?

Češi se nechávají kritizovat — a sami se často kritizují — za přílišný pacifismus a malou ochotu k boji. Na druhou stranu se za svou mírumilovnost necháváme chválit a jsme pyšní na Švejka, který si z války dělal dobrý den. Tohle jde ruku v ruce s tím, co od společnosti očekávala von Suttner. Snaha zbavovat válčení aury hrdinství byla v druhé polovině 19. století naprosto šokující. Stejně jako poukazovat na nesrovnalosti v našem uvažování o individuálním a kolektivním násilí.

Sledovat proměnu přemýšlení člověka o válce během posledních 130 let je zajímavé. V úvodu knihy Složte zbraně!, která se odehrává v 60. letech 19. století, hrdinka popisuje, jak se od ní očekává radost, že jednou pošle svého syna na smrt na bitevním poli. Pokud lze autorce věřit, „normální“ bylo projevit hrůzu nejdříve o 30 let později.

Von Suttner byla průkopnicí spousty radikálních myšlenek. Tvrdila, že válka je něco, nač bychom měli časem rezignovat jako na kanibalismus. Cílem jejího úsilí bylo, abychom hovory, kudy má vést jaká hranice, dokázali vést bez klacku v ruce. Těžko říct, co by řekla na první a druhou světovou válku, jichž se naštěstí nedožila. Zemřela měsíc před Sarajevským atentátem.

Jako aktivistka měla zkušenost s válkou, která měla cosi jako logický rámec — diplomaté její doby po soustavě vyjednávacích tanečků obvykle dospěli k závěru, že se nedomluví, a tak se dalo předpokládat, co bude následovat. Snažili se tvářit jako racionální hráči. Jak by Bertha vnímala světový konflikt, v němž se Adolf Hitler rozhodl, že vyhladí část evropské populace a nebude možné předvídat, k jakému zvěrstvu se uchýlí příště, netuším. Myslím si ale, že princip obranné války, k níž se ve střetu s takovým nepřítelem uchýlit musíme, by přijala.

Jednou z myšlenek, kterou ve své knize opakuje na více místech, je že „vyspělost národa pozná se podle jeho ochoty táhnout do války“. Je zvláštní, jak je v 21. století stejné přesvědčení možné použít ke sžíravému sarkasmu na vlastní účet — že jsme civilizací před kolapsem, protože se s každým chceme vybavovat.

Myslím, že i dnes by se Bertha von Suttner postavila na stranu evropských diplomatických směrů, které válku na škále možných řešení berou jako poslední možnost. Třeba USA ji mají v žebříčku výš než my.

Jak se vůbec von Suttner probojovala k tak výsostně „klučičímu“ tématu, jímž válka v její době byla?

Měla to opravdu složité. Jednou z jejích metod bylo vydávání textů pod mužským pseudonymem. Než odjela do Gruzie, kde na vlastní oči viděla rusko-tureckou válku a začala o ní podávat zprávy do evropských novin, nikdo ji příliš vážně nebral. Až později publikovala pod svým jménem. Připomnělo mi to nikterak starou kauzu ruské spisovatelky Alisy Ganijevy, která ve 24 letech dostala prestižní literární cenu za knihu vydanou pod mužským pseudonymem. To bylo v roce 2009. Na vysvětlenou Ganijeva řekla, že jako literární kritička, a navíc žena by ke svému dílu nezískala hodnotnou odezvu. Tak ji napsala jako muž, protože „spisovatel má být muž“. Často máme pocit, že tyhle věci jsou passé a že ženy to měly se vstupováním do veřejného prostoru složité nejvýš do začátku 20. století, ale není to pravda.

Bertha do světa!

Pomozte oživit příběh pražské rodačky a první držitelky Nobelovy ceny za mír Berthy von Suttner.

Na obnovené vydání knihy Odzbrojte! pod novým názvem Složte zbraně právě běží kampaň na HitHitu a máte poslední tři dny přispět k tomu, aby se její příběh znovu dostal do světa.

Von Suttner zábavně líčí rozdělení na pánské a dámské kroužky ve vídeňských salonech. Pánové se zachmuřeným výrazem posouvají pěšáky po mapách, dámy si prohmatávají krinolíny a podávají dortíky. Tahle praxe přitom nezmizela s počátkem 20. století, například ve Spojených státech se držela ještě v 60. letech. Když přišel na návštěvu šéf, pánové po večeři odešli na doutník, ženské do kuchyně šmudlat nádobí. Jak je možné, že von Suttner pustili ke slovu o sto let dříve?

Není to úplně povzbuzující odpověď, ale potkala ty správné muže. Svého manžela, Artura von Suttnera, ale taky průmyslníka Alfreda Nobela. Ti si všimli, že její intelekt je omračující. Do konce života přitom byla terčem posměšků — jako bojovnice za mír a žena k tomu se stala karikaturou. Říkalo se jí Tlustá Berta. „Tlustá Berta zase káže o míru,“ smáli se jí.

Reakce na ženy, kterým o něco jde, se zdá být také pořád stejná.

Jasně. Vidíme nejmenovanou aktivistku, na půl ucha si poslechneme, co říká, ale spíš se zaměříme na to, jak vypadá, jak si češe culíky a kolik jí je let. Ta nám tady bude něco vysvětlovat?

Muži, kteří v historii umožňovali výjimečným ženám uspět, jsou zajímavé téma. Jsou rozesetí v celých dějinách. Jedním z nich byl i Thomas More, pozdější světec, který byl v 16. století lordem kancléřem Jindřicha VIII. Byl osvíceným tatínkem, který prohlásil, volně řečeno, že „moje holka se bude učit všechno“.

Zajímalo by mě, jestli se s v tom dá najít nějaký společný jmenovatel. Pro nás je to už normální, ale jak to, že lidé měli už před staletími důvěru v ženský mozek, neviděli jen „holku“ nebo „kluka“, ale viděli člověka?

Podobně to měla Sidonie Nádherná, ale i Alma Mahler, ačkoliv ta svůj talent a intelekt nakonec napřela spíš k flirtu. Rodičovský vztah, jak se na něj díváme dnes, je přitom moderní koncept.

Nedávno jsem se o něčem podobném bavila s Vladimírem Špidlou, dělali jsme spolu rozhovor. Nejdřív jsme se nepohodli, ale pak jsem pochopila, že představa naší generace o tom, jak naše rodiny „měly“ vypadat, když jsme byly děti, je jiná, než co bylo reálně možné. Bertha von Suttner taky věděla, kam ve své době může zajít. Svého muže například poznala v rodině, kde působila jako guvernantka. Paní von Suttner, matka rodu, ji osočila, jak mohla dovolit, že se do ní její syn zamiloval. Kromě rozdílu v původu byl mezi milenci i „nepřekonatelný“ věkový rozdíl sedmi let. Bertha se svou tehdejší paní vůbec nebojovala. Přijala to a omluvila se.

Bertha von Suttner ve své pracovně. Na fotografii za ní je obraz jejího manžela, který zemřel v roce 1902.

Omluvila se za to, že mladý pán se do ní zamiloval?

Ano, a taky přísahala, že se to pokusí odčinit. Trest, který přišel za jejich lásku, měl spočívat v tom, že dostane vyhazov, ale paní domu jí najde práci na inzerát. Z lepších rodin se tak ale neodcházelo. Paní von Suttner jí nicméně našla inzerát, v němž Alfred Nobel hledal sekretářku.

To je povedený trest.

Taky myslím. Alfred Nobel záhy pochopil, že k němu přišla žena, která mluví několika jazyky a skvěle píše. Její knihu Odzbrojte! obdivoval, stejně jako její autorku. Románek mezi nimi se ale nikdy nepotvrdil, Bertha se pak tajně vdala za Artura.

Proč manželé Suttnerovi odjeli v 70. letech 19. století zrovna do Gruzie?

Po skandální svatbě přijali azyl u známé šlechtičny, jejíž děti vyučovali. Do toho vypukla turecko-ruská válka a oni se začali angažovat coby — řečeno dnešními slovy — váleční reportéři. Z této zkušenosti von Suttner čerpala nejsilnější motivy pro svou knihu, přestože ta nakonec pojednávala hlavně o evropských konfliktech. Jako dopisovatelka z Gruzie se nakonec proslavila, a když se s mužem vrátili do Vídně, rodina Suttnerů ji konečně přijala. Její život přitom na začátku vypadal tragicky a byl protkaný osudovými momenty. Dokonce se říká, že se jednou na přednášce tehdy nesmírně populárního spisovatele Karla Maye setkala s mladým Adolfem Hitlerem.

To je, s prominutím, vynikající bizar.

Báječný.

Její román je zábavný ještě kvůli něčemu jinému. V době, o které pojednává, začaly do vídeňských kruhů prosakovat teze Charlese Darwina o původu druhů. Pro dnešního čtenáře je hořkosladké sledovat, jak se tehdejší — stejně jako dnešní — elity stavěly k novým poznatkům: lidé rozhořčeně rozhazovali rukama, vyhlašovali soutěže v jízlivých poznámkách a pak se shodli na tom, že „takovou blbost stejně nebudou číst“. Takhle se podle všeho vypořádávali i s myšlenkou na vznik mezinárodního soudního tribunálu.

Vznik Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu je skutečně nejspíš nápadem Berthy von Suttner a považuje se za největší úspěch jejího hnutí, ačkoliv se jeho zřízení nedožila. V tomto ohledu je osud mírových aktivistů všude na světě skoro stejný, až se z něj stává klišé — většinou celý život za něco bojují, ale plody jejich úsilí sklidí až další generace, přičemž se v mezičase ještě několikrát ukáže, že člověk je tvor, který miluje masakr svých bližních. Každopádně soudní dvůr, kde se čas od času skutečně vypořádáme s nějakým válečným zločincem, Bertha von Suttner nakonec vybojovala.

Zuzana Válková

Zuzana Válková

Tisková mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, profesí novinářka. Působila v týdeníku Respekt, v páteční příloze Hospodářských novin, přispívala či přispívá... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Gabriel Pleska | 9. 12. 2020 | 11:57

Možná bude Bertha o generaci dvě stejně naše jako Kafka. Autorky českých knížek s „inspirativními životopisy zejména pro děvčata“ se na ní dost shodují, přestože jinak je výběr historických postav, o kterých píšou, spíš různorodý.

+1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Divoká jízda elektromobilem. Akcie Tesly očima expertů

Budou to za pár dní tři roky, co Elon Musk poslal do vesmíru červenou Teslu Roadster. Cena akcií jeho firmy míří za ní. Ke hvězdám. Může...

Peníze

Dlužníkům zůstane víc. Spočítejte si, jak roste nezabavitelná částka

Částka, kterou exekutor nesmí strhnout dlužníkovi ze mzdy, je od letošního ledna vyšší. Jde o důsledek zvýšení nákladů na bydlení a daňových...

Finmag

Milionáři z TikToku. Jak se v pandemii vydělává na prodeji šuntu z Číny

Je mi patnáct a během karantény jsem si vydělal padesát tisíc dolarů, tvrdí britský teenager v krátkém videu. Zkusit si to můžete taky....

Finmag

Když se skáče po mrtvole. Střídání v Bílém domě provází pachuť pomsty

Říká se, že vítězům sluší velkorysost. Platí ale i to, že vítěz, který bere všechno, potřebuje zničit své minulé soupeře. Lepší je ho zašlapat...