E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

I matky se musejí realizovat, říká psycholožka. Ženám a teenagerům z Ukrajiny pomáhá překonat deprese

Rodiny, které k nám před více než rokem přicházely z Ukrajiny, aby našly bezpečí, už nejsou v bezprostředním ohrožení života. Dopadá na ně ale psychická zátěž spojená s uprchlickým životem. Kromě bydlení a jídla potřebují také důstojnou práci, možnost se realizovat a mluvit o tom, co je trápí. Na Ukrajině jsou psychické potíže stigma a nejde jen o samotná traumata z války. Psycholožka Anna Reshetnik, která v Česku od loňského jara poskytuje psychoterapii ženám i dospívajícím, ví, že bez pomoci tu zátěž uprchlice z Ukrajiny neunesou. Sama je totiž jednou z nich.

Někdy na sobě pozoruji sklíčenost, protože jsem ztratila svůj způsob života, oblíbenou práci a v důsledku toho i stabilitu, přiznává psychoterapeutka Anna Reshetnik.Foto: Radek Vébr

Anna Reshetnik působí jako úplně normální citlivá máma – hrdě mi představuje svého dospívajícího syna Sergeje a dceru Anastázii a lituje, že tu zrovna nemůže být její nejmladší dcera. Před rokem přišli do Česka, kvůli válce museli opustit svůj domov, ovšem status uprchlíka není jejich identita. Svůj současný život museli ale podstatně změnit. 

I když přišli o domov a přátele, stále mají sny, ambice a trápení jako kdokoliv jiný. Jen to mají ještě o jednu vrstvu trápení těžší. „Někdy na sobě pozoruji sklíčenost, protože jsem ztratila svůj způsob života, oblíbenou práci a v důsledku toho i stabilitu,“ uznává Anna. Doma v Kyjevě pracovala jako psychoterapeutka, lektorka jógy a projektová manažerka sociálních projektů v neziskovém sektoru. Do pomáhání ostatním se pustila také hned po příjezdu do Česka loni na jaře.

Začala tím, že na sociálních sítích vytvořila podpůrné chatovací skupiny. „Následovaly dobrovolnické aktivity a psychologická pomoc, individuální sezení, dobrovolnická práce v ukrajinské kavárně, pořádání informačních setkání a pomoc seniorům při podávání online žádostí o pomoc,“ vypočítává. Individuální sezení a psychoterapeutickou pomoc ženám a dospívajícím dětem poskytuje dodnes. Dělá to ovšem převážně dobrovolnicky, placených má jen pár hodin měsíčně v neziskové organizaci Slovo 21. „Já potřebuju pomáhat jiným ženám, to pomáhá mně,“ říká Anna. Na uživení to ale bohužel není.

Návštěva psychologa je na Ukrajině velké stigma

Když si povídáme o tom, co trápí ukrajinské ženy a teenagery žijící v Česku, musím se občas ujišťovat, jestli mluví obecně o matkách a dospívajících, nebo o těch z Ukrajiny. Narážíme totiž na to, že to, co říká, platí pro kohokoliv – všechny teenagery trápí, když je rodiče nechápou, všechny matky jsou frustrované, když nemůžou svým dětem pomoct, nejen ty, co jsou zrovna v situaci uprchlíků. Ale je jasné, že jejich traumata a jejich ztráty jsou specifické.

Lze depresi potlačovat prací? Podle psychologů ano. Nejde ale o zrovna zdravý postup.
Foto: Shutterstock

Když přestanu pracovat, zhroutím se. Co vám neřekli o workoholismu a duševním zdraví

Duševní zdraví

Celkem 45 procent uprchlíků, kteří do Česka přišli z Ukrajiny, má problémy odpovídající alespoň středně těžké depresi nebo úzkosti. To je čtyřikrát víc než v české populaci, kde se toto číslo pohybovalo i během covidové krize kolem 11 procent, jak uvádí výzkum PAQ Research ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) z loňského podzimu. Jen méně než třetina z těch, kteří se potýkají s příznaky středně těžké úzkosti nebo deprese, si přitom uvědomuje, že se může jednat o duševní onemocnění.

„Na Ukrajině není zvykem chodit k psychologovi, ženy žijí s tím, že si se vším poradí samy,“ vysvětluje Anna. „Tady v tom pokračují, chtějí všechno zvládnout samy a k psychologovi jdou, až když je jim i celé rodině už moc zle. Teprve pak si uvědomí, že už samy nemůžou.“ Depresivita je častější u žen – jak mezi uprchlíky, tak v české populaci. Odbornou péči v Česku podle loňského výzkumu zatím využilo jen kolem pěti tisíc uprchlíků, což jsou tři procenta z těch, kteří by ji podle odhadu výzkumníků a výzkumnic potřebovali, 38 procent vyhledání pomoci zvažovalo. Hlavní bariérou k získání pomoci je nedostatek informací o tom, jaké služby lze využít. Středně silnou bariérou je pak i strach a stud z vyhledání pomoci. Na Ukrajině jsou psychické potíže ještě větším stigmatem než v Česku.

Matky kvůli vlastní frustraci své děti bijí

„Výbuchy jsme slyšeli v první den invaze už asi od čtyř hodin ráno. Když jsem pak kolem 28. února uviděla výbuch na vlastní oči, rozhodla jsem se odejít,“ vzpomíná Anna. Kdyby se nebála o život svých třech dětí, bývala by zůstala na Ukrajině a pomáhala, jak by uměla. Ale po týdnu stráveném ve sklepě se rozhodla, že se vydá na cestu do bezpečnější země: nejprve se přes západní Ukrajinu a Slovensko dostali do Jihlavy, kde jim nabídli ubytování tamní lidé. Pobyt tam ale byl dlouhodobě neudržitelný.

Anna Reshetnik s nejstarší dcerou Anastázií a synem Sergejem.Foto: Radek Vébr

„Můj syn Sergej se věnuje bojovému sportu sambo, což je něco jako judo. Byl v ukrajinském národním týmu,“ vypráví Anna. V Česku se ale sambo netrénuje, a tak se Sergej začal věnovat judu. Jenže tréninky, které byly dostupné v Jihlavě, vrcholovému sportovci nedostačovaly. „Jihlava je malé město, je tam dobře, je tam klid,“ uvědomuje si Anna, která cítí vděčnost za to, že tam našla zázemí po příjezdu do Česka. Dlouhodobě tam ale žít nemohla – jak ona, tak i Sergej.

„V Jihlavě pro mě byla jenom práce ve fabrice. Ale já jsem chtěla dělat něco, co umím. Mám vysokoškolský diplom z ekonomie, ale na Ukrajině jsem pracovala jako certifikovaná psychoterapeutka,“ vysvětluje. Po půl roce se proto s dětmi přestěhovala do Prahy, kde se okamžitě zapojila do pomoci ostatním. V komunitním centru Svitlo, které sídlí ve Skautském institutu na Starém Městě, začala vést individuální konzultace se ženami i dospívajícími dětmi. „Mým hlavním úkolem jako terapeutky je nasměrovat pozornost člověka do jeho nitra, procítit jeho stav a pak mu pomoci o něm mluvit,“ popisuje Anna. „V životě trávíme většinu času řešením často obtížných otázek. Mezitím se v nás hromadí nedorozumění, zášť, obavy a strachy, které se postupně stávají těžkým břemenem nejen v hlavě, ale i v těle, pokud se s nimi včas nevypořádáme. Když můžeme mluvit o tom, jak se cítíme, cítíme se pak lépe.“

Jako učitelka jógy ví, jak je důležité poslouchat svoje tělo a vnímat, kdy mu není dobře, kdy je potřeba se zastavit. Pro většinu ukrajinských žen to je ale velmi těžké. „Setkala jsem se i s tím, že některé matky své děti kvůli vlastní frustraci bijí,“ vypráví Anna. Nikoho ale nesoudí. Ví, že ukrajinské ženy mají naloženo příliš. „Nemají práci, nevědí, co přinese budoucnost. Jejich děti jsou nešťastné a chtějí zpátky domů, ale to nejde. Už nevědí, jak to dětem vysvětlit. Stres se kupí, už je toho moc a některá žena to nakonec nevydrží a vybouchne,“ popisuje Anna.

Stesk teenagerů po domově

I pro stesk teenagerů po domově má Anna pochopení. Sama má doma jednu teenagerku, která v Česku není šťastná, chtěla by se vrátit domů. „Děti nejčastěji trápí ztráta kamarádů a domova, cítí se samy. Mají deprese. Ne všichni, ale je to časté,“ pokyvuje hlavou, ale hned dodává, že problémy ukrajinských a českých teenagerů se zase tolik neliší. „Studují, mají hodně domácích úkolů, nemají pak skoro žádný volný čas,“ říká Anna s tím, že v ukrajinských školách je standard dávat dětem ještě více domácích úkolů než v těch českých. „Pro teenagery je hodně důležité najít svou tvář. Chtějí vyjádřit svoji individualitu a věnují tomu hodně času. Pro rodiče je zase důležité, aby se věnovali studiu. A z toho jsou konflikty,“ směje se. Základem psychického zdraví je podle ní to, když si člověk má s kým promluvit. Když můžou děti sdílet svoje trápení s kamarády, bezpečně se svěřit rodičům.

Foto: Julia Caesar / Unsplash

Uzdravení traumatu je možné. Kudy vedou první kroky?

Trauma

Možnost mluvit o svých pocitech je ozdravná samozřejmě i pro ženy. A kromě toho se děti i dospělí také potřebují realizovat. Proto Anna vynaložila tolik energie na to, aby její syn, vrcholový sportovec, mohl pokračovat v tréninku. Stejně tak podporuje i starší dceru, která se věnuje tanečnímu divadlu a nachází nové příležitosti v Česku i v zahraničních projektech. A proto také stále hledá práci, která by ji naplňovala. „I maminky se potřebují realizovat a dělat to, co umějí nejlépe,“ připomíná.

V tom se Anna shoduje i se závěry loňského výzkumu PAQ Research a NUDZ. Ten kromě doporučení budovat kapacity péče o duševní zdraví a zvyšování informovanosti o symptomech i psychosociální péči navrhuje pracovat na omezení stresorů a „řešit péči o duševní zdraví nejen s ohledem na traumatické zkušenosti, ale také v kontextu negativních socioekonomických podmínek spojených se statusem uprchlíka“. Ošetřit traumata z války je sice důležité, ale neméně důležité je vytvořit takové podmínky, aby lidé z Ukrajiny nečelili dlouhodobému stresu a úzkostem. K tomu potřebují nejen dostupnou psychologickou pomoc. Ukazují to data i Anniny zkušenosti.


Magazín Heroine v rámci projektu Jak pomáhat a nepadnout přináší sérii článků a reportáží o válečném traumatu a nutné péči o duševní zdraví. Skrze konkrétní příběhy (nejen) Ukrajinek a Ukrajinců představujeme pozitivní příklady, které mapují situaci rok po začátku válečného konfliktu. Válka na Ukrajině, stejně jako jakákoliv jiná válka, je zdrojem traumat, úzkostí a dalších psychických potíží na mnoha úrovních. Péči o duševní zdraví sledujeme ve třech rovinách: Jak se pečuje o psychické zdraví lidí, kteří pomáhají přímo na Ukrajině? Jak ošetřit psychiku těch, kteří před válkou utekli do Česka? A jak jsou na tom s psychickým zdravím dobrovolnice a dobrovolníci, kteří se s velkým nadšením vrhli do pomáhání traumatizovaným obětem?

Tento text vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s