Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Moje tělo, můj čas, moje mysl, moje práce, můj muž. Čas mít všech pět pohromadě

Fejeton
Michaela Sladká
| 1. 5. 2022 | 6 komentářů | 8 846
Moje tělo, můj čas, moje mysl, moje práce, můj muž. Čas mít všech pět pohromadě
Zdroj: Shutterstock

Mít všech pět pohromadě, to znamená zůstat nad věcí, mít všechno pod kontrolou a ničím se nenechat rozhodit. Což je shodou okolností v přímém rozporu s tím, jak obvykle vypadá prvních pár let mateřství. Je první máj, lásky čas. Připomínáme článek Michaely Sladké o tom, jak se naučila mít ráda svůj život.

„Máte všech svých pět pohromadě? Bez toho nemůžete být,“ ptali se mě kdysi na kurzu výcviku dobrovolníků pro práci se sociálně znevýhodněnými dětmi. Otázka vypadala dost řečnicky, tamní psychologové ji ale mysleli smrtelně vážně. „Mých pět“ se od oné doby, kdy mi bylo dvacet, několikrát přeskládalo, převrátilo tam a zpátky, změnilo jednou, podruhé, potřetí. V prosinci roku 2013 jsem odešla na mateřskou dovolenou, čekat na narození své dcery. V prosinci 2020, o sedm let později, jsem z téhle „dovolené“ odešla, přesněji, předala jsem ji do rukou svého muže. Přišel čas, abych si svých pět poskládala úplně od začátku. Potřebuju to a zasloužím si to.

Moje tělo

Poslední dekádu moje tělo nebylo moje. S celým týmem lékařů, rad, injekcí a léků jsem ho připravovala na inseminaci, která se nepovedla. Léčila jsem ho z těžkého atopického ekzému, pila jsem, co mi doporučili, nejedla jsem, co mi zakazovali. Pak jsem čekala dceru. Přibrala jsem, porodila ji, poctivě kojila a nervovala se, když se po třech měsících sama odstavila. Šla jsem na koncert Robbieho Williamse, abych ho celý provzpomínala, kým jsem kdysi bývala. Trvalo několik měsíců, než jsem pochopila, že tyhle vlasy i prsa jsou opravdu moje.

Trápila jsem se, že necvičím. Vynechávala jsem pečivo, pila litry vody. Až těsně před oslavou synových třetích narozenin, tři roky od mého posledního porodu, mě to napadlo. Co kdybych svoje tělo prostě měla ráda.

Pak jsem byla mámou znovu a znovu, dítě se ale ani jednou nenarodilo. Moje tělo bylo znovu naprosto nezávislé na tom, co já chci. Nenáviděla jsem ho. Pak přišel syn. Od prvního týdne od početí pečlivě sledovaný a monitorovaný. Vitamíny, ultrazvuky, genetická vyšetření, každodenní injekce na ředění krve. Udělal to, co dělá celý svůj život. V klidu se vyvinul a v klidu se narodil. Žádná výchylka, žádná hrozba. Jako kdyby před ním ani po něm už nemělo přijít nic. Kojila jsem ho skoro rok a pak, konečně, jsme zůstali s mým tělem zase sami.

Přemýšlela jsem najednou, kde začít. Jak ho mít hezčí. Aspoň něco na něm aby bylo jako dřív. Trápila jsem se, že necvičím. Vynechávala jsem pečivo, pila litry vody. Až těsně před oslavou synových třetích narozenin, tři roky od mého posledního porodu, mě to napadlo. Co kdybych svoje tělo prostě měla ráda. Co kdybych silnější pas pozakryla hezkým volným svetrem. Co kdybych pořádně rozčísla šediny na skráních. Co kdybych v létě přestala schovávat tenkou táhlou jizvu po operaci prsu. Protože to jsem všechno já. Byl to pro mě úplně šokující nápad. Objevení Ameriky.

Moje tělo je moje mapa. Vrásky od smíchu, od smrti táty, od potratů a hlavně od probdělých nocí, kdy mě potřebovaly moje děti. Jizva v dekoltu jako vzpomínka na hrozbu rakoviny. Tělo, které mi dopřálo vlastními silami přivést na svět dvě děti. Moje tělo.

Můj čas

Nedělám skoro nikdy to, co chci. Trávím čas s rodinou a dětmi spoustou krásných věcí. A neustále mám pocit, že mi něco chybí. Klid. Samota. Čas jenom pro mě. Když někdo něco potřebuje, nemůžu si pomoct. Vyskakuju, podávám, pomáhám. Cítím se moc dobře, když jsou moji nejbližší spokojení a často dovedu zaměnit jejich radost za svoji. Když si pro sebe vyžádám chvíli, jde už o hašení požáru, ne o jeho prevenci.

Čtěte také: Nechci být ta divná

ADHD u dospělýchFoto: Shutterstock

Boj s ADHD se může proměnit v boj o život. A ani úspěch a zlaté medaile nezajistí, že se člověk s ADHD cítí dobře. Zásadním problémem je stigma, ale i stres a tlak na výkon. Aby lidé s poruchou pozornosti mohli žít plnohodnotné životy, mít funkční vztahy a zažívat přijetí v práci a veřejném životě, musí společnost a média zapracovat na odstranění předsudků. Na lidech s ADHD je najít odvahu o tom nemlčet.

ADHD může zničit život i úspěšným lidem. Pokud to společnost dopustí

S nástupem do práce se tohle trochu mění. Necítím se o nic míň potřebná a často mě, hlavně odpoledne, popadá hrůza, jaké to doma beze mě je. Jestli jsem jim nenaložila moc. Dětem moc odloučení, muži moc práce a emočního zápřahu. Jestli se oni necítí dobře, beru to jako svůj úkol ke zlepšení. A můj čas ještě pořád není vůbec můj.

Rozhodla jsem se na to přistoupit. Nelituju se, že se prakticky nemůžu, nebo spíš nedokážu, vzdálit z domu. Že necestuju do dalekých exotických zemí, což jsem dřív dělala a moc to postrádám. Nelituju, že je vyloučené, abych trávila nedělní dopoledne v posteli takovým hříchem jako čtení. Došlo mi, že ke všem těmto příkladům patří slovo „zatím“. Už brzy budu postradatelná a nepotřebná, vím o tom, a přijde mi to v pořádku. Teď ale dávám svůj čas a sebe celou. Protože chci. Ne protože musím, jak jsem si myslela dřív. Vím, že zase s mužem budeme sami stát na pobřeží, jen s batohy na zádech, zodpovědní jen sami za sebe. Toužím po tom a jako laskominu to odkládám. Protože ještě před tím, než si vyzvednu svoji odměnu svobody, přivoním si teď a tady ke svým dětem.

Napadlo mě vzít si čas pro sebe odjinud. Kousek od domu máme malé dětské hřiště. Chodíme prakticky denně, vždycky stejnou cestou. Hřiště je maličké a moje děti tam pokaždé dělají to samé, přesně tak, jak to mají rády. Nepotřebují mě, jsem jen bezpečný doprovod. Dřív jsem odtamtud dokázala vyřídit desítky telefonátů, poskytovat odborné konzultace, vést porady. Teď nechávám schválně telefon doma.

Zaskočil mě ten efekt. Dopřávám si totiž takhle nuceně desítky minut prázdné hlavy. Kolem není nic, co by mě stimulovalo, nic nečtu, nic neobjevuju, nic neřeším. Během dvaceti minut po odchodu z domu se mi mysl zklidní a začíná fungovat úplně jinak. Vybavují se mi vzpomínky, na které není jindy čas, dostávám kreativní nápady, které si jindy nedokážu poctivě vysedět. Je to můj čas, který jsem paradoxně našla ležet na dětském hřišti.

Můj muž

S mužem jsme se seznámili v práci. Hodně jsme cestovali. Pak jsme se vzali. Pak jsme měli děti. Náš příběh má velmi tradiční průběh. Teď máme děti a prostě spolu, jak se říká, „jsme“. Ani můj muž dávno není můj. Kluk, kterému nebylo ani třicet a který se zrovna chystal na měsíční cestu do Kyrgyzstánu, se za dvanáct let změnil v prošedivělého čtyřicátníka, otce tří dětí, který má hodně práce. Oběma nám přibyla spousta povinností a rolí, které sice prapůvodně vycházejí z naší vzájemné blízkosti, ale denně nás od sebe odvádějí.

Často proto ve své mysli brzdím čas. Pečlivě si před usnutím vybavuju, jak mě v roce 2009 okouzlil jeho hlas. Napjatě naslouchám. Dávám čas tomu, abych si vzpomínala na co nejvíc věcí, které mě k němu přivedly, vyjmenovávám si jen tak pro sebe, co mi na něm přijde krásné. Dívám se mu na ruce, které mi vždycky přišly nesmírně krásné. A mám díky tomu kde brát, když si nerozumíme. Když jsme oba strašně unavení, když tříštíme pozornost v naší velké a hlučné rodině, ve které dávají všichni neustále najevo, jak se cítí. V mysli ho pevně držím u sebe a opatruju toho konkrétního člověka jako samostatnou jednotku. Ne jako otce mých dětí, ale jako svého muže.

Moje práce

Moje zaměstnání pro mě ve srovnání s ruchem rodiny začalo představovat klidnou komfortní zónu. Těšila jsem se do něj zpátky, prostě z toho důvodu, že zase začnu pít teplé kafe, a když mi ho někdo vylije, budu to já sama. Dostala jsem ale příležitost dělat něco víc. Víc odpovědnosti, víc rozhodování. Nové věci k naučení se. Noví lidé. Všechno jinak. Hledala jsem co nejvíc důvodů, proč to nevzít a být dál v bezpečném prostředí, které teď moc potřebuju. No a pak jsem si dala všech pět dohromady a už několik týdnů dělám chyby na nové pozici. Pořád na něco zapomínám, pořád se něco doučuju, přicházím o hodinu dřív než ostatní. Nechávám se taky překvapovat tím, co ještě dokážu a jak rychle mi to myslí, když potřebuju.

Moje mysl

V rámci pandemie jsem mluvila pracovně se spoustou psychologů, terapeutů, koučů a dalších odborníků. Zasáhla mě odbornice na dětská traumata Leona Jochmannová. Řekla mi: „Pusťte děti k sobě co nejblíž a všechno ostatní nechte být.“ Shodla se tak se všemi ostatními. Nemějte od ničeho velká očekávání, ani od svých blízkých, zaklínali se všichni. Mně ale přišlo ještě důležitější nemít velká očekávání od sebe. Jak budu na něco reagovat, jak moc budu mít někoho ráda, jak bych se měla cítit, když… atd. Hodně myslím na ženu, kterou jsem nedávno potkala a která si kvůli těžké poporodní depresi nenašla vztah ke své narozené dceři. Nejdřív se o ní nezajímala vůbec, teď, po víc než roce, je ve fázi opatrného „mít rád“. Nedokáže říct, že dceru miluje, necítí to a nevyčítá si to. „Nesrovnávám se s ostatními maminkami, s tím, že ony milují víc,“ řekla mi. „Vím, že já dávám v současné chvíli všechno, co můžu. To mi stačí.“

Abych měla zase všech pět pohromadě a abych zdárně ukončila dekádu, která mi převrátila život vzhůru nohama, rozhodla jsem se dělat právě tohle. Žít velmi banálně. Hledat způsoby, jak milovat svého muže, být tu pro svoje děti, mít ráda svoje tělo, chodit do práce, která mě baví. Dělat, co můžu, ale ne víc. A začínat u sebe, aby bylo co předávat dál.

Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 17. 12. 2020.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Alena | 17. 12. 2020 8:40

Mám to stejně, jen jsem se toho bála, teď už nemusím, diky

+17
Reagovat