„Nechci být ta divná.“ ADHD může zničit život i úspěšným lidem. Pokud to společnost dopustí

ADHDDuševní zdravíMédia
Jiří Pasz
| 25. 4. 2022 | 1 komentář | 14 929
„Nechci být ta divná.“ ADHD může zničit život i úspěšným lidem. Pokud to společnost dopustí
Zdroj: Shutterstock

Boj s ADHD se může proměnit v boj o život. A ani úspěch a zlaté medaile nezajistí, že se člověk s ADHD cítí dobře. Zásadním problémem je stigma, ale i stres a tlak na výkon. Aby lidé s poruchou pozornosti mohli žít plnohodnotné životy, mít funkční vztahy a zažívat přijetí v práci a veřejném životě, musí společnost a média zapracovat na odstranění předsudků. Na lidech s ADHD je najít odvahu o tom nemlčet.

Nejúspěšnější olympijský sportovec všech dob je Michael Phelps. K plavání ho přivedla rodina, byl to pro něj způsob, jak vybít nezvladatelnou energii. Michaelovo dětství nebylo lehké. „Měl jsem velké uši, byl jsem vychrtlý, ostatní si mě hodně dobírali,“ píše o sobě a dodává, že od školky měl problém se soustředěním. Mluvil příliš rychle. Neuměl se dívat lidem do očí. Nesnášel čtení. Učitel na základce řekl jeho matce, že z něj nikdy nic nebude, nikdy nebude v životě úspěšný. Do bazénu ho dali v sedmi letech. Nejdřív vodu nesnášel, kopal, vztekal se nenáviděl plavání. Když se ale naučil plavecký styl, přišel pocit svobody. Plaval rychle, bazén ho zklidňoval. A poprvé cítil, že má život pod kontrolou.

Dnes, po 28 olympijských medailích, považuje za největší životní úspěch odvahu si s někým o svých životních problémech promluvit. Když šel poprvé na terapii, třepal se nervozitou.

Michael byl diagnostikován s ADHD, když mu bylo devět let. Ve škole nedokázal sedět v klidu, v bazénu ale dokázal soustředěně dřít tři hodiny v kuse. Na první olympiádě byl už v patnácti letech. Záhy přišla velká sláva, úspěch a peníze, ale taky obrovský tlak a stres. Michael postupně zkoušel cokoliv, co by mu pomohlo, hledal únik od nekonečného neklidu. Třeba i v alkoholu a trávě. Když britský bulvár publikoval fotku, jak kouří trávu z bongu, přišel o velké sponzory a naštval spoustu lidí po celém světě. Dvakrát ho chytli při řízení opilého. Přes své úspěchy trpěl depresemi a úzkostmi, pochybnostmi o sobě. Uvažoval o tom, zda by neměl skončit svůj život. Po olympiádě 2012, kde vyhrál šest medailí, seděl několik dní sám v hotelovém pokoji, nemohl jíst, nemohl spát, nechtěl být naživu.

Michael Phelps během tiskové konference v Riu de Janeiru

Dnes, po 28 olympijských medailích, považuje za největší životní úspěch odvahu si s někým o svých životních problémech promluvit. Když šel poprvé na terapii, třepal se nervozitou. Dnes v médiích popisuje, že ADHD je celoživotní výzva, je to každodenní boj. Stále trénuje třikrát týdně, především protože mu to pomáhá na psychiku. Medituje a píše si deník. Stal se jedním z nejvýraznějších světových ambasadorů duševního zdraví. A zásadní pro něj zůstává pomáhat odstranit předsudky a stigma, protože to skutečně zachraňuje životy.

Gymnastka Simone Biles se po letní olympiádě v Riu de Janeiru stala miláčkem Spojených států. Není divu, vyhrála čtyři zlaté a jednu bronzovou medaili. „Věřím v čistý sport a vždycky jsem se řídila podle pravidel. A budu v tom pokračovat. Fair play je ve sportu i pro mě osobně nejdůležitější. Mít ADHD a brát na to prášky není nic, za co by se měl někdo stydět. Nebojím se to říct veřejně,“ tweetovala americká gymnastka, poté co hackeři zveřejnili její důvěrné zdravotní informace. Skandální mělo být to, že bere Ritalin, lék na ADHD. Prý zakázaný doping.

Simone Biles v Tokiu

Později přišel šok, když veřejně promluvila o tom, že ji sexuálně zneužil lékař amerického gymnastického týmu Larry Naasar. Simone se pak rozhodla mluvit v médiích otevřeně nejen o své pohádkové kariéře ve sportu, ale i o tlaku, který zažívá, když ji tolik lidí sleduje, a navíc soudí. Na nedávné olympiádě v Tokiu se jí dávaly velké šance na několik medailí. Potencionální vítězka ale z několika závodů odstoupila, a to z obav o své duševní zdraví. A rozvířila tím celosvětovou debatu o psychice nejen u sportovců. „Moje hlava není v souladu s mým tělem,” řekla. Když se jí novináři ptali, s čím do Tokia přijela, odpověděla: „Soustředit se na to, abych se měla dobře. Život je víc než jen gymnastika.“ I když její krok na olympiádě spousta lidí nepochopila či rovnou odsoudila, za její odvahu ji naopak část veřejnosti pochválila. Osobně ji ocenil i Michael Phelps.

Příběhy dvou pohádkově úspěšných sportovců s ADHD ukazují některé důležité elementy vztahu společnosti a lidí s různými výzvami v oblasti duševního zdraví, ale i složitost otázky skutečného přijetí sebe sama. Lidé s ADHD musejí (často tvrdě) na vztahu k sobě pracovat a celoživotně si připomínat, že na prvním místě je rovnováha a duševní zdraví. Lidé blízcí těm s ADHD by měli pracovat na autentické podpoře a pokoušet se nalézat vybalancované kompromisy ve vztazích. A hlavně chápat, že člověku s ADHD nemusí být dobře, i když to někdy nedává smysl – třeba když zrovna vyhrál olympiádu.

ADHD se nedá kompletně vyléčit. Kombinací různých forem podpory se ale dá nastavit dobrý a kvalitní život. Potíže spojené s ADHD nejsou zapříčiněny slabou povahou, sníženým intelektem ani nedostatečným psychickým zráním.

Zásadní pro každého člověka s ADHD i pro společnost může být hodnotový přemet v podobě nové definice životního úspěchu. Slova Simone a Michaela ukazují, že ani sláva, peníze a obdiv, ani dřina, vůle a cílevědomost nestačí, aby člověk vždy cítil dostatečnou sebehodnotu. A bohužel, někdy za tím mohou být i temná tajemství, jako je sexuální zneužívání. Je dobré si připomínat, že každý o sobě někdy pochybujeme, a kdo říká, že nikdy, tak lže. Skutečný životní úspěch v zásadní míře leží ve zdravém vztahu k sobě samému, který léčí i vztahy k ostatním lidem. To se nedá nahradit ani obelhat, ač se o to často zoufale snažíme. Oba příběhy ukazují, že o problémech v oblasti duševního zdraví musíme mluvit otevřeně, i když to není vždycky příjemné.

Seriál: Život s ADHD

Co to pozornost ve skutečnosti je a jak ji váš mozek vyrábí a řídí? Máte svou pozornost pod kontrolou, nebo jste hodně impulzivní? A jak vypadá život, když je vaše pozornost nemocná od narození? ADHD se zásadně týká i dospělých.

Přečtěte si: Jsem nepozorný, ale léčím se

Projevy ADHD, které se obecně i mezi odborníky považují za typické, jsou totiž typické spíše u mužů. U žen se tato diagnóza překvapivě často nepozná. Ženy, které „nezlobí“, kvůli tomu prožily část života se špatnou diagnózou nebo s nálepkou líných a nezodpovědných.

Přečtěte si: ADHD se u dívek často nepozná

Jak porucha pozornosti ovlivňuje vztahy? Co mohou pro lidi, kteří bojují s ADHD, udělat jejich blízcí?

Přečtěte si: Ve vztahu s ADHD

Kvalitnější a rovnocennější vztah k duševnímu zdraví obecně, ale i specificky k lidem s ADHD, společnost může hledat, jen když o tom budeme otevřeně mluvit. „To, že mám jinak nastavený mozek, není chyba. Chyba je v systému, že lidem s ADHD neumožňuje fungovat tak, jak je nám přirozené. Potom musíme podléhat pocitu, že je s námi něco špatně a měli bychom se opravit,“ ilustruje pocity mnoha dětí i dospělých Hana Sýkorová, studentka sociální pedagogiky. Ve společnosti nikdo nechce být v pozici outsidera, sociální vyloučení znamená nejen negativní pocity, ale i nižší kvalitu života a horší socioekonomickou situaci. Psycholog a profesor Radek Ptáček připomíná: „ADHD se nedá kompletně vyléčit. Kombinací různých forem podpory se ale dá nastavit dobrý a kvalitní život. Potíže spojené s ADHD nejsou zapříčiněny slabou povahou, sníženým intelektem ani nedostatečným psychickým zráním.“

Funkční a dobří vs. pomatení a zlí

První a zásadní krok musí udělat většinová společnost – uznat, že ADHD existuje a že lidé, kteří se s ním v životě potýkají, nejsou zlí, líní, selhávající a špatní lidé, kteří jen otravují život lidem normálním, správným, úspěšným a funkčním. Na prvním místě je demytizace a destigmatizace; společenské instituce se pak novému nastavení hodnot samy přizpůsobí. Stejný proces probíhá v civilizované společnosti u jakéhokoliv hendikepu, od cukrovky po potíže se zrakem. Přizpůsobí se postupně pracovní pozice, školy, zdravotní a sociální péče, média i veřejný prostor. Stigma i diskriminace se zredukují, i když nikdy nezmizí úplně.

Mnoho mohou udělat i samotní lidé s ADHD – zkoušet o tématu mluvit otevřeně a veřejně podat své zkušenosti a životní příběhy s pozitivy i negativy. Toho se stále mnoho lidí bojí. „Když jsem před několika lety poprvé veřejně řekla, že jsem člověk, který žije s ADHD a úzkostmi, reakce tehdejšího pracovního okolí byly dost negativní ve smyslu, že blázen přece nemůže normálně pracovat nebo že jen chci být nějak zajímavá a vymlouvám se na něco, co vlastně neexistuje. Obávám se, že podobné reakce dodnes z veřejného prostoru nezmizely, a zvlášť od nejbližších mohou hodně bolet,“ popisuje Ludmila Hamplová, redaktorka Zdravotnického deníku, kde se mimo jiné věnuje oblasti duševního zdraví. „Nikdo z nás nechce mít nálepku ‚toho divného‘, a tak o svým zkušenostech často raději mlčíme. Nechtěně tak ale prodlužujeme mlčení celé společnosti a necháváme dál žít předsudky, které nám ubližují,“ dodává.

Ludmila HamplováFoto: Ludmila Hamplová

Novinářka Ludmila Hamplová o ADHD mluví otevřeně.

Nutné změny ve zdravotní a sociální péči. Máme nedostatek odborníků na ADHD na všech úrovních; bývají přehlcení, dlouho se čeká na termíny, případně působí daleko. A bohužel stále ještě existuje část odborníků (psychiatrů, psychologů, sociálních pracovníků), kteří mají znalosti nedostatečné a neumějí s lidmi s ADHD pracovat. Jednou z nejčastějších otázek v ADHD facebookových podpůrných skupinách bývá poptávka po kvalitních psychiatrech, psycholozích či terapeutech.

Zlepšení by mohla přinést probíhající reforma psychiatrické péče, která má zavést jedno Centrum duševního zdraví na každých 100 tisíc obyvatel. Mezi výhody přesunu péče z institucionální (tedy z velkých psychiatrických nemocnic) do komunitní (CDZ) má patřit blízkost a „rodinnost“. Lidé se ve svých komunitách lépe znají a lépe a efektivněji reagují na své potřeby. Větší kvalitu mají zajistit i multidisciplinární týmy, složené ideálně z psychiatrických sester, sociálních pracovníků, pracovního konzultanta, psychiatra, psychologa a peer konzultanta, někde i adiktologa. Takový tým už nese příslib kvalitní psychosociální pomoci. Zkušenosti ze zemí, jako je Norsko, Austrálie či Velká Británie, však varují, že podobná reforma bude probíhat desítky let. Zlepšování kvality péče je ve skutečnosti kontinuální, nikdy nekončící proces. A v Česku je začátek reformy klasicky poněkud rozpačitý.

Titulky, bulvár a pozornost

Významný vliv na destigmatizaci a tím na sebestigmatizaci a životy lidí mají i média, která do značné míry určují podobu veřejné debaty o duševním zdraví. Poruše pozornosti se věnují téměř všechna česká média a zdá se, že dnes už poměrně vyváženě. I na bulvárním spektru se dají nalézt neskandalizující články. To, že se o ADHD píše, znamená, že téma je pro veřejnost zajímavé. Malý výskyt nesmyslů pak znamená, že se česká společnost posunuje ve vztahu k ADHD směrem k empatii.

Kde hledat další informace?

Na webu:

Ve skupině na Facebooku:

Na YouTube: How to ADHD

Na TikToku: ADHD Everything

Audiodokument: Hodný, zlý a neklidný, HateFree Culture

Problematické jsou ovšem diskuze pod články a sociální sítě, kde se místy vyskytují nesmyslné, až nebezpečné mýty a stereotypy: ADHD neexistuje, z dětí je potřeba to vymlátit, u dospělých je to výmluva za lenost a neschopnost. „Diskuse na sociálních sítích mohou mít doslova zničující dopady na životy celých rodin. Běžné je striktní odmítání jakékoliv farmakoterapie, mnohdy na základě zavádějících a manipulativních tvrzení typu, že ‚léky dělají z dětí feťáky‘, i popírání samotné existence této neurovývojové poruchy. Výsledkem je, že řada dětí i dospělých nedostane odpovídající odbornou péči a vedou horší život, než by museli. Jen proto, že oni sami nebo jejich okolí věří nesmyslům,“ upozorňuje novinářka Ludmila Hamplová.

To, jak se o problémech píše, může mít dramatické dopady. Když v roce 1774 vydal Goethe knihu Utrpení mladého Werthera, stalo se něco, co v budoucnu vědci pojmenují Wertherův efekt – kniha o sebevraždě zvýšila počet sebevražd v Evropě. Pokud se dnes intenzivně píše o sebevraždě známé osobnosti, pozornost věnovaná tématu strhne emoce zvýšeného množství lidí k tragickým rozhodnutím ukončit život. Papageno efekt funguje obráceně – když se píše o zvažované sebevraždě, kterou si daný člověk rozmyslí, rozmyslí si ji i čtenář.

Oba jevy jsou ukázkou extrému, mediální výstupy i následná veřejná debata mají ale nepochybně obrovský vliv na celou oblast duševního zdraví. I proto existují ve většině zemí manuály pro novináře a novinářky o tom, jak psát o duševním zdraví, včetně ADHD. „Je nesmírně důležité, aby se téma duševního zdraví neobjevovalo v médiích pouze v souvislosti s negativními událostmi, ale aby obraz, který publiku média nabízejí, byl nejen pravdivý, ale i vyvážený. Ve svém důsledku vedou chybné domněnky, mýty a nepřesné informace ke stigmatizaci a diskriminaci, jež zpravidla prostupují mnoha aspekty života lidí,“ píše v úvodu českého manuálu profesor Cyril Höschl.

Sebevědomá a hodnotově zdravá společnost podporuje tam, kde je potřeba. K tomu ale patří určité mantinely – pomoc nastupuje až tehdy, když si člověk už nedokáže pomoci sám. To platí i o ADHD. Ke společnosti a k blízkým musí člověk s ADHD být stejně zodpovědný jako k sobě. Na prvním místě je změna životního stylu a to znamená jít ne vždy snadnou cestou. Mluvit spolu, nebát se otevírat i bolestivé zkušenosti a současně bojovat proti předsudkům tím, že se k veřejnosti dostanou kvalitní, ověřené a pravdivé informace. Pak ani život s ADHD nebude prokletím a každý bude mít podmínky žít kvalitní život se zdravými vztahy k sobě i ostatním. To je něco, co si pro sebe přeje každý z nás. Zkusme to tedy dopřát všem okolo nás podle svých nejlepších možností a schopností, podle principů solidarity a subsidiarity. I lidem s nestandardně fungující pozorností, lidem s ADHD.

Jak se chovat k člověku s ADHD?

  • Nabídnout odpuštění, přijetí, empatii.
  • Vlídně a vstřícně spolupracovat na možných změnách.
  • Nevyžadovat nemožné, odměňovat úspěchy.
  • Dávat si pozor na nevyžádané dobré rady; někdy je lepší aktivně naslouchat.
  • Uvědomit si, že ADHD není výmluva, ale vysvětlení, proč některé věci nejdou tak dobře.
  • Zamyslet se nad vhodnou formou kritiky či negativní zpětné vazby, lidé s ADHD na ni bývají velmi citliví.
  • Uvědomit si, že ADHD je mnohem větší životní problém pro člověka s ADHD než pro vás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze