Co nedělám

Na začátku února mi bylo čtyřicet. Ptali se mě taktně i netaktně, jaké to je, být takhle stará.

Báječné. Protože na rozdíl od dvacítky, kdy jsem věděla přesně, co chci a jak bude vypadat můj život, a na rozdíl od třicítky, kdy jsem věděla, co přesně mají chtít ostatní a jak by měl vypadat jejich život, teď už radím jen sama sobě, naučila jsem se říkat Ne, a co nechci, to nedělám.

Když je vám čtyřicet, neděláte spoustu věcí. A na rozdíl od mladších let se za to ani trochu nestydíte ani se neomlouváte.

Co všechno tedy nedělám?

Nežehlím. Stejně se to zase zmačká. Výjimka je ta žlutá sukně. Výjimkou býval i skautský kroj nejstaršího dítěte (za dva týdny bude mít osmnáct, fakt!), ale ten už si žehlí sám.

Neberu každou práci, která se namane. Protože ne každá práce je dobře zaplacená a můj čas něco stojí. Ale dělám výjimky. Beru smysluplné dobrovolné aktivity, sem tam přednáším pro neziskovky a nechci po nich peníze, někdy napíšu text pro platformu, která nemá na rozdávání, a odmítnu honorář, a od jarního semestru začínám učit ve škole. Což je počítáno od hodiny pod cenou, ale moc jsem si to chtěla zkusit a moc se na to těším.

Neradím, pokud si o to někdo vyloženě neřekne, a i tak se ostýchám. Myslím si, že čtvrté dítě ke mně v létě přišlo právě proto, abych si uvědomila, jak ošemetné je komukoli cokoli radit. Na tohle dítě totiž nefungují vůbec žádné zaručené finty, které fungovaly na ty tři předchozí. A tak už se nemračím na matky v tramvaji, které neumí na povel utišit své ječící batole.

Protože moje číslo Čtyři, když se rozhodne, že bude řvát, bude prostě řvát. Připojené u prsa, v tom nejkrásnějším šátku, v tom nejdokonalejším úvazu, přebalené, olíbané, písněmi uchlácholené, v kontaktu kůže na kůži, když si vezme do hlavy, že bude nespokojeně mrčet, dovede celou naši rodinu tímto k šílenství.

A tak mi došlo, že můžete znát všechny dobré rady, můžete všechno dělat správně, a někdy se prostě stane, že to neklape. U nás teď pomáhá počkat. Čas je dobrej. Zítra bude líp.

Neposlouchám. Hlavně nevyžádané rady stran výchovy dětí, výživy, životního stylu a světonázoru. A naopak: když už se někoho zeptám, co si myslí nebo co radí, poslouchám bedlivě.

Nepomlouvám. O nikom nic nevím. Když mi bylo třicet, věděla jsem. Kdo je koza, kdo nána pitomá, kdo kurevník. Z kozy se vyklubala dobrá kamarádka, které jen tehdy bylo hodně špatně. Z nány pitomé moudrá žena, která už tehdy znala svou cenu. Kde je konec kurevníkovi nevím a nezajímá mě to. Indiáni mají přísloví: Nesuď nikoho, pokud jsi čtyřicet dní nechodil v jeho botách. Tak asi tak.

Nevychovávám. Neříkám svým dětem, co by měly a neměly. Hlavně ne těm dvěma starším. Protože buďto dávno vědí a dávno viděly, co je správné a co ne, nebo to nevědí a příkazy nebo zákazy to nespraví. Když se zeptají, co bych dělala, odpovím jim. Někdy je to na půlnoční debatu u piva v kuchyni.

Ale jinak se snažím přijímat s vděčností každý den, kdy je pro jejich pubertu nezabiju a kdy oni mě pro svoji pubertu neřeknou něco bolavého. Obvykle se samy omluví, když jim dojde, že jely přes čáru. Nebo se omluvím já, že jsem zbytečně vyšilovala.

Nešiju. Ne proto, že už nejsou osmdesátky a Burda je out. Protože nemám čas. A mrzí mě to.

Nepoužívám sušičku. Protože by to byl další bazmek v domácnosti. Roztřepávám plenky na sušák a u toho nadávám, že tu sušičku konečně koupím!

Nemám auto. Protože jsou s ním starosti a všude stejně dojedeme tramvají, vlakem nebo autobusem.

Nevzdávám se snů. Až mi bude padesát, budu dost možná babička. Mému nejstaršímu bude 28 a mé nejmladší 10 let. To je dobrá kombinace, pohlídají se navzájem. A já si otevřu polívkárnu, pojedu na Island nebo budu konečně šít.

A co neděláte vy?