Co nedělám

Fejeton
Klára Kubíčková
| 4. 3. 2019 | 2 komentáře | 42 952
Co nedělám

Každá správná žena musí... [doplň dle libosti]. Neseme si životem celou řadu představ o tom, co, kdy a jak bychom měly dělat. Může být úleva slyšet, co všechno taky lze nedělat.

Na začátku února mi bylo čtyřicet. Ptali se mě taktně i netaktně, jaké to je, být takhle stará.

Báječné. Protože na rozdíl od dvacítky, kdy jsem věděla přesně, co chci a jak bude vypadat můj život, a na rozdíl od třicítky, kdy jsem věděla, co přesně mají chtít ostatní a jak by měl vypadat jejich život, teď už radím jen sama sobě, naučila jsem se říkat Ne, a co nechci, to nedělám.

Když je vám čtyřicet, neděláte spoustu věcí. A na rozdíl od mladších let se za to ani trochu nestydíte ani se neomlouváte.

Co všechno tedy nedělám?


Nežehlím. Stejně se to zase zmačká. Výjimka je ta žlutá sukně. Výjimkou býval i skautský kroj nejstaršího dítěte (za dva týdny bude mít osmnáct, fakt!), ale ten už si žehlí sám.


Neberu každou práci, která se namane. Protože ne každá práce je dobře zaplacená a můj čas něco stojí. Ale dělám výjimky. Beru smysluplné dobrovolné aktivity, sem tam přednáším pro neziskovky a nechci po nich peníze, někdy napíšu text pro platformu, která nemá na rozdávání, a odmítnu honorář, a od jarního semestru začínám učit ve škole. Což je počítáno od hodiny pod cenou, ale moc jsem si to chtěla zkusit a moc se na to těším.

Můžete znát všechny dobré rady, můžete všechno dělat správně, a někdy se prostě stane, že ani tak to neklapne.


Neradím, pokud si o to někdo vyloženě neřekne, a i tak se ostýchám. Myslím si, že čtvrté dítě ke mně v létě přišlo právě proto, abych si uvědomila, jak ošemetné je komukoli cokoli radit. Na tohle dítě totiž nefungují vůbec žádné zaručené finty, které fungovaly na ty tři předchozí. A tak už se nemračím na matky v tramvaji, které neumí na povel utišit své ječící batole.

Protože moje číslo Čtyři, když se rozhodne, že bude řvát, bude prostě řvát. Připojené u prsa, v tom nejkrásnějším šátku, v tom nejdokonalejším úvazu, přebalené, olíbané, písněmi uchlácholené, v kontaktu kůže na kůži, když si vezme do hlavy, že bude nespokojeně mrčet, dovede celou naši rodinu tímto k šílenství.

A tak mi došlo, že můžete znát všechny dobré rady, můžete všechno dělat správně, a někdy se prostě stane, že to neklape. U nás teď pomáhá počkat. Čas je dobrej. Zítra bude líp.


Neposlouchám. Hlavně nevyžádané rady stran výchovy dětí, výživy, životního stylu a světonázoru. A naopak: když už se někoho zeptám, co si myslí nebo co radí, poslouchám bedlivě.


Nepomlouvám. O nikom nic nevím. Když mi bylo třicet, věděla jsem. Kdo je koza, kdo nána pitomá, kdo kurevník. Z kozy se vyklubala dobrá kamarádka, které jen tehdy bylo hodně špatně. Z nány pitomé moudrá žena, která už tehdy znala svou cenu. Kde je konec kurevníkovi nevím a nezajímá mě to. Indiáni mají přísloví: Nesuď nikoho, pokud jsi čtyřicet dní nechodil v jeho botách. Tak asi tak.

Když se rozhodnu něco nedělat


Nevychovávám. Neříkám svým dětem, co by měly a neměly. Hlavně ne těm dvěma starším. Protože buďto dávno vědí a dávno viděly, co je správné a co ne, nebo to nevědí a příkazy nebo zákazy to nespraví. Když se zeptají, co bych dělala, odpovím jim. Někdy je to na půlnoční debatu u piva v kuchyni.

Ale jinak se snažím přijímat s vděčností každý den, kdy je pro jejich pubertu nezabiju a kdy oni mě pro svoji pubertu neřeknou něco bolavého. Obvykle se samy omluví, když jim dojde, že jely přes čáru. Nebo se omluvím já, že jsem zbytečně vyšilovala.


Nešiju. Ne proto, že už nejsou osmdesátky a Burda je out. Protože nemám čas. A mrzí mě to.


Nepoužívám sušičku. Protože by to byl další bazmek v domácnosti. Roztřepávám plenky na sušák a u toho nadávám, že tu sušičku konečně koupím!


Nemám auto. Protože jsou s ním starosti a všude stejně dojedeme tramvají, vlakem nebo autobusem.


Nevzdávám se snů. Až mi bude padesát, budu dost možná babička. Mému nejstaršímu bude 28 a mé nejmladší 10 let. To je dobrá kombinace, pohlídají se navzájem. A já si otevřu polívkárnu, pojedu na Island nebo budu konečně šít.

A co neděláte vy?

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kateřina Hušková | 7. 3. 2019 8:37

Já sušičku mám, právě kvůli těm plínám a ručníkům a ložnímu prádlu. Bazmek to není, i když má volno, drží mou milovanou kytku.
Nejdůležitější "nedělám" z poslední doby je, nemusím si vyhádat pravdu a nemusím jezdit k tchánovcům.

+10
Reagovat