Civilizační neplodnost. Otěhotnění může bránit i úzkost a společenské předsudky

Je to metoda asistované reprodukce, z mojí zkušenosti poměrně banální. Po krátké hormonální stimulaci odevzdal v centru asistované reprodukce můj manžel „vzoreček“, který lékaři ještě tak trochu „vyčistili“, aby byl skutečně kvalitní. Teď je brzo ráno, pan doktor mi zvesela namaže děložní čípek pálivou vodičkou a poté, co odsouhlasím jméno autora vzorku, do mě obsah hadičky vstříkne. Cítím, jak se mi v útrobách rozlévá chladná tekutina. Jestli se všechno povedlo, tenhle doktor mě právě oplodnil. Hadičkou se spermiemi mého manžela. Ležím a říkám si, jestli takhle bude skutečně vypadat početí mého prvního dítěte. Ta veselá vzpomínka, kterou rodiče mívají. Ze stanu, z dovolené, z divokého večírku, z postele doma. Za pár týdnů je jasno. Nebude.

Ještě pár let jsem pak obětí civilizační neplodnosti, které se někdy taky říká neplodnost z blahobytu. Mám příliš vysoké vzdělání, příliš mě baví práce, příliš se zaměstnávám nekontemplativními věcmi a je mi skoro třicet. Lékaři u mě ani u manžela nenacházejí problém. Je špatně něco víc. Něco, co fantasticky pokročilá věda nedokáže zachytit a popsat ani při těch nejdetailnějších testech. Mezitím si rozšířím slovník o spoustu termínů. Kromě vzorečku a odběrovky je to CAR nebo IVFko. A taky zjišťuju, že neplodnost má ještě stinnější stránky než je slovo „snažilka“.

Hra o čas

Ten klid, který pár ke zplození dítěte potřebuje, v sobě někdo prostě má. Lékařka Helena Máslová, která se věnuje psychogynekologii a která právě pro neplodné páry založila Centrum psychosomatické péče, raději používá slovo instinkt. „Reprodukce stojí na instinktu přežít, zachovat rod. Čím je společnost odpojenější od vlastního těla, tím je tenhle instinkt utlumenější. Proto má největší problémy s početím střední třída a vyšší střední třída. Platí úměra, že čím vyšší vzdělání, tím méně dětí, čím vyšší příjem, tím méně dětí,“ vysvětluje lékařka. Žen, které se u ní ocitají s diagnózou neplodnosti, se nejdřív ptá, kolik toho denně naspí.

Podle lékařů bychom se nad reprodukcí měli zamyslet už kolem pětadvacátého roku života. Probrat svoje představy s gynekologem a dozvědět se od něj o všech svých možnostech v momentě, kdy máme ještě skutečně na výběr. Podle rozsáhlé studie Univerzity v Melbourne z léta 2018 totiž většina žen neví, že jejich plodnost významně klesá už po pětatřicátém roku života. Pokud se v tomhle věku rozhodneme stát se poprvé rodičem, chceme to zpravidla hned, což je podle lékařů jedna z mylných představ o plození dětí.

Odborníci na reprodukci doporučují dát přirozenému procesu šanci, ale nečekat moc dlouho. „Obecně se doporučuje začít neplodnost řešit po roce neúspěšné snahy o početí miminka. V případě, že je žena starší než 33 let, je návštěva odborníka na místě už po půl roce,“ popisuje lékařka a ředitelka reprodukční kliniky Repromeda Kateřina Veselá s tím, že u starších třicátnic se už hraje o čas.

Čas je přitom něco, co během řešení problémů s plodností určitě využijeme. „Bylo mi 31 let, když nám můj gynekolog doporučil návštěvu reprodukční kliniky,“ popisuje Barbora tříletý proces, na jehož konci se stala matkou dcery. „Problém se žádný nenašel. Podstoupila jsem klasická gynekologická vyšetření, měření bazální teploty, sledování ovulace, hormonální profil, tříměsíční stimulace hormony, pak šest cyklů inseminace. Po nich následovalo první neúspěšné umělé oplodnění. Před druhým jsme si řekli, že je to poslední pokus. Povedlo se,“ vzpomíná Barbora a prožitou dobu označuje za nejtěžší ve svém životě. „Nejhorší bylo to, že vlastně nikdo nenašel žádný problém.“

Nebýt jako máma

„Míra neplodnosti je u nás jedna z nejvyšších na světě,“ upozorňuje Máslová. Přisuzuje to mimo jiné i tomu, jak ochotně Česky ještě donedávna užívaly hormonální antikoncepci. Na otázku, s čím pacientky do její ordinace samy nebo s partnerem nejčastěji přicházejí, odpovídá: „Vždycky je to skládačka. Není k tomu typický příběh, ale jsou typické diagnózy. Je tam opakující se fenomén reprodukční prokrastinace - ženy nechtějí žít tak, jako jejich matky. Ty si pořídily děti velmi brzo a žily pak často v manželství, které vzniklo jen na podkladě neplánovaně vzniklého těhotenství. Dnešní ženy to chtějí prožít kvalitněji, mít to víc pod kontrolou, takže s výběrem partnera otálejí a málokdy se jim podaří někoho, kdo se jim vejde to představy kvalitního rodiče, potkat před třicátým rokem života.“

Podle Kateřiny Veselé je neplodnost potřeba řešit u páru jako celku. V jedné třetině případů se podle ní na neplodnosti podílí hlavně žena, v jedné třetině hlavně muž, a u zbytku případů jsou to kombinace faktorů u obou partnerů. Ze zkušenosti psychogynekoložky Máslové jsou to ale ženy, které za sebou břemeno neplodnosti táhnou za oba, a které jsou taky ochotné svůj zdravotní problém reflektovat víc než jejich partneři. „Ženy mnohem častěji vyhledávají pomoc, samy sebe zkoumají a vyšetřují, a muž vedle nich žije s tím, že ona to nějak vyřeší. Často se setkávám dokonce se situací, kdy už je jisté, že muž nemá v pořádku spermiogram, a přesto je to jenom žena, která chodí po doktorech a snaží se to nějak řešit,“ popisuje Máslová.

Neplodný muž je stále tabu

Z neplodnosti byly tisíce let viněny pouze ženy. „Nikdy se nemluvilo o neplodném páru. I v Bibli jsou tyhle případy popsány s důrazem na to, že neplodná je žena. Dokonce ve Starém zákoně se píše „Žena, která nežije správně, té Bůh lůno uzavře.“ Nemluví se tam o lidech, ale vždycky jen o ženách. Vládl tu patriarchální pohled na neplodnost, o kterém z dnešní pozice víme, že byl naprosto nefér. Příčina neplodnosti je poměrně genderově spravedlivá,“ říká Máslová.

Ze zkušenosti lékařů i žen, které měly nebo mají problémy s početím, bývají muži svou neplodností zaskočeni a velmi zasaženi. „Pro manžela to byla strašná rána. Panikařil a mluvil o tom, že teď se budeme muset rozvést, když on nedokáže počít dítě. Úplně automaticky počítal s tím, že pro mě manželství bez našich vlastních dětí nebude mít smysl,“ popisuje Jitka partnerovu reakci na vyšetření spermiogramem, které ukázalo, že děti mít pravděpodobně nikdy nebude. Manželství přežilo, s adopcí „cizího“ dítěte se ale její muž smířit nedokáže.

Podle Máslové je mužská neplodnost určitým tabu, které ale podporují sami lékaři. Vypráví, že se ve své ordinaci nad výsledky vyšetření setkává s muži, kterým jejich lékaři sdělili, že spermiogram nebyl ideální. „Ve skutečnosti vidím, že je naprosto nedostatečný. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že se muži dostalo od jeho lékaře poněkud chlácholivé interpretace,“ dodává.

Umělé oplodnění komplikují peníze i dobré rady blízkých

Pokud nás čeká asistovaná reprodukce, připravme se na nemalé náklady. I tady platí, že čím je žena starší, tím náročnější léčba bude. „Každý pár má nárok na spoluúčast ze zdravotní pojišťovny u čtyř cyklů umělého oplodnění, a to za předpokladu, že bylo při prvních třech pokusech použito k transferu pouze jedno embryo. Žena ale zároveň nesmí být starší 39 let. Řada doplňkových metod a lepší stimulační preparáty však nejsou zdravotní pojišťovnou hrazeny, a tak je nutné počítat s doplatky, které se pohybují v řádech desetitisíců,“ vysvětluje Kateřina Veselá z kliniky Repromeda.

I ženy, kterým je mezi 39 a 49 lety, můžou umělé oplodnění podstoupit, všechny náklady si ale pár hradí sám. Jeden cyklus se pak podle Veselé pohybuje v řádech statisíců. Svou roli hraje i to, že kvůli vyššímu věku je léčba náročnější a specifičtější.

„Každý z cyklů nás stál určitě třicet tisíc korun,“ počítá Barbora. „Pojišťovna hradí naprostý základ, centrum asistované reprodukce ale doporučuje další postupy a léky. Separátně jsem podstupovala fyzioterapii, psychoterapii, brala jsem různé bylinné preparáty, vitamíny a tak dále,“ jmenuje a dochází k finální částce minimálně osmdesát tisíc korun.

Víc než na horentní sumy ale Barbora vzpomíná na svoje okolí, které až na výjimky nedokázalo na její anabázi přiměřeně reagovat. Dostávala rady a povzbuzení typu „Já taky nemohla otěhotnět, ale když jsem vyměnila partnera, šlo to hned“, „To je v hlavě, chce to klid“ nebo „Buď ráda, že nemáš děti, aspoň se vyspíš.“ Říká, že by teď detaily z tohoto období sdílela s menším počtem lidí a spoustu stresu si tak ušetřila. „Mnohem dřív bych asi vyhledala podporu. Začala jsem chodit k psycholožce až po prvním neúspěšném umělém oplodnění, zpětně bych k ní šla o dost dřív,“ bilancuje.