Etiketa. Stará pravidla pro nový svět

Komentář
Šárka Homfray
| 31. 1. 2019 | 2 komentáře | 6 293
Etiketa. Stará pravidla pro nový svět

Komplikovaná pravidla etikety dnes málokdo dobře ovládá. O to usilovněji se k nim ale občas přimykáme a trváme na jejich dodržování. Zejména v době, kdy se zdá potřebné stýskat si nad zánikem starého dobrého světa, který nikdy nebyl.

Navzdory obecnému přesvědčení etiketa nevznikla, aby umožnila přívětivý kontakt mezi lidmi nebo pohodlné vzájemné soužití. Nelze ji ztotožňovat s formalizovanými projevy slušnosti a ohleduplnosti. Od jejího prapůvodu až po dobu největšího rozmachu byl její cíl úplně jiný – a tím bylo připomenout každému aktérovi, kde je jeho místo ve společnosti, jaká je jeho role a jakým způsobem ji má hrát. Základním principem etikety je společenská hierarchie, a právě od ní se odvíjí konkrétní pravidla, kdo kdy může někoho oslovit, kdo má stát, kdo a kde může sedět.

Staré atributy společenského významu (šlechtický původ, příslušnost ke společenské třídě nebo městskému či venkovskému prostředí) u nás postupně pozbyly na významu a vymizely. Vesměs se ani nevedla veřejná debata o jejich udržitelnosti a relevanci pro moderní společnost, protože by jednoduše nedávaly smysl. Atributy biologické povahy, jako je pohlaví nebo věk, ovšem přetrvaly dodnes, a spolu s nimi se drží i pravidla našeho vzájemného styku. Část společnosti pak na těchto pravidlech lpí velmi úzkostlivě a i na opatrně formulovaný názor, že už úplně neodpovídají aktuální podobě společnosti, spustí povyk nad blížícím se zánikem civilizace.

Úctu v tramvaji nezměříš

Pokud se ponoříme do běžné diskuze o měnících se pravidlech etikety v některých jiných zemích (a internetové poradny tady mohou být dobrým zdrojem), nemůže nám uniknout určitý posun. Pokud se v nějaké situaci ne zcela dobře vyznáme a nejsme si jisti, jak se zachovat, může být dobrým kompasem obyčejná slušnost a ohleduplnost (spíše než společenská významnost). Zpravidla nám nehrozí odsudek za to, že urazíme někoho významnějšího, jako spíš za to, když se chováme jako necitlivý hulvát. Ve společnosti, která není postavena na neprostupných společenských vrstvách, ale spíše na koexistenci (a nezbytné kooperaci) lidí, není jiný přístup dost dobře možný.

Etiketu jako soubor pravidel společenského styku lze nahlížet z několika stran. V poslední době se dost prostoru věnuje feministickému pohledu. Ten dává do protikladu společenské chování k ženě, která má být – podle pravidel etikety – tou významnější, s jejím reálným postavením ve společnosti, ať už jde o přístup k mocenským a rozhodovacím pozicím, vyšší zatížení domácími povinnostmi nebo vyšší míru vystavení sexuálním útokům a obtěžování.

Pokud mi partner usilovně otevírá dveře, ale v domácnosti bez výslovného vybídnutí nic sám neudělá, kolik úcty mi tím reálně prokazuje?

V takové realitě mohou ženy celkem důvodně vnímat pravidla etikety jako výsměch nebo nástroj útlaku. Pokud mi partner usilovně otevírá dveře a v tramvaji mě pouští sednout, ale v domácnosti bez výslovného vybídnutí nic sám neudělá, kolik úcty mi tím reálně prokazuje? Pokud v práci můj kariérní postup není na pořadu dne, protože „stejně půjdu na mateřskou“, k čemu je mi dobré, že všichni kolegové na poradě počkají, až si sednu jako první? Titíž kolegové coby gentlemani přede mnou nebudou vykládat sprosté vtipy – to si nechají až po práci do hospody, kam mě nezvou, aby si s nějakými ohledy nemuseli lámat hlavu. A při té příležitosti si domluví spolupráci na dalším projektu.

Dámy a pánové

Feministický postoj v kostce říká toto: Dokud budeme kolem žen tančit rituální tance a čistě symbolickými gesty jim prokazovat vyšší společenskou úctu, a zároveň se nebudeme zabývat jejich skutečným životním postavením ani nad ním přemýšlet, pak etiketa starého střihu už do současné společnosti nepatří. Pokud budeme ze zvyku sehrávat archaické role, které vnikly v jiném čase a za jiným účelem, budeme i nadále udržovat status quo, který do tohoto starého světa náležel. Tedy ten, který odsunuje ženy do podřadné pozice a nevyužívá plně jejich potenciál.

Ledasco jiného už se přežilo dávno. Možná by bylo načase popřemýšlet, jestli i ve hře na dámy a gentlemany nepřepsat úlohy na lidi si rovné, vzájemně ohleduplné a obecně slušné, bez ohledu na pohlaví. V takové hře nebudu ženě držet dveře proto, že je žena, ani je před ní nezabouchnu, protože se obávám, že by mě nařkla ze sexuálního obtěžování, případně mi jednu vrazila, protože z ní dělám slabou bytost. (Tento až mytický feministický útok na muže se s oblibou cituje o to častěji, oč nepravděpodobnější je).

Podržím dveře každému, kdo jde kousek za mnou, kdo má plné ruce, kdo tlačí kočárek, jde o berlích, cokoli. Udělám to, protože to je normální a slušné – a je lhostejné, jestli za mnou jde muž nebo žena. Je otázkou, proč se taková perspektiva etikety a jejího vývoje stále někomu jeví jako odpudivě dystopická.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Karel | 10. 3. 2021 20:36

Jsem rád, že se tématem Etikety zajímají i někde jinde než na Esmond.cz, myslím si, že je to téma, kterému by se určitě mělo věnovat co nejvíce médií a dostávat co nejvíce prostoru.

+1
Reagovat