„Dopředu jdu po malých krůčcích,“ říká Olga Vít Krumpholzová. Navzdory vážné nemoci rozdává sílu ostatním a věří, že každý den má smysl

Proč jste se rozhodla svůj příběh veřejně sdílet?

Už předloni jsem udělala coming out a přestala jsem svou nemoc tajit. Zároveň jsem se svou kamarádkou Petrou začala budovat Klub onkologických pacientů. Pomáhal nám Michal Vočka, přednosta Onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se obě léčíme. Do klubu za námi může přijít kdokoliv pro podporu, radu či informace. Scházíme se jednou za dva týdny v krásných prosluněných prostorách paliativní kliniky. Pro mě je klub obrovským hnacím motorem.

Přitom sama určitě nemáte sil na rozdávání.

Pomáháme si navzájem. Už jen to, že můžete své starosti či pokroky s někým sdílet, je léčivé. Onemocněla jsem v roce 2018 a diagnózu rakoviny prsu jsme se s manželem dozvěděli v den rodinné oslavy. Nikomu jsme nic neřekli, bylo to opravdu náročné. Pak mi vyoperovali bulku v prsu, a protože šlo o hormonální nádor, nemusela jsem na chemoterapii, ale dostala jsem hormonální léčbu a chodila jsem na ozařování. Do té doby jsem měla dobře rozjetou kariéru operní pěvkyně. Jela jsem na dvě stě procent, doma i v práci. A najednou jsem zůstala úplně paralyzovaná. Všechno se zabrzdilo, zpomalilo, změnilo. Už jsem ten varovně zdvižený prst viděla.

Co vám běželo hlavou?

Mám dvě malé děti, takže moje preference byly jednoduché. Chci tady pro ně být co nejdéle. Chci, aby si mě pamatovaly jako maminku, a ne jako zpěvačku, to bylo najednou úplně vedlejší. Začala jsem věnovat čas hlavně rodině a myslet více i na sebe, mít se ráda. To je nejdůležitější ze všeho. Ke zpívání jsem se sice časem vrátila, ale zdaleka ne v takové intenzitě. Vrátila jsem se po mateřské dovolené do Českého muzea hudby, kde jsem doteď. Kreativní práce mi pomáhala odpoutat se od nemoci a starostí. Bylo mi 39 let a všechno začalo znovu vypadat v pořádku.

Působíte velmi klidně, vyrovnaně, odhodlaně. Je to vaše pravá tvář?

Nebudu si hrát na hrdinku, každá diagnóza, každá komplikace či operace byl šok, který jsem musela nějak zpracovat. Ale já se vypláču a pak udělám nádech, výdech a jdeme dál. Působím na své okolí jako optimistické sluníčko a není to přetvářka. Bude to znít jako klišé, ale opravdu žiju tady a teď. Život získal mnohem větší hloubku. Už se nepřehrabuji v minulosti a dopředu se dívám jen po malých krůčcích. Když se mi podaří dosáhnout dalšího z nich, mám obrovský pocit štěstí, že jsem se toho dožila.

Co je nějaký další milník, ke kterému se blížíte?

Chtěla bych syna, který je teď v 9. třídě, doprovodit do tanečních. A taky si s ním zatancovat. Já jsem totiž kdysi tancovala za klub Lucerna a miluju všechno kolem tance včetně Stardance. Přála jsem si vybírat se synem střední školu, což se mi splnilo. Doprovodit dceru do první třídy, to se mi tady splnilo, i když hned poté jsem musela do nemocnice. Chtěla bych být u všech jejich důležitých momentů, ale zároveň jsem realistka. Mám nachystanou závěť a dopisy svým dětem. Ty postupně přepisuji, když už nejsou aktuální. Ten pocit, že je zatím nemusely číst, je nepopsatelně krásný.

Jak děti vaši nemoc přijímají?

Vědí od začátku, že jsem nemocná, ale když byly malé, já jsem chodila do práce a jezdili jsme na výlety, nebraly to nijak vážně. Viděly, že jsem unavená, ale trávila jsem s nimi hodně času. Čím jsou starší, tím víc o všem přemýšlejí a mají o mě mnohem větší strach. Závažnost situace jsme si všichni uvědomili v loňském roce, kdy mi začala selhávat biologická léčba a objevily se mi septické záněty v těle. Bylo to velmi náročné období plné pobytů v nemocnici. Než se podařilo díky punkci do kyčle zjistit, že mám stafylokoka, byl můj stav skutečně velmi vážný. Musela jsem na další operaci kyčle a znovu jsem se učila chodit.

Teď máte slušivou paruku. Chodíte na chemoterapie?

Ano. Mám novou léčbu a od dubna jsem bez vlasů. Moje dcera říká, že doma chodím na vajíčko. I na dovolené či na chalupě chodím s holou hlavou. Když jsme někde na veřejnosti, vždycky se dětí ptám, jestli si mám nasadit čepičku. Ale to jsou malé věci a život jde dál. O prázdninách jsme zvládli dokonce výlet k moři do Polska. Pořád si plníme sny a radujeme se z maličkostí.

Pro vašeho muže je to určitě také náročné období?

Manželé žen s rakovinou to mají strašně těžké. Když je ten vztah silný jako náš, vydrží i ty propady a horší časy. Jsme parťáci, ale taky se pořád dokážeme pohádat. Pro mě je nesmírně důležité, že se na manžela mohu spolehnout v péči o děti. Když mi poslal do nemocnice fotku, že dorazili do školy, a dcera měla na sobě staré zalátané legínky a účes jako strašidýlko, dostala jsem záchvat smíchu. Neřeším malichernosti. Napsala jsem mu, že je skvělý, že to zvládl. Děti byly ve škole, měly aktovky, svačiny, co víc bych mohla chtít? Navíc za mnou mohli všichni chodit do nemocnice, neztratili jsme ten osobní kontakt.

Jak to snáší vaše maminka, pro kterou jste vy tím nemocným dítětem?

S maminkou jsem žila celý život sama, jsme si velmi blízké. Bohužel jsme si společně prošly tím, jak moje oblíbená teta, maminčina sestra, umírala na rakovinu. Takže když jsem mamince řekla o své nemoci, dostala se do velké krize. Její strach je asi větší než můj a já to chápu, taky jsem máma. Ten pocit bezmoci musí být hrozný. Myslím, že mě obdivuje, jak to zvládám, a zároveň se obává, že jí informace záměrně dávkuji a zlehčuji, protože je tak křehká. Jenže já neříkám věci natvrdo nejen kvůli svým blízkým, ale i kvůli sobě. Nic není černobílé, vždy může být nějaká cesta uprostřed.

Přesto maminka našla způsob, jak vám pomáhat?

Už je v důchodu, při tom pořád chodí pracovat. Když jsem onemocněla, začala nám vařit skvělé silné polévky, které milujeme. Taky nám jednou za týden upeče něco dobrého. Vždycky roztomile říká, ať to vyhodíme, když nám to nebude chutnat. Ovšem problém je spíš v tom, že nám to moc chutná, ale protože všechno vaří a peče od oka, není schopná to připravit dvakrát úplně stejně. Vážím si jejích dobrot i proto, že dřív tak skvělá kuchařka nebývala.

Přemýšlíte nad tím, o co nebo o koho jste kvůli nemoci přišla?

Všechno je tak, jak má být. Některá přátelství, třeba z uměleckého světa, se tak nějak rozpletla, vytratila. Ale neberu to jako újmu, prostě v životě lidé přicházejí a odcházejí. Nepřemýšlím ani o své původní hudební kariéře, protože na zpívání už prostě nemám dost sil.

Pomáhá vám víra v těžkých chvílích?

Myslím, že každý člověk by měl v něco věřit. Svým dětem říkám, že Bůh není bělovlasý pán na obláčku, ale Bůh jsou ty zázraky kolem nás. Bůh je láska. Každou neděli společně stolujeme a modlitbou děkujeme za všechny dary. Vím, že i děti v kostele prosí, abychom tady spolu mohli ještě nějaký čas být. Není to pro nás samozřejmé.

Rituály člověka drží na cestě, že?

Přesně tak. Mám i hezký úplňkový rituál. Večer si zapálím svíčku a pustím hudbu, na kterou mám zrovna náladu. Na papír napíšu, za co všechno jsem vděčná. Nejen Bohu, ale celému vesmíru, lékařům, mamince, kamarádkám. Každý měsíc je ten dopis jiný. Když dopíšu, nad plamenem papír spálím a popel vysypu z okna do zeleně. Od chvíle, kdy jsem onemocněla, si také píšu pár vět každý den do Zápisníku radosti. Některé záznamy byly takové ploché, zpočátku jsem nevěděla, co mám psát. Teď už je toho tolik, z čeho se každý den raduji, že mi dochází místo. Budu si muset koupit nový zápisník.

Zeptám se na rovinu. Dá se z metastatické rakoviny vyléčit?

My, metastatické pacientky, to bereme jako chronické onemocnění. Jako je třeba diabetes. Vždycky se to může někam zhoupnout, rozšířit, nebo se naopak můžeme dostat do takzvané remise. Pak je naším cílem se v ní co nejdéle udržet. Protože společně s lékaři věříme, že se časem objeví nový lék, který nám pomůže. Kdybych se svým typem nádoru onemocněla až teď, ne v roce 2018, byla by léčba zřejmě úspěšnější. Neříkám to s lítostí, spíše je v tom velká naděje.

Proto cítíte potřebu pomáhat ostatním pacientkám?

Já jsem velmi ráda, že máme náš klub onkologických pacientů, protože za námi stojí celá klinika. Chodím sem od roku 2018 a vidím, že čekárny jsou tak plné, že občas si není ani kam sednout. Některé pacientky přicházejí do klubu jako nepopsaný list, některé se bojí tak, že nechtějí pokračovat v léčbě. Snažíme se jim vysvětlit, že rakovina nerovná se smrt. Pomáhají nám i lékaři se svými přednáškami a pozorností, kterou nám ve svém nabitém programu věnují. Jsem vděčná všem lékařům i sestřičkám, ale hlavně svojí paní doktorce, paní profesorce Tesařové, která se o mě dlouhé roky stará a vše s námi prožívá.

Komunita v Alianci žen s rakovinou prsu zase pomáhá vám?

Ano, velice. Zrovna se chystám na další pobyt pro metastatické pacientky, který Aliance pořádá. Spojuje jak mladé ženy s rakovinou prsu v projektu Bellisky, tak i starší ženy v důchodovém věku. Právě od nich čerpáme obrovskou energii, protože když to zvládnou tyhle „babky“, tak my taky! Všechny terapeutické nebo jógové pobyty jsou důležité hlavně proto, že tu vznikají neuvěřitelná přátelství. Když máme stejnou diagnózu, sdílíme podobné starosti o rodinu, nemusíme si nic složitě vysvětlovat. Táhneme za jeden provaz a jsme tady pro sebe. To pouto je velmi silné a díky němu je silnější i každá z nás.