Kdo se bojí nezávislých žen
Lilia Khousnoutdinova se už radu let věnuje tématu ženské sexuality a reprodukce jako publicistka, filantropka a iniciátorka mnoha projektů. Povídaly jsme si s ní hlavně o českém prostředí porodnic, předsudcích týkajících se domácích porodů a překážkách, které společnost staví ženám do cesty za přirozeným porodem.
Jak často se vám ženy svěřují se svými zážitky z porodu?
Téměř každý můj hovor se ženami se stočí k porodům, jsem za to ráda. Sdílení příběhů může být léčivé. Zvláště v tématu zaneseném předsudky a studem, jako je ženské tělo a reprodukce. Všechny potřebujeme dostupnou kvalitní péči, možnost informované volby a respekt.
Jsou ty příběhy v průběhu let o něco radostnější?
Vidím to pozitivně, ale ne růžově. Za patnáct let, kdy jsme s osvětou začínali, se udělalo mnoho práce. Bohužel, porodnické násilí je stále realitou. Pořád jsou ženy v některých zařízeních nuceny rodit vleže na koze, dochází k bezdůvodné separaci dítěte a matky. Zároveň se příběhy mění s tím, jak si rodiče uvědomují důležitost vzdělávání, podpory ze strany porodní asistentky, duly či laktační poradkyně.
Podívejte se, jak Lilia Khousnoutdinova hovořila o porodech na letošní konferenci Heroine
Jde o služby, za které musíme platit?
Kontinuální péče porodní asistentky, která by byla hrazena ze zdravotního pojištění, v systému chybí. Minimálně poporodní péči u rodičky doma by měl stát proplácet bez bariéry indikace lékařem. Ženám v těžkých životních situacích péči porodní asistentky proplácíme z nadačního fondu Propolis, suplujeme tím stát. Na druhou stranu proč si rodiče, kteří jsou schopní a ochotní dát desítky tisíc za kočárek, nepřiplatí za služby porodní asistentky? Přijde mi to jako paradox, odborná péče má velký vliv na průběh těhotenství a pomoc při porodu i po něm má na život celé rodiny mnohem větší dopad než ten kočárek.
Po letech bojů jsou dostupná data o tom, jak se rodí v jednotlivých porodnicích. Co se dá z čísel vyčíst?
Data jsou důležitá, pomáhají nám se zorientovat. Je logické, že nemocnice se specializovaným neonatologickým pracovištěm budou mít jiná procenta císařských řezů a komplikovanějších porodů. Ale když porodnice masivně překračuje doporučené procento některých zákroků, tak je tam asi problém. Mezi porodnicemi jsou rozdíly i v desítkách procent. Místo porodu je důležité, ale nejdůležitější jsou lidé, kteří tam pracují. Můžete se setkat se směnným provozem, kde se každý řídí svými pravidly. Je třeba hledat zařízení, kde určitá štábní kultura prostupuje celou porodnicí, kde s pacientkami vedou dialog.
Kdo je Lilia Khousnoutdinova
Vystudovala historii a politologii na Oxfordu a následně obor gender & development na London School of Economics. Je zakladatelkou Nadačního fondu Propolis 33, který pomáhá mnoha osvětovým a charitativním projektům, zvláště těm, které se zaměřují na ženy a reprodukci. Pomoc a podporu poskytuje také porodním asistentkám, dulám a osobám zabývajícím se porody a reformou porodnictví.
Dochází ke generační výměně ve vedení porodnic?
Máme tu odvážné reformátory, kteří táhnou fakultní nemocnice dopředu světelnou rychlostí. Napříč generacemi jsou lékařky a lékaři, kteří podporují fyziologický porod a stojí na straně ženy. Ale zároveň jsou v každé generaci lidé, kteří dělají věci, jimž je těžké rozumět. Často i ženy, které zažily náročné porody, přesto hájí systém, kvůli němuž trpěly. Zřejmě je těžké si přiznat, že jejich bolest možná byla zbytečná.
Jak se díváte na vznik porodních center?
Je to zlatá střední cesta mezi nemocnicí a porodem doma. Ženy by měly mít možnost si centrum zvolit v každém kraji. Vidím riziko v tom, že to bude pojato jen marketingově. Že se pověsí růžové závěsy, bude tam hezčí vana, ale nezmění se to podstatné. Přístup personálu a skutečná autonomie porodních asistentek. Dále třeba funkční vybavení vhodné k pohybu a vertikálním polohám při porodu. Důležitá je certifikace, která ověřuje kvalitu.
Proč je v naší společnosti tak zakořeněný odpor k domácím porodům?
Porod doma jako nebezpečný hazard je mýtus. Když se bavíme o domácích porodech, často mluvíme o dávné minulosti. Míra úmrtnosti tehdy a teď nejde srovnávat. Z čistě statistického hlediska je dnes porod doma velmi bezpečný, není to žádný hazard. Současné metaanalýzy, např. Lancet 2019, říkají, že u nízkorizikových porodů je novorozenecká úmrtnost stejná doma jako v porodnicích.
Tak proč budí pořád tolik emocí?
Když žena může rodit sama, vrací jí to vlastní nezávislost a sílu. Historicky vnímáme tendenci ženu omezovat – zvlášť v oblasti reprodukce a sexuality. Už v Kladivu na čarodějnice se píše, že největším nepřítelem katolické církve je porodní asistentka. Provází nás celým plodným obdobím života a je na naší straně, ať už se rozhodneme rodit doma, nebo v porodnici, být těhotná, nebo těhotenství ukončit. Nezávislé ženy, které samy kontrolují svou plodnost, jsou zdá se pro mocenské struktury odjakživa nebezpečné.
I nepřirozené věci u porodů mají historický kontext.
No jistě. Separaci propagovala nacistická doktorka podporovaná Hitlerem, její manuály byly návod, jak vychovat vojáky. Ještě obskurnější je poloha vleže na zádech. Víme, že zpravidla víc bolí, může zvyšovat riziko komplikací, prodlužuje porod, ale pořád v českých porodnicích převažuje. Je to zvláštní mix rutiny, zvyku, tradice a omezování ženské autonomie.
Co může udělat každý z nás, aby se systém změnil?
Odbourat představu o tom, že porod je bezmoc, probíhá brutálně, na zádech a že musí pekelně bolet. Předáváme ten stereotyp i v knihách, filmech, fotkách. Vizuální podoba porodu by měla zachycovat ženu v její síle, která rodí nejlépe v aktivní vertikální poloze, v útulné atmosféře, podporována s úctou. Jakmile snížíme míru strachu, který kolem porodů panuje, věci se pohnou. Porod není vždy snadný, ale může být pozitivní, pokud je v něm svoboda a respekt. Pokora je, že si uvědomuji, co moje tělo k dobrému porodu potřebuje, a udělám pro to vše.
Co vás do konce roku v osvětové práci čeká?
Chystám se s Olgou Lounovou a Lejlou Abbasovou na „porodní rallye“. Inspiroval nás citát jedné porodní asistentky, že o svém autě víme víc než o svém reprodukčním cyklu. Spojíme účast na vytrvalostní soutěži East African Safari Classic Rally s osvětou o respektující péči. Jako jediná dámská posádka s Olgou polepíme svůj Opel Asconu z roku 1972 výroky mezinárodních zdravotnických autorit, jako je WHO a UNICEF, o porodu a kojení. Ty doplníme o odkazy na vědecké studie a další zdroje informací. Jeden bude i na plachtě pro mechaniky. Jde o citát našeho podporovatele, doktora a senátora Ondřeje Šimetky: „Moudrá je společnost, která je schopná a ochotná poskytnout bezpečnou a respektující péči každé ženě.“ Abychom nezůstaly jen u slov, plánujeme s pomocí podpůrné sbírky zřídit porodní křídlo na odlehlé klinice, která obsluhuje komunitu patnácti tisíc Masajů.
Nedávno byla představena zpráva spolku ASAP o dostupnosti interrupcí v Česku. Vyplývá z ní, že ženy jsou stále vystavovány odsudkům i ze strany lékařů, které žádají o pomoc.
Téma interrupcí je zatížené vinou. Je spojováno se sobectvím, nepochopením a odsudky. Přitom často vyhledávají interrupci ženy, které už mají doma svoje děti. Nejsou to žádné nezodpovědné dívky. V těžkých rozhodnutích je ideální vyhledat podporu někoho, kdo bez nátlaku vysvětlí ženě, jaké má možnosti, ať už se pro interrupci rozhodla, nebo váhá. Mohla by to být například i porodní asistentka.
Proč mají u nás stále podporu organizace jako Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život?
Podle mě hrajou na strunu strachu z budoucnosti. Ale ve finále je to stále ta stará píseň – omezit ženskou svobodu a tělesnou autonomii. To už tady bylo. A stačilo.
