nové číslo Heroine právě v prodeji

Stejně jako většina teenagerů, i mladí hrdinové filmu Falcon Lake bloumají na pomezí různých sfér. Už se necítí být dětmi, ale ještě nejsou dospělými. Podobně jako duchové, kteří ještě nezavršili pouť do zásvětí, nepřešli na opačný břeh. Mohou všechno a zároveň nic. Toto vědomí, že nepatří tam ani onam, vystihující náladu celého snímku, v nich vzbuzuje strach, váhání a frustraci. Z nenaplněných tužeb, z prvních neúspěšných pokusů chovat se jako rodiče a starší kamarádi. Pro kanadskou filmařku je adolescence definována především proměnou, změnou stavu. Jako smrt.

Fotogalerie: Falcon Lake, jezero, které přitahuje nadpřirozené jevy

Motiv přechodu rozehrává hned úvodní záběr. Na vodní hladině osvětlené posledními paprsky zapadajícího slunce pluje nehybné tělo. Po několika vteřinách nečekaně ožívá a plave ke břehu. Šestnáctiletá Chloé (Sara Montpetit) je ve skutečnosti plná života. Akorát ráda předstírá opak. Možná kvůli pocitu kontroly nad svým tělem, kterou kvůli probouzejícím se hormonům jinak ztrácí. O dívčině fascinaci krajními polohami svědčí také plakát k Psychu od Hitchcocka zdobící stěnu jejího pokoje. Ten bude v následujících dnech sdílet s třináctiletým Bastienem (Joseph Engel). Jejich matky se dlouho znají a obě rodiny se rozhodly strávit dovolenou v chatě uprostřed lesů, nedaleko jezera.

Neznámá tělesnost: Proměna dívky v ženu

Mladické nestálosti odpovídá proměnlivost quebecké přírody, kam režisérka přesadila děj komiksové předlohy, která se původně odehrává v Bretani. Chvíli zataženo, chvíli jasno. Neutichající cvrkání cikád a zpět ptáků. Lesy se stále zelenají, ale ve vzduchu už je cítit podzim. Jedno období končí, jiné začíná. Nadějeplný příslib. Plíživé pohyby kamery, zrnitý 16mm obraz a přízračný soundtrack švédské klavíristky Shidy Shanabi současně od začátku vytvářejí zlověstnou předtuchu něčeho temného a nezvratného. Dialogy postav také.

V jezeře se prý před lety utopilo dítě, tvrdí přesvědčivě Chloé. Jeho duch teď straší v okolí. Bastiena ale starší dívka neznepokojuje pouze hrůznými historkami. Když ji během bouřlivé noci vidí poprvé, s rozpuštěnými mokrými vlasy připomíná Samaru z japonského hororu Kruh. Také další jejich společné scény navozují díky hře s hororovými konvencemi zdání, že chlapec bude muset čelit něčemu cizímu, děsivému. Chloé na něj sem tam bafne nebo se jako přízrak mihne za oknem. Občas přes sebe pro větší efekt přehodí bílé prostěradlo. Tato strašidelnost, nezařaditelnost odpovídá tomu, jak ji vnímá Bastien.

Blízkost teenagerky, ze které se stává dospělá žena, v něm budí směs tělesných a psychických reakcí, s nimiž si neví rady. Když se oproti tomu stará o svého mladšího bratra, dívá se s ním na anime nebo mu maže záda opalovacím krémem, nachází se v jasně vymezené roli. Ve světě dětí je pohodlně zabydlený, ví, co má dělat. Vedle Chloé, která kouká na dospělácké filmy, kouří, pije alkohol a flirtuje s vrstevníky, je mimo komfortní zónu. Sám se dostává do pozice mladšího sourozence – tak k němu nová kamarádka zprvu přistupuje. Povaha jeho citů je však jiná. Když s ní sedí ve vaně a pozoruje vodu stékající po jejích zádech nebo vedle ní leží v posteli, zažívá druh náklonnosti, který doposud nepoznal.

Překonávání strachu po centimetrech

Čím víc času Bastien tráví s Chloé a jejími přáteli, tím víc touží být součástí jejího světa. Místo toho je mu neustále připomínáno, že do něj nezapadá. Když se ostatní baví anglicky, jako kluk z Paříže jim nerozumí. Poté, co si na důkaz vyzrálosti pořádně lokne vína, vzbouří se mu kromě hormonů také žaludek. Navíc ani nemá mobil, ten dostane až ve čtrnácti. Jeho vyčleněnost reflektuje i pozice Josepha Engela v záběrech. Nachází se v nich buď na okraji, kus za ostatními, nebo úplně sám. Po každém neúspěšném pokusu o sblížení se stahuje a volí dobrovolnou izolaci. Se sluchátky na uších může setrvat v bezpečí svého mezisvětí. Ani chlapec, ani muž.

Foto: Sisi jako náladová čtyřicátnice, která se se stárnutím vyrovnává pomocí milenců a dávek heroinu. Ricardo Vaz Palma

Sisi v krizi středního věku. Dusí ji realita, svůj život ukončí podle sebe

Filmová premiéra

Pocity postav nejsou zprostředkovávány slovy, mnohé z nich zatím pojmenovat neumí, demonstrovány jsou alespoň umístěním herců v rámu, jejich strnulostí nebo uvolněným pohybem. Výmluvné jsou také pohledy, které si vyměňují, a impresionistické záběry světla zrcadlícího se v různých fázích dne na vodní hladině. Krajinopisné pomlky zároveň udržují vyrovnaný rytmus vyprávění a prozrazují, že se režisérka kromě klasických hororů inspirovala také klasickou malbou – když si hrdinové v jednu chvíli krátí čas skládáním puzzle, jde o Monetův obraz.

Titulní jezero ale krom úžasu a zklidnění vyvolává také úzkost. Zejména v Bastienovi, který se v dětství jednou málem utopil. Od té doby se bojí ponořit víc než po pás. Kvůli Chloé, pro niž je voda přirozeným útočištěm, ale centimetr po centimetru překonává strach, noří se stále hloub. Nechce zůstávat pozadu. Jezero jej stejně jako dospělost zároveň přitahuje i děsí.

Krvácení jako symbol životních proměn

Bastienovi uniká, že dívce neimponuje jeho fyzická zdatnost ani množství alkoholu, které dokáže pozřít, aniž by se pozvracel. Chloé jej poprvé bere v potaz poté, co jí všímavě přinese plechovku s limonádou. Jejich první dialog se týká Bastienova citlivého vztahu k bratrovi. Mladý Pařížan je od pohledu zranitelnější a vnímavější než dívčini vrstevníci. Možná proto se mu svěřuje s různými obavami – že nikdy nezapadne a zůstane sama, že ztráta panenství bude bolestivá, protože ji doprovází krvácení.

S krví jako průvodním jevem různých proměn film pracuje od úvodní scény, kdy se mladšímu bratrovi v autě spouští krvácení z nosu. Předzvěstí změny, ne nutně příjemné, je později sražená srna na cestě. Bastien a Chloé se pak průběžně vyzývají ve zvláštní disciplíně – člověk se prý nedokáže pokousat až do krve. Obranný reflex mu to nedovolí. Tělesnou schránkou jsme ovšem limitováni i v důležitějších oblastech, jako je sexualita. Proto by protagonista rád přerostl sám sebe a spěšně dospěl. Jeho mysl by chtěla víc, než na kolik stačí nevyvinuté tělo. Nezpracované energii dává průchod alespoň při rychlé jízdě na kole nebo divokém tanci, kdy na chvíli cítí kontrolu. Stejně jako Chloé hrající si na mrtvolu.

Pro směr vyprávění i atmosféru filmu je sice určující Bastienovo hledisko, ale Le Bon nachází nenásilné cesty, jak zohlednit také dívčinu subjektivitu. Stačí třeba jen detail její tváře ve chvíli, kdy zaslechne zraňující informaci, abychom pochopili, že pro ni dospívání není o nic snazší než pro Bastiena, že za maskou sebevědomé, cynické světačky také tápe. Během zkoušení vhodného oblečení na večírek mladšího chlapce nejdřív dráždí svou nahotou, aby o okamžik později zhodnotila jeho outfit poznámkou „holčičky budou šílet“, čímž vrací do hry nepřekonatelný věkový rozdíl a dává najevo, že nemohou tvořit pár.

Tápání mezi hranicemi i emocemi

Díky komplexnímu pojetí postavy a hereckému talentu Sary Montpetit toto přibližování a oddalování nevyznívá jako bezohledná hra s něčími city, ale jako nejisté testování hranic, snaha pochopit a někam zařadit příval intenzivních emocí, o nichž jsme v období prvních lásek přesvědčeni, že potrvají věčně. Ve skutečnosti záhy pominou a zůstane po nich jen melancholický otisk v paměti, připomíná nám Charlotte Le Bon svým vyzrálým debutem.

Duchařský motiv, který režisérka nechává naplno rozeznít v magickém závěru, v tomto světle nezpřítomňuje jen přechod z jednoho stavu do druhého, ale též Bastienovu a Chloéinu touhu vzepřít se času, který je odděluje. Správným člověkem se pro někoho jiného často stáváme až ve chvíli, kdy už je pro nás dotyčná nebo dotyčný duchem minulosti. Falcon Lake tuto myšlenku, která není omezena jen na roky dospívání, předkládá dostatečně ozvláštňujícím způsobem, a přitom s přesvědčivostí, která láme srdce.


Heroine.cz je mediálním partnerem filmu Falcon Lake.

Popup se zavře za 8s