Jeden svět dává prostor ženám, které se nenechaly umlčet. Které hrané filmy a dokumenty doporučujeme

Jeden svět do své programové nabídky letos poprvé zařadil také hrané filmy. Většina z nich byla úspěšně uvedena na prestižních zahraničních festivalech. Španělské queer drama 20 000 druhů včel například získalo jednu z cen na Berlinale. Stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon obdržela teprve devítiletá Sofía Otero. Režisérka Estibaliz Urresola Solaguren si ji vybrala do hlavní role svého debutu z více než pěti set adeptek.

Na jiném áčkovém festivalu, v Cannes, byl poprvé k vidění další hraný film z programu Jednoho světa – Kos v ostružiní. Poetická tragikomedie, která svou lakoničností může připomenout tvorbu finského režiséra Akiho Kaurismäkiho, se odehrává v zapadlé gruzínské vesnici. Osmačtyřicetiletá Etero je prodavačkou v místní drogerii. Nikdy se nevdala a nemá děti. Proto na ni ostatní pohlížejí jako na anomálii. Podobná nezávislost se od žen neočekává. Když protagonistka jednoho dne sbírá ostružiny nad srázem a nedopatřením málem spadne do divoké řeky, hraniční zážitek v ní probudí dlouho potlačovanou touhu po životě. Začíná si románek se ženatým mužem a dává bez ostychu průchod své sexualitě. Film o neochotě podřídit se genderovým normám je adaptací románu Tamty Melašvili, gruzínské feministické spisovatelky.

Knižní předlohou byl volně inspirován také animovaný film Sultánčin sen. Bengálská spisovatelka, aktivistka a zakladatelka kalkatské dívčí školy Rokeja Hosen napsala v roce 1905 nadčasový satirický román odehrávající se v imaginární zemi, kde ženy činí všechna důležitá rozhodnutí, zatímco muži zůstávají v pozadí. Skoro sto dvacet let starý text se rozhodla oživit španělská výtvarnice Isabel Herguera. V jejím kompozičně členitém filmu dochází k prolínání hned tří dějových linií. V první se mladá animátorka snaží natočit filmovou adaptaci uvedené knihy. Ve druhé sledujeme životní příběh Rokeji Hosen. Poslední rovinu tvoří snové knižní ilustrace. Pro každou linii je přitom použit jiný styl animace, vycházející buď z akvarelu, stínového divadla, nebo tradiční zdobicí techniky zvané henna.

Magicko-realistická setkávání reálných i fiktivních postav napříč časem slouží jako záminka k prozkoumání dynamiky mezi pohlavími, role žen v různých dějinných obdobích a dalších univerzálních témat. Vize světa, kde se muži po rozpoutání ničivé války smějí pohybovat pouze v domácí sféře, bez možnosti zasahovat do politiky nebo vědy, je něčím úsměvná, ale přitom výborně vystihuje absurditu dělby moci, která dodnes platí, případně je znovu prosazována v řadě zemí… A která mnohým připadá samozřejmá proto, že se v podřízené pozici nacházejí ženy, nikoliv muži.

Jednou ze zemí, kde patriarchální násilí představuje velmi rozšířený jev a kde jsou ženy běžně umlčovány a vyčleňovány z veřejné debaty, je Sýrie. Ve státě rozervaném občanskou válkou byl natočen dokument Pod damašským nebem. Sledujeme v něm pětici mladých syrských umělkyň. Rozhodly se nastudovat divadelní představení, které obnaží kulturu misogynie a sexuálního zneužívání, jež po generace ničí životy žen v Sýrii. Při přípravě hry čerpají ze svědectví hereček, dělnic nebo matek v domácnosti, z nichž vyplývá, jak moc jsou si jednotlivé příběhy o zneužívání, vykořisťování a věznění podobné. Film se tak stejně jako připravovaná hra stává svědectvím o odvaze žen, které se rozhodly promluvit a vznést obvinění proti ostentativnímu zneužívání moci.

Promluvit se odvážila i Sofia Bekatoru, řecká olympijská reprezentantka v plachtění a jedna ze dvou protagonistek dokumentu Proti větru. V roce 2020 se pod vlivem hnutí #MeToo rozhodla zveřejnit informaci, že byla znásilněna vysoce postaveným funkcionářem řecké jachtařské federace. Šokující odhalení dodalo kuráž také mladší závodnici Amalii Provelengiou. Ta se médiím svěřila, že byla od svých dvanácti let opakovaně znásilňována trenérem. Film paralelně sleduje obě ženy. Amalia se pouští do náročného soudního procesu a Sofie, jejíž násilník nemůže být obviněn kvůli promlčení, svou kolegyni podporuje. Zároveň vede kampaň za změnu řecké legislativy, která je vůči sexuálnímu násilí podobně benevolentní jako ta česká. Napínavý dokument vypovídá o jednom stěžejním soudním případu, ale také šířeji o institucionální a společenské slepotě vůči určitým formám agrese.

Mimořádný historický význam měl také verdikt Mezinárodního trestního soudu v Haagu, který v roce 2000 jako první označil systematické znásilňování za formu mučení a sexuální zotročování za zločin proti lidskosti. Ke zločinům, které procesu předcházely, se vrací film Když rozum mlčel. Režisérka Kumjana Novakova rekonstruuje zvěrstva, k nimž během bosenské války došlo ve městě Foča. Jediným obrazovým materiálem, který při tom využívá, jsou amatérské archivní záběry míst, kde ke hromadnému znásilňování a mučení žen a dívek docházelo. Neutrální obrazový podklad ale dává o to víc vyniknout hrůznosti svědeckých výpovědí přeživších, které slyšíme mimo obraz. Makedonská filmařka se tak originálně vypořádala s dilematem mnohých dokumentaristů a dokumentaristek – jak vypovědět o něčím traumatu, a přitom jeho nebo její hlas nepřekrýt svým vlastním vyprávěním.