Byl nejznámější skejťák v okolí, holky ho milovaly, říká režisérka Lubojacki o bratrovi, který je závislý a žije na ulici
Pět let natáčela na mobilní telefon svého bratra a bratrance, kteří žijí se závislostmi a nemají domov. Zachycovala všechno, necenzurovala se. Za mimořádný dokumentární film nyní Pepa Lubojacki získala ocenění na 76. ročníku filmového festivalu Berlinale. „Hrozně jsem chtěla, aby i ostatní lidé viděli to, co já. Můj bratr není jen závislý, byl mým dětským hrdinou. Je to náš společný příběh,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz. V čem bratra i nadále obdivuje? A co na film říkal, když byl střízlivý?
Nápad na dokumentární film Lubojacki dostala, když šla navštívit svého bratrance do nemocnice. Lékaři mu právě amputovali obě nohy pod koleny a Lubojacki měla pocit, že tomu šlo předejít. V minulosti už totiž zažila, že se někdy lékaři k lidem, kteří žijí na ulici, nechovají stejně jako k jiným.
„Chápu, že lékařů a lékařek je málo, mají nedostatečné platy, jsou přepracovaní a třeba vyhořelí. Ale nemůže se to odrážet na filtraci pacientů na ty, kteří si zaslouží pomoc, a ty, kteří už tolik ne, protože si za to přece můžou sami. Lidé se zkušeností s životem na ulici a závislostí často nemají doklady, nemusí tak existovat řádný záznam o jejich vyšetření, těžko hledají zastání, kdyby si chtěli stěžovat. Vícekrát se mi stalo, že přístup k mým příbuzným v nemocnici se úplně otočil, když jsem tam za nimi přišla, a bylo tak vidět, že mají rodinu, nejsou další bezejmennou položkou,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz.
„Lidé, kteří nemají domov, jsou pro ostatní podle ní neviditelní. Jde o systémový problém, ne o selhání jednotlivců, ať už lékařů, nebo kolemjdoucích. I já sama jsem se pro ostatní stávala neviditelnou, když jsem s nimi – se svými příbuznými – na té ulici trávila čas. Je to hrozně bolestivá situace. A to říkám jako někdo, kdo si to sice prožije, ale pak odejde domů, kde si dá sprchu, teplé jídlo a sedne si na pohodlné kanape. S lidmi, kteří to zažívají kontinuálně několik let, to musí udělat něco zvláštního,“ říká.
Ve filmu nechce nikoho obviňovat. Lubojacki říká, že pouze chtěla, aby i ostatní lidé viděli to, co ona. Aby například jejího bratra viděli jejíma očima, ne jen jako člověka žijícího na ulici. Její bratr pro ni byl dětským hrdinou, i díky němu ji mezi sebe brali starší skejťáci z okolí, mnohé dívky do něj byli zamilované. „Vždycky jsem chtěla být jako on. A ten rozpor s tím, jak to nakonec dopadlo, jsem si potřebovala i já sama v sobě nějak zpracovat“ vysvětluje.
Jak se rozhodovala, co vše ve filmu ukáže? Jaká měla pravidla? Co říkal její bratr, když film viděl střízlivý? A co pro znamená cena z Berlinale? Celý rozhovor s Pepou Lubojacki najdete na webu Heroine.cz.
