Ďábel nosí Pradu 2: Skrývá vrásky, ale ne lítost. K čemu je nám dnes nostalgie po éře silných mediálních domů?
Vracet se po dvaceti a více letech ke stejnému příběhu se v poslední době stalo trendem. Čerstvé pokračování ikonického snímku Ďábel nosí Pradu na tento trend navazuje, je ovšem otázka, nakolik dokáže reflektovat změny v samotném mediálním a módním průmyslu. Každopádně jde o záměrně smutnější podívanou než první díl, píše kritik Kamil Fila.
Co se týče „mužských akčních žánrů“, vlna návratů po několika dekádách probíhá už nějakou dobu: sci-fi TRON a Blade Runner, letecký Top Gun či antický Gladiátor ukazují, že se muži středního věku chtějí stále cítit jako v mládí. Obecně to zapadá do retrománie po osmdesátých a devadesátých letech, etapě dějin, kdy „byl svět ještě v pořádku“, muži a ženy měli zřetelně rozdělené role a obecně bylo všechno přehlednější. Vyložený návrat do dětství a dospívání představují nejen seriály typu Stranger Things, ale třeba i druhý díl hororové komedie Beetlejuice.
Co dalšího se v recenzi dočtete:
- Jak se proměnila postava neotřesitelně mocné Mirandy Priestly?
- Co film vypovídá o úpadku tradičních médií a krizi seriózní žurnalistiky?
- Proč působí jako nostalgická bublina odtržená od současného globálního módního průmyslu?
Ďábel nosí Pradu do této vlny úplně nezapadá. Nejen tím, že se jedná o „ženský žánr“, podívanou, v níž se věci netříští a nevybuchují, ale tvoří, oblékají a nosí. Patří do linie snímků, na jejímž začátku byl kdysi v osmdesátých letech titul Podnikavá dívka s Melanií Griffith, ve kterém obyčejná chudá mladá žena uchopí kariérní možnost za natupírovaný drdol. Zároveň se Ďábel nosí Pradu pohybuje na hranici mezi návodem na život a kritikou systému. Pozlátko manhattanské high society miluje i kritizuje; do jisté míry jde i o romantickou komedii, kde se ovšem ukáže, že ani jeden ze dvou mužů není „ten pravý“ a pro hlavní hrdinku se stane nejdůležitější ona sama, její vlastní práce a důstojnost.
