Filmový kritik a zároveň fitness nadšenec, píchající si steroidy. Feminista, mající nejeden problém ve vztahu k ženám. A zároveň člověk v hluboké osobní krizi. To je Kamil Fila pohledem režiséra Martina Marečka ve filmu Síla, který byl v předpremiéře uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Snímek zde také získal cenu za nejlepší střih pro Janku Vlčkovou.
Režisér Martin Mareček Kamila Filu zachytil v průběhu pěti let, mezi jeho pětatřicátými a čtyřicátými narozeninami. O filmu mluví jako o portrétu a autoportrétu zároveň, protože Mareček si sám prošel určitou životní krizí, kterou do filmu promítl.
Sedmačtyřicetiletý režisér prorazil filmy se společensko-politickou tematikou. Například jeho Hry prachu přinášely obraz protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000, Zdroj se odehrával v ropném Ázerbájdžánu a snímek Pod sluncem tma byl portrét české rozvojové pomoci v Africe. Všechno jsou to filmy o vztahu lokálního globálního v širokých souvislostech. Po filmu Pod sluncem tma z roku 2011 ale přichází jednak dlouhá pauza a jednak tematický obrat k intimnějším tématům, jako je narušená, neúplná rodina a svízele mezilidské komunikace ve filmu Dálava.
Na premiéře na letošním ročníku jihlavského festivalu dokumentárních filmů Mareček zdůraznil, že v Síle jde ve shodě s obecným názvem o obraz člověka, který prý má se skutečným Kamilem Filou málo společného. Z hlediska režiséra jde hlavně o ochranitelské gesto, protože film nabízí velmi zajímavý, ale také dost rozporuplný obraz svého konkrétního protagonisty.
V diskusi po filmu se také hned z publika začaly ozývat otázky na hlavního protagonistu filmu, útočící na rozpor mezi jeho veřejně vyslovovanými etickými a společenskými názory na jedné straně a problematickou intimitou, zahrnující stalking nebo nereflektování vlastní pozice vůči lidem ze svého okolí. Namísto rychlých soudů anebo bulvárních postřehů by měl ale nový dokument hlavně dát prostor k možnosti zamyslet se nad životními riziky.
Kamil Fila je spoluautorem námětu filmu. Právě on a producent Zdeněk Holý oslovili režiséra Marečka s nabídkou film natáčet. Vlivem životních okolností ale nešlo o portrét steroidového experimentu s vlastním tělem, jak si původně představovali. Z filmu o různých lidech z fitness komunity se rychle stal portrét specifické osobnosti, veřejně angažovaného intelektuála, a navíc v životní krizi. Je obdivuhodné, že Fila z natáčení nevycouval a nechal kameru, aby divákům odhalovala jeho citovou nevyzrálost a temné stránky.
Síla sleduje jeho rozchod s partnerkou Karolínou, kterou následně nechává sledovat detektivem, protože se nedokáže srovnat s tím, že ho opustila. „Ty gendermane, vole!“ pokouší se ho konfrontovat s realitou privilegovaného egoistického života jeho editorka a kamarádka Iva Baslarová během společných procházek. Naráží samozřejmě na titul Genderman, který Kamil Fila obdržel za své feministické texty v roce 2018 od Otevřené společnosti. Tlačí ho k reflexi toho, že sice píše o nerovnoprávném postavení žen a pojímá feminismus (dosti správně) jako prodloužení humanismu usilujícího o důstojné postavení všech lidí, ale nerovnost sám prodlužuje, když žije a buduje svou kariéru na úkor svých často střídaných partnerek, matky své dcery a dalších (nejen) žen ve svém okolí.
„Pečlivá skladba kontrastních významů vytváří debatu, kterou nelze ignorovat. Ať dokumentární střih provází síla,“ prohlásila porota České radosti o filmu SÍLA Martina Marečka, jehož střihačkou je Jana Vlčková. Jako střihačka se podepsala také pod řadou hraných a dokumentárních filmů, jako např. Atlas ptáků, Staříci, Chata na prodej, Špína, Rodinný film, Pára nad řekou ad.
Film uvádí sekvence s televizním vystoupením na téma Star Wars. V ní se známý kritik přirovnává k superhrdinům, jejichž osamělost do jisté míry zná. Snímek je ale ve výsledku více portrétem tragédie sebevědomého rozumu než síly, jak by úvod napovídal. Filovi, tak jak ho Mareček zobrazuje, patrně chybí empatie a celá část emočního spektra.
Povaha síly, intelektuální i fyzické, tedy vlastně jádrem problému není. Síla se po zhlédnutí filmu jeví jako nástroj prosazení ideálů nebo ega, nikoli jako základní smysl. Kamila Filu prizmatem filmu vidíme jako někoho, jehož angažmá chce zlepšovat veřejný i audiovizuální prostor zaneřáděný sexismem a nespravedlností, ale kdo svému okolí nikdy v ničem nepomohl, což je bolestivé.
Řada lidí se Filovi ve filmu snaží pomoct, varovat ho, poradit mu a nasměrovat ho. Dělá to každá z jeho partnerek, rodina, doktor, dokonce náhodný taxikář na noční stalkingové číhané před domem expřítelkyně… Svým způsobem je nabídkou k sebereflexi a pomoci samozřejmě i film samotný, který v závěru dává Filovi prostor k tomu, aby zformuloval, co pro něj natáčení znamenalo. Na většinu dobře formulovaných připomínek ale náš přední filmový a kulturní publicista reaguje mlčenlivým nebo málomluvným souhlasem. Problém registruje a nepopírá, ale rozhodně nejeví nejmenší známky toho, že by se podstatu skutečně odhodlával řešit.
Psát o filmech a společenské problematice vlastně znamená reagovat, komentovat. Někde mezi veřejným komentářem a vlastní aktivitou vede jistá hranice. Mezi akcí a reakcí. Výroky můžou být v pragmalingvistickém smyslu činem, ale ve vztazích prostě nestačí.
Schopnost pomoci okolí a soužití s ním jsou mnohem méně věcí analýzy a spravedlivé rozvahy (jako nad intelektuálním nebo kreativním výkonem a jeho strukturou) a mnohem víc empatického pochopení, z něj vyrůstající ochoty k oběti. Film má tohoto pochopení nepoměrně víc než jeho subjekt. Stačí si představit, jak by portrét vypadal v rukou někoho jako je Ulrich Seidl, rakouský režisér, který měl na české dokumentární filmaře citelný vliv. Mareček střídá záběry z dálky s detaily na tvář a oči, s citem přistupuje k intimní blízkosti v soukromí. Proplétá Filova veřejná vystoupení s intimním životem, opatrně naznačuje závislost na budování vlastního obrazu na sociálních sítích.
Ve stylizovaných scénách Mareček situuje Filu před plátno a nechává ho sledovat vybrané snímky jako je Sorrentinova Velká nádhera s blazeovaným spisovatelem Toniho Servilla a jeho nadějí v krásu nebo McQueenův Stud s Fassbenderovým odosobněným hrdinou závislým na sexu. Filu tak – snad až příliš doslovně – konfrontuje s maskulinními tématy a sebou samotným. Ale režie také film na mnoha místech odlehčuje. Opakovanými vtipy protagonistova otce, kulturistickými časopisy položenými ve sklepě vedle Kafky a filmovědné literatury a dalšími lehce absurdními momenty.
Pokud film chce být portrétem sebedestruktivní mužské krize středního věku, jak dantovským „Kde život náš je v půli se svou poutí“ naznačuje Martin Mareček, pak jedině krizí středního věku intelektuála, jehož život je řízený autorskou, intelektuální a tvůrčí ambicí nadřazenou (sou)citu a emoci. Z hlediska citu k sobě samotnému jde o přemrštěné sebevědomí ve věci experimentování s vlastním tělem a hledání jeho hranic. Z hlediska soužití s ostatními to, že když člověk není schopen dávat najevo okolí snahu, přestane brzy mít rád i sám sebe.
Krize středního věku, tradičně spojovaná s velmi maskulinnímu projevy, je u Marečka nahrazena tím, že popsaný přístup k životu člověka nejpozději v polovině obvyklého lidského věku dostihuje. Namísto krize maskulinity – které je Filovým publicistickým tématem – vidím v Síle Marečkův portrét krize života, ve kterém ambice byly nadřazeny péči o blízké a skrze ně o sebe samotného.
SÍLA. Rok výroby: 2021 Scénář a režie: Martin Mareček Země: ČR Produkce: Vernes (Jana Brožková, Zdeněk Holý) Koprodukce: HBO Europe (Tereza Polachová, Hana Kastelicová, Tereza Keilová) Kamera: Jiří Málek Střih: Jana Vlčková Hudba: Jan Burian ml. Stopáž: 92 min Premiéra: 6. 1. 2022