Režisér a scenárista Adam Sedlák představuje divokou černou komedii o drogách Adikts. V šesti zhruba půlhodinových dílech seriálu, dostupného už teď na iVysílání, vypráví příběh pětice studentů a studentek. Jsou v pasti drog, o kterých nevědí, jak je mají „vypnout“.

Minisérie vznikla ve spolupráci České televize, produkce Shore Points, České asociace pojišťoven a Policie České republiky. Je součástí kampaně Zkratky, jejímž cílem je upozornit na zhoršující se situaci se závislostmi. Kampaň chce propojit odborníky, média, preventisty, policiii státní správu a cílí hlavně na ohroženou věkovou skupinu 15–29 let. Seriál Adikts bude centrální a nejviditelnější součástí kampaně.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Buzz cut ženám, které ho vyzkoušely, expresně dodal sebevědomí. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
V centru dění šesti epizod stojí pětice mladých studentů adiktologie. Hybatelem děje a generátorem vtipných hlášek je jednoznačně Max, kterého hraje Petr Uhlík. Neřízená střela, která to neustále „má v piči“, se přihlásí na adiktologii jako na svoji už třetí vysokou školu. Vybral si ji proto, že v oboru převažují ženy a protože fet ho zajímá rozhodně víc než jen akademicky. Dává si kdeco. Nejen proto, že Max účinky drog kompenzuje anebo posiluje užíváním jiných, okamžitě připomene jiného jokera, Láďu, v podání Marsella Bendiga z Bangeru, Sedlákova zatím nejnovějšího celovečerního filmu. Právě Max spustí na fakultě falešný alarm a z laboratoře ukradne vzorky extrémně silných tekutých extraktů „od kolegů ze Srbska“ (fakt). Tím se ocitne společně se spolužáky na zábavné a nebezpečné skluzavce.
Maxova spolužačka Mell skrývá, že je dcerou profesorky Jensenové, a každý další ze spolužactva má nějaký problém, který je zavede do drogové„zkratky“. Ta v souladu se sloganem kampaně není zkratkou, ale slepou uličkou. Superpowers na drogách jsou fake a zrada. Flashbacky, používané v druhé polovině seriálu, postupně odhalují jednak pravé příčiny užívání drog, ale také způsob vyrovnání se se sebou samotným, který jediný může vést k volbě lepší cesty.
Profesorka Jensenová celou svou kariéru razí teorii průvodcovství, pomocí které adiktologové můžou dopomoct závislým ke změně životního stylu. Jensenovou hraje zpěvačka Lenka Dusilová, u níž ve srovnání s celým hereckým obsazením seriálu vynikne uměřenost hereckého výkonu, až jistá důstojnost celé figury. Průvodcovství a empatie, které Jensenová svým studentům vštěpuje, stojí v opozici ke drakonickému „protifeťáckému“ represivnímu postupu jejího kolegy v podání Jana Hájka. Žádá „finální řešení závislých“ a kdokoli z diváků, komu by odkaz na holocaust nebyl jasný, se v seriálu setká s otázkou, jestli chyběl na hodině dějáku. Otázka, jestli se teorie průvodcovství (pomoci, péče) v konkurenci represivního postupu prosadí, je ale nakonec vedlejší.
Obraz adiktologického studia jde rychle stranou, Sedlák míří se svými postavami do extrému. Z adeptů adiktologie v prvním ročníku studia jsou závislí. Zkušeným adiktologickým pedagogům mizejí z laboratoře drogy, a to ty, které jsou charakterizované slovy „každý, kdo si to dá, do sedmi dní zemře“. Adiktologové si ale ničeho nevšimnou a nemají žádné podezření, ani když se pak setkávají se studentkami pod zjevným vlivem „láskyplného“ MDMA nebo s čelistí vykroucenou od pervitinu, případně se studentem nastřeleným kokainem, který díky tomu přestane koktat. Ministryně má v seriálu závislou dceru, adiktolog vede hodinu tělocviku, jehož náplní je střelba v plavkách a převlékání ve společných šatnách. Odůvodňuje to tím, že feťáky je třeba likvidovat, a jde mu hlavně o sexuální obtěžování studentek. Ad absurdum vyhrocených událostí je v Adikts opravdu dost.
Seriál prolíná téma drog s tématem moci a nadvlády. A to moci nad sebou samotným, ve smyslu sebeovládání a sebepochopení, nebo nadvládou nad jinými a manipulací. Někdo ovládá ostatní pomocí profesorské autority kontaminované sexuálním predátorstvím, někdo jiný pomocí drog.
Nejsilnější je Sedlákův seriál tam, kde je opravdu černý a cynický,
vyhrocené události shazuje, dělá popkulturní a jiné narážky. Bere si na
mušku Polsko, církevní zpověď, tělesné projevy nebo třeba spoleh na
fungování popkultury dávající kýčovité a léčivé životní rady. Například
to, že něčí problém vyřeší poslech a zpěv popového moudra „Nespalme to
krásné v nás“, je zkratka stejná jako ta drogová.
Hudba Mira Žbirky, z jehož poslední desky citovaný verš pochází, mimochodem ve druhé polovině seriálu hraje podstatnou roli, a nikoli jen jako terč ironie. A soundtrack Adikts funguje velmi dobře.
Když je jedna z postav pod těžkým vlivem sedativ a druhá ji žádá o znamení, že ji slyší a vnímá její žádost o projev náklonnosti, dočká se somnambulního zavrtění hlavou. Kamera Dušana Husára snímá dění s důrazem na velké detaily tváří, rozostřování a zaostřování, nevyhýbá se záběrům na ztopořené penisy, které jsou ale v iVysílání rozpixelované. Celkové záběry deformují Sedlák s Husárem rybím okem, zdůrazňujícím panoptikální atmosféru akademické posluchárny, univerzity nebo sanatoria. A nejde jen o deformaci vnímání pod vlivem drog, spíš podivnost celkové perspektivy. Adikts také dávají důraz na některé opakující se motivy, jako je krev u nosu anebo korporátní růžová barva kampaně, přítomná v kostýmech, rekvizitách i efektu z úvodních titulků.
Sedlák sice v roce 2018 natočil velmi kontrolovaný a chladný snímek Domestik, ale v současnosti dává přednost živelnému hereckému projevu, pohyblivé kameře a divokému spádu děje s mnoha ironickými vsuvkami. Adikts dávají herecké příležitosti Petru Uhlíkovi, Janu Hájkovi, Lence Dusilové a dalším hercům a herečkám včetně Kristýny Jedličkové, která se naprostou většinu děje vznáší v láskyplném oparu extáze.
Je dost velká otázka, jestli dramatická i parodická vypjatost Adikts dobře poslouží účelu samotné kampaně, případně adiktologii. I pokud šestidílné sérii přiznáme maximální autonomii v rámci osvětového rámce, který mu dal vzniknout, některé problémy přetrvají. Především v první polovině působí seriál jako tříšť momentů aspirujících na samostatné používání na sítích. Teprve později se z nich stává jasnější dramatický tvar – to když postavy vyvíjejí úsilí zarazit drogovou apokalypsu stihomamu, deprese, zhroucení organismu, ale vlastně i drogové politiky státu. Ale Sedlákova snaha hnát formu i expresivitu vždy na nějakou novou hranu a snažit se, aby to feelovalo mladé publikum, je v domácích poměrech dost ojedinělá.
