Bílý lotos. Empatická komedie o problémech privilegovaných baví i znepokojuje

HBO
RecenzeSeriál
Jan Jindřich Karásek
| 7. 9. 2021 | 2 komentáře | 4 671
Bílý lotos. Empatická komedie o problémech privilegovaných baví i znepokojuje
Sydney Sweeney a Brittany O’Grady. Foto: HBO

Nový seriál HBO je kriticky nejuznávanějším televizním hitem léta. Překvapivě se nejedná o drama, ale o jízlivou komedii odehrávající se v luxusním přímořském resortu. Za smíchem se ale skrývá smutek a vnitřní nespokojenost se životem, která je společná bohatým i těm, kteří se o ně starají. Bílý lotos nakonec vyniká jako zásadní dílo i proto, že se svým postavám sice vysmívá, ale v nejzásadnějším momentech je odhalí jako komplexní bytosti, bezohledně sobecké i zranitelné, toužící po lásce a pochopení.

Seriál začíná záběrem na letištní odletovou halu. Mladý muž, na pohled zahloubaný a znepokojený, čelí vlezlým otázkám postaršího manželského páru. Prý jestli slyšel o té hrozné vraždě, která se odehrála v havajském hotelovém resortu. Prostřih na papírovou rakev s mrtvolou, která je právě nakládána do letadla. Je to enigmatická scéna, dávající příslib kriminální zápletky. Jenže děj se rozjíždí „o týden dříve“ a na onu odkazovanou vraždu se v následujících šesti hodinách stopáže dá (téměř) zapomenout.

Ozvěny KVIFF

PleasureKVIFF

Skvělým příkladem toho, jak důležitá je ženská zkušenost a pohled na svět, je film Pleasure Ninji Thyberg. Film o zákulisí pornoprůmyslu v Los Angeles, tedy světa, který byl stvořen primárně pro mužské oko, je jejím debutem, premiéru si odbyl na festivalu v Sundance. (...) Thyberg točí chytře – nechává diváka nahlédnout na zákulisní detaily nikoliv dokumentárně a odtažitě, ale očima hrdinky, čímž s divákem vytváří pouto. Nutí ho vcítit se do ní a začít přemýšlet nad tím, jak moc je všechno to, co vidíme, v pořádku a kde jsou ony pomyslné hranice. A hlavně nás, diváky, hrdinku ani prostředí, nemoralizuje.

Ženy před kamerou i za kamerou. Švédská režisérka přivezla do Varů něžné porno

Bílý lotos je totiž komedie o hostech luxusního přímořského hotelu a o lidech, kteří je obsluhují. Pojednává o zdánlivě bezstarostném týdnu bohatých Američanů, kteří si přijeli užít moře, koktejlů a idylických západů slunce, při kterých ti mladší stvrdí své počínající vztahy a ti starší budou znovu-objevovat romantiku, na kterou po letech manželství kvůli každodenním povinnostem zapomněli. Realita je ale nakonec samozřejmě mnohem složitější. Humornou perspektivou se tu prozkoumávají tak náročná témata, jako jsou třídní rozdíly, generační propast, partnerské odcizení, samota, drogová závislost nebo kulturní apropriace. A s výčtem by se dalo pokračovat.

Proč si pro tak ambiciózní společenskou analýzu vybrat zrovna prostředí přímořského hotelu a žánr komedie? Půjčím si příměr z eseje amerického spisovatele Davida Fostera Wallace, A Supposedly Fun Thing I’ll Never Do Again, ve které popisuje svůj pobyt na luxusní výletní lodi. V ní autor vysvětluje, jak je na takových místech všechno připraveno tak, aby byl pasažér co nejvíce šťastný a pokud možno pořád. Je o něj postaráno od rána do noci. Všechno od letáků a brožur po obsluhu mu říká, že by měl být neustále šťastný. Ve chvíli, kdy se mu to ale nedaří, se cítí provinile. Protože kde jinde by měl být spokojený než tady, na dovolené, s mořem, sluncem a nekonečnou zásobou dobrot a pití? Najednou je nejenom nešťastný, ale ještě za to cítí vinu.

Mávej jim, jako bys to myslela upřímně

Zmiňovaný mladík na začátku na letišti je Shane (Jake Lacey), který do hotelu přijíždí na líbánky se svou novomanželkou Rachel (Alexandra Daddario). On je synem extrémně bohatých rodičů a ona je novinářka, která do jejich svatby žila v prekariátu a neuspokojivé práci. Dalším hostem je postarší žena Tanya (dokonalá Jennifer Coolidge), která přijela na ostrov rozprášit ostatky své matky a za hromadu peněz z dědictví kontemplovat u nekonečného množství alkoholu o svém životě. Potkává zde masérku Belindu (Natasha Rothwell), která naslouchá jejím problémům a jako jediná jí umí pomoct, i když se jí za to nikdy nedostane zaslouženého vděku.

Bílý lotos
HBO

Murray Bartlett jako snaživý manažer hotelu. Foto: HBO

Užít si prosluněné pláže dorazila také čtyřčlenná rodina: Matka Nicole (Connie Britton), úspěšná ředitelka technologické firmy, její submisivní manžel Mark (Steve Zahn), a jejich děti Olivia (Sydney Sweeney) a mladší bratr Quinn (Fred Hechinger). S sebou vzali Oliviinu kamarádku Paulu (Brittany O’Grady), která by si jinak podobný výlet nikdy nemohla dovolit. Společně s třídním původem je Paula také jediný host hotelu, který není bílý, všechny ostatní postavy jiné pleti jsou součástí personálu.

Nejzásadnější postavou se pak ukáže být Armand (vynikající Murray Bartlett, kterého diváci mohou znát z dalšího seriálu HBO, gay dramatu Hledání), který pracuje jako manažer hotelu, ale zároveň bojuje s pokušením vrátit se k pití a drogám, na kterých byl dřív závislý. Právě Armand hned na začátku otevře jedno ze stěžejních témat Bílého lotosu, kterým je jakási performance vlastní osobnosti. Personál vítá nově přijíždějící hosty a Armand své nové kolegyni řekne: Mávej jim, jako bys to myslela upřímně.

Centrum světa jsem já

Nepředstírá tu ale jen personál. Sami sebe musí hrát i všichni bohatí hosté. Novomanželský pár řeší na líbánkách krizi, která vychází z toho, že Rachel se bojí, že v novém svazku s bohatým mužem přijde samu o sebe a stane se trophy-wife. Upozaděný manžel Mark začne hned na začátku prožívat existenciální krizi a není schopen ji před dětmi skrývat. I jeho žena Nicole nevědomky selhává. Snaží se za každou cenu držet rodinu pohromadě, ale její náročné pracovní vytížení a touha po dokonalosti od ní jejího partnera paradoxně odhání. Děti se pak pokouší rodiče poučovat o jejich privilegovanosti a problematice rasové a třídní nerovnosti, ale nakonec na luxusní dovolené, kterou jim koupili rodiče, vyznívají jenom nevděčně a pokrytecky.

Proč strávit téměř šest hodin ve společnosti vesměs nesympatických a chybujících postav? Síla seriálu tkví v tom, že i ve vší jízlivosti a často drsném humoru nachází pro své ústřední hrdiny notnou dávku empatie, která ukazuje, že sobeckost často vychází z čiré zranitelnosti.

Pokud je ve světě Bílého lotosu něco jistého, tak je to to, že tu nikdo nevyznívá sympaticky, ale všichni mají víceméně dobré úmysly. Problém jsou limity komunikace, ve které se vždycky něco pokazí, protože se na danou situaci díváme z vlastní perspektivy a už zapomínáme vnímat vidění druhého. Neplatí to jenom pro propastné třídní rozdíly, které jsou ústředním tématem, ale také pro komplexní vztahy partnerské, sourozenecké, ale taky zaměstnanecké. K problémům v ráji dochází proto, že pro každého je centrum světa on sám. A i když se všichni upřímně snaží o to přiblížit se druhým, setkání na půli cesty s tak odlišnými představami o společném času prostě nestačí. A jak vidíme, takové přemýšlení může vést nejen k rozchodům, ale taky k vraždě.

Empatická jízlivost a nastavené zrcadlo

Bílý lotos je jednoznačně velmi současný seriál, ale paradoxně ho nejlépe vystihuje citace anglického básníka a kněze, Johna Donnea, ze 17. století: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jakkoli je valná většina hlavních postav po celou dobu sebestředná, jsou všichni součástí pospolitých vztahů a jejich životy jsou diktované partnerskými a rodinnými strukturami, stejně jako je personál ovlivňován komplexní organizací hotelu od vaření jídla přes úklid a volnočasové aktivity hostů až po povinnost mít na tváři neustále úsměv. Problémy pak přichází ve chvíli, kdy se projeví to, že každý tak trochu ostrov je a občas tu pevninu nedokáže držet pohromadě. Ale stejně jako byla svého času Donneho slova myšlena humanisticky, vyznívá tak nakonec navzdory vší satiře a posměšnosti i Bílý lotos.

Návrat (zhořklé) legendy?

Sex ve městěHBO

Jeden z nejkultovnějších mainstreamových seriálů určených pro primárně ženskou cílovku se vrací na obrazovky. HBO natáčí desetidílnou minisérii s hrdinkami a hrdiny Sexu ve městě s názvem And Just Like That… a názory jsou rozporuplné. Může seriál vlastně nabídnout něco nového? Zvládne naskočit na třetí vlnu feminismu? Dokáže přijít s větší diverzitou? A chceme se vůbec koukat na souložící šedesátnice?

Sex ve městě se vrací

Leckdo by se mohl ptát, proč strávit téměř šest hodin ve společnosti vesměs nesympatických a chybujících postav. Síla seriálu tkví v tom, že i ve vší jízlivosti a často drsném humoru nachází pro své ústřední hrdiny notnou dávku empatie, která ukazuje, že sobeckost často vychází z čiré zranitelnosti. V určitých chvílích se po dobu šesti dílů najde důvod, proč odsoudit většinu z postav, ale zároveň se najdou okamžiky, kdy jim nejde neporozumět. Celé sledování se tak stává komplexní zábavou, ve které se v jednu chvíli smějeme, abychom se v další scéně s mrazením v zádech zamýšleli nad tím, že jsme se možná v minulosti někdy podobně absurdně zachovali taky.

Komedie budoucnosti

Abychom parafrázovali spisovatele Milana Kunderu, dochází tu k uvědomění nesnesitelné směšnosti bytí. Navzdory tomu, jak vážné se nám zdají naše problémy, naše reakce na ně často vypadají trochu směšně. I když se sebereflexe od většiny zdejších hrdinů nedočkáme, rozhodně ji umí vyvolat v nás. A navíc je to neskutečná a návyková zábava, kterou k vrcholu současné televize dovádí nejen vynikající scénář tvůrce seriálu, Mikea Whitea, ale také jeho režie, skvěle vybraná hudba, dynamický střih a zkušené tempování napětí.

V lecčems by se kritici politické korektnosti u Bílého lotosu mohli poučit. Dokazuje všem skeptikům, že může existovat empatická komedie, která je velmi vtipná i bez ponižování lidí pro to, na čem jim záleží. Většinou to dokážou sami, a ještě nám při tom nastaví tak potřebné zrcadlo. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

James | 7. 9. 2021 14:03

Skvělý článek. Jako vždy. Díky za hlubokou analýzu a těším se na další téma!

+1
Reagovat