Vítejte v Čečensku, zn. pokud nejste queer. Slzy, hrdinství i smrt v dokumentu o boji proti homofobnímu násilí

Mediální setrvačnost je neúprosná. Při klikání na tlačítko play u dokumentu Vítejte v Čečensku (Welcome to Chechnya, aktuálně ke zhlédnutí na HBO GO) mi došlo, že z titulků o tamním teroru vůči homosexuálům mi v hlavě zůstaly jen matné obrysy.  Když se v roce 2017 praktiky čečenské vlády provalily, bylo to děsivé čtení – mučení elektrošoky, hrubé násilí a náhlá zmizení. V 21. století něco naprosto šokujícího i na poměry Ruské federace, ke které Čečensko patří.

Jenže krátkodobé rozhořčení vždycky překryje nějaká další kauza. Vítejte v Čečensku připomíná, že zatímco zrak většiny veřejnosti se už obrátil jinam, boj za základní lidská práva v jižním cípu Ruska nekončí. Na film režiséra Davida France se vyplatí podívat nejen proto, že ukazuje stále trvající bezpráví nebo pohnuté lidské osudy. Mezi svědectvími o nucených útěcích nepřímo varuje, kam až může volání po normální společnosti zajít. Zvlášť, když jí sekunduje netečný stát, který z politických důvodů klidně hodí své občany přes palubu lidskosti.

Na útěku před vlastní rodinou

Když by kolem vás při sledování Vítejte v Čečensku někdo prošel, klidně by si mohl myslet, že koukáte na nějaký thriller. Autoři mapují činnost neziskovky Russian LGBT Network, která už čtyři roky pomáhá perzekvovaným gayům a lesbám z Čečenska zmizet. Kromě vězení, týrání a vyslýchání jim totiž často je o život. V první scéně si koordinátor neziskovky David Isteev volá s Anyou, které dal její strýc na výběr – buďto se s ním vyspí, nebo na ní zbytku rodiny prozradí, že je lesba. V tradiční čečenské společnosti se za zostuzení svých příbuzných menšinovou sexuální orientací platí často vlastním životem.

Na HBO je ke zhlédnutí několik dalších dokumentárních snímků, které stojí za pozornost. Spojuje je zaměření na snahy utajit pravdu, která – v případě, že by unikla na veřejnost –, může významně změnit pohled na zobrazované události. V případě Banksyho by svět pouze ukojil zvědavost a umělec přišel o svou tajemnou auru, u dalších dvou snímků jde však o mnohem vážnější věci.   

Banksy

Banksy je snad ten nejvíce proslulý pouliční umělec na světě, jehož politická díla, kuriózní nezákonné kousky i troufalá vniknutí pobuřují vládnoucí establishement už více než dvě desetiletí. Dokument, jehož součástí jsou vzácné rozhovory s Banksym, vypráví příběh o tom, jak se ilegální umělec stal vůdcem nového revolučního hnutí a vybudoval multimilionové impérium, zatímco jeho identita zůstává záhadou.

Návrat do Epipa

Koncem 80. let minulého století snila řada maďarských dětí o návštěvě netradičního letního tábora. Během třítýdenních prázdnin se chlapcům a dívkám podařilo uniknout z reality pozdního socialismu do imaginární země zvané Epipo, říše plné her a kouzel, kde si dokonce vytvořili vlastní jazyk. Přestože charismatický vůdce tábora dětem učaroval, za jejich nevinnými hrami číhal zlověstný stín ponižování a skrytého zneužívání. 

Kolektiv

V roce 2015 si požár v bukurešťském klubu Colectiv vyžádal 27 mrtvých a 180 zraněných. Záhy na to začnou v nemocnicích umírat další popálené oběti na zranění, která nebyla považována za život ohrožující. Poté dá jeden z lékařů echo týmu investigativních novinářů. Jedno odhalení střídá druhé, když začnou novináři odkrývat obrovské podvody v rumunském systému zdravotní péče. Nový ministr zdravotnictví po svém jmenování nechává nahlédnout pod pokličku nejen svého úsilí o reformu zkorumpovaného systému, ale také překážek, jimž je nucen čelit. 

Hledejte na HBO

Studiové rozhovory s Isteevem a jeho kolegyní Olgou Baranovou doplňují záběry ze života uprchlíků nebo přímo "z akce". Skrz objektiv navštívíte azylový dům, kde queer emigranti z Čečny čekají na zajištění svého odletu ze země, pomocí skryté kamery pak  na vnitrostátní checkpointy nebo pasovou kontrolu. Obraz je často roztřesený, doprovází ho smyčce jako z kriminálky.

Zatímco u jiného tématu by dramatická hudba byla zbytečně patetická, tady sedí. Když Anya z posledních sil před policisty na letišti hraje výletnici, která se vydala za příbuznými, je to napětí jak ze seriálu – tedy až na to, že tyhle příběhy jsou skutečné. Všechno se totiž musí stihnout za pár hodin, než se Anya dostane do registru hledaných osob a ze země se už nikdy nedostane. Záleží přitom na každém kroku i jediném slovu.

Kromě Anyi z řady příběhů vystupuje ještě Maxim Lapunov, který se stal tváří hrůz, které v Čečensku queer lidé zažívají. Když ho jako Rusa pracujícího v Grozném zatknou a zbijí, sledujeme jeho rozhodnutí utéct i s přítelem, matkou, sestrou a její dcerou do Evropy. Později se Lapunov rozhodne o svých zážitcích jako první promluvit pod vlastním jménem a před kamerami novinářů. Jeho příběh odhaluje děsivě pragmatický geopolitický rozměr celé kauzy – kvůli dobrým vztahům Ruské vlády a Čečenska se mu dovolání nedostane.

Ochránit identity s pomocí neuronových sítí

Vítejte v Čečensku navíc jako první dokument vůbec získal nominaci za speciální efekty na Oscarech. Může za to inovativní využití technologie deepfakes, která využívá strojového učení k mapování cizích obličejů na těla ostatních. O deepfakes se přitom mluví nejvíc v souvislosti s pornografií nebo politickými podvrhy, France a jeho tým se ale technologii rozhodli použít jako nový druh ochrany svědků.

S výjimkou Isteeva, Baranovové a později Lapunova tak nemají ostatní aktéři místo obličejů rozmazané šmouhy nebo pixely, ale tváře a hlasy dablérů.  Chvíli se na nesoulad zvyká, později ale tempu snímku pomáhá. Vzhledem k bezpečí zúčastněných je to ale pochopitelné řešení. Ostatně, hned ze začátku se jeden z obyvatel azylového domu při rozhovoru pro německou televizi ptá, jestli bude vidět jeho bunda. Bojí se, že by ho podle ní mohly čečenské úřady vypátrat. Jak později říká Isteev Anye, jež má zakázáno vycházet z bytu, někteří z ostatních už se “ztratili”, i když byli třeba jen vynést odpadky.

Že je to obava oprávněná, ukazují i příběhy, které na stránce Russian LGBT Network najdete i z nedávné doby. Vítejte v Čečensku měl premiéru v červenci 2020 a od té doby se toho zdá se moc nezměnilo. Největší rozruch budí případ dvou mladíků, kteří kvůli perzekuci gayů z Čečenska utekli do Nižného Novgorodu u Moskvy. Tam je ale čečenské úřady vypátraly a vrátily zpět do země, kde čelí vykonstruovaným obviněním.

Testamentem praktik mafiánského státu je ale nakonec dokument celý. Na dveře tu klepají divní lidé, mizí svědci a zatčení homosexuálové musí po nátlakem nahlašovat další osoby, s nimiž byli ve styku. To všechno se děje, zatímco čečenský prezident Ramzan Kaydrov prohlašuje, že v "jeho zemi žádní homosexuálové nejsou".

Politika jako první, až pak lidská práva

Právě to je jedno z témat, které se jako varování objevuje během bezmála dvou hodin stopáže. Jak v jednu chvíli řekne samotný Isteev: "Když se tohle může dít v Čečně, jak brzy to může přijít i jinam? (...) Kdy to budeme zažívat ve Vladivostoku, Moskvě, Petrohradě?" Mezinárodní společenství se může pohoršovat sebevíc, ale možnost obvinění prošetřit a zasáhnout leží na bedrech ruské vlády a jejích justičních orgánů. Jak dokládá Lapunovův příběh, ta už od prvních zpráv o anti-queer teroru koná, s velkým eufemismem řečeno, liknavě. I podle dokumentaristů za to může geopolitický výhodný vztah Kremlu a Kadyrova, kterého Putin na prezidentskou židli dosadil v roce 2007 po druhé čečenské válce.

Ještě děsivější ale je, že se Kadyrovova rétorika o normální a silné společnosti nijak nevymyká oficiálnímu étosu ruské vlády. S odkazem na ovlivňování dětí a morální hodnoty už delší dobu zakazuje queer manifestace, po soudech vláčí feministické umění a smíru mezi většinovou společností a menšinami rozhodně nijak nepomáhá. V případě Čečenska sice hraje roli ještě přísně konzervativní náboženství a zpátečnické tradice (třeba v podobě hanby, která se vykupuje krví), není ale těžké vidět, proč je i v zájmu Kremlu do aktivit své republiky moc nešťourat.

Oba dva režimy ale mají společnou rétoriku, jíž utlačování svých vlastních občanů obhajují. V čečenském případě má podle svědectví z dokumentu ještě temnější obdoby – to když největším nebezpečím čečenských leseb je jejich vlastní rodina, která je schopná je i zavraždit a týrat. Ukazuje se tak, jak daleko může přesvědčení o jediném správném způsobu života a uspořádání společnosti zajít.

Normální je neutlačovat

Případ Čečenska tak sice je extrémní (a naprosto zavrženíhodný), ale o to spíš ho musíme brát jako varování, kam až nás konzervativní touha řídit život ostatním může dovést. Svůj podíl na tom má i ruská vláda, která se znovu a znovu rozhoduje vyměnit životy svých občanů a občanek za politické body. A něco podobného můžeme (díkybohu, ale zároveň bohužel) vidět i mnohem blíž k Česku – třeba v podobě polských LGTBTQ+ free zón.

Když si jeden z obyvatel azylového domu pořeže zápěstí, ptá se jeho kamarádka, jestli by neměli zavolat záchranku. Kvůli strachu prozrazení to Baranová odmítne. Vítejte v Čečensku sice kazuje strašné věci, ale taky spoustu hrdinství – aktivistů, aktivistek a samotných queer lidí, co se rozhodli opustit všechno, jen aby se mohli pokusit žít v míru, s těmi, které milují. Je to připomínka, že zvěrstva připomínající nedávnou historii se mohou dít blíž, než si myslíme. A upozorňuje, jak taky může skončit příklon k hodnotám, v jejichž jádru je odmítání jakékoliv odchylky od pomyslného normálu.

Dokument Vítejte v Čečensku najdete na HBO GO. A na oficiální stránce dokumentu pak způsob, jak obětem čečensko-ruského násilí pomoci.