Zabít matku v sobě. Nový román Eleny Ferrante

4 962 | Apolena Rychlíková | 29. 11. 2019 | 2 komentáře | Literatura

V posledním románu Eleny Ferrante před námi vyvstává jiný obraz mateřství. Prozaička ho vykresluje jako vrcholnou nesvobodu, úzce spjatou s ženskou fyzičností.

Od chvíle, kdy spisovatelka, skrývající se za jménem Elena Ferrante, vydala svou neapolskou tetralogii a stala se světovou senzací, uplynulo několik let. Vydání čtyřdílného románu, zaměřeného na život dvou přítelkyň v kulisách Neapole, znamenalo v mnoha ohledech velký mezník: nejen, že se objevila autorka, která do globální literatury přinesla silně feministický aspekt a optiku, jež do té doby nebyla úplně běžná. Na pozadí blízkého vyprávění se před čtenářkami a čtenáři vyjevoval hluboce sociální příběh o třídních nerovnostech, italských kulturních zvyklostech, politice, emancipaci i zklamání a prohrách v intimním životě.

Temná dcera neapolskou tetralogii v mnohem připomíná. Jako by jen doříkavala jeden z jejich nejsilnějších, ale zároveň nejbolestnějších detailů.

Kdyby by se slavné heslo „osobní je politické“ mohlo vyjádřit nějakým literárním dílem, ucházela by se Elena Ferrante se svou Geniální přítelkyní o pozici jasné favoritky. Zároveň s tím však před vydáním každé nové knihy přicházejí obavy: Podaří se Ferrante znovu potvrdit status originální globální literární hvězdy? Neztratí nic ze své schopnosti psát literárně přístupné, čtenářsky atraktivní, přitom tematicky hluboké dílo? Zůstane demokratická a radikální zároveň? V případě její poslední knihy Temná dcera si fanouškovská základna může oddychnout: všechno funguje, jak má.

Těla našich těl

Česká dokumentaristka Viola Ježková natočila před lety intimní videoesej o těhotenství a mateřství. Nazvala ho přiléhavě: Tělo mého těla. Přesně tak by mohl znít alternativní název Temné dcery. Leda, starší profesorka anglické literatury, má odrostlé dcery, které odešly se svým otcem do Kanady. Hlavní vypravěčka zůstala v Itálii a pochází stejně jako hrdinky Geniální přítelkyně z Neapole, odkud odešla za lepším, vdala se a po nějaký čas vedla rodinný život. Protože v něm však nenalezla dostatečnou spokojenost, hledala i jiné cesty pro vlastní seberealizaci.

Ferrante ve zdánlivě jednoduchém příběhu ženy, která po dobu několika dní odpočívá v přímořském letovisku, rozvíjí svůj základní motiv: otázku mateřství a s ním spojeného ženského údělu. Stejně jako ve většině svých knih – vyjma Geniální přítelkyni, která je sice retrospektivním, avšak velmi klasickým románovým vyprávěním –, pracuje autorka s pamětí jako mapou, která žije vlastním životem. Vynořuje se a zase zanořuje skrz detaily a asociativní okamžiky a připomíná nám, jak nestálý a neuchopitelný lidský život vlastně je. 

Temná dcera neapolskou tetralogii v mnohem připomíná. Jako by jen doříkavala jeden z jejich nejsilnějších, ale zároveň nejbolestnějších detailů. Zdánlivě poklidný příběh pozorovatelské Ledy a její sbližování s mladou matkou Ninou v letovisku, se postupně proměňuje v zápas o vyrovnání se s vlastním životem. V něm střídá cyničnost lásku, upřímnost ironii a blízkost odcizení. Autorka se s přesností chirurga, hledajícího zánět v lidském těle, snaží popsat různé okamžiky svého života, především z období starání se o dvě malé dcerky.

Ženská zkušenost v literatuře

Matouš Hrdina píše o dvou knihách amerických autorek, které pojednávají ženskou zkušenost prizmatem touhy. Dokumentární Three Women ukazují jinou, mnohem konzervativnější Ameriku, než je vidět ve filmech a seriálech, románové Permission se dotýká budování komplexní sexuální identity.  

Pouhý skvělý sex. Ženská touha v americké feministické literatuře

Je to péče, co Ledu nakonec přivádí k zápasu o samu sebe, vlastní a skutečnou svobodnou identitu. Nejde přitom o úplně klasické vyprávění: Ferrantino promyšlené odříkávání vět připomíná spíš ustrnutí v nějaké životní situaci, rekonstrukci emocí a dojmů, které s odstupem času nabývají ještě drásavějších kontur. Spisovatelka ale nepodléhá žádné přihlouplé nostalgii nebo sebelítosti: přesně v intencích svého přístupu zůstává ve svém psaní až nepříjemně upřímná. K sobě, k světu, ke společnosti, k blízkým i ke čtenářkám a čtenářům.

Právo na sobectví

Základní linii její obžaloby tentokrát představuje otázka ženského těla. Italská prozaička v Temné dceři ukazuje, jak moc je ženská tělesnost svázaná s naší kulturní rolí. Figura matky, mytické postavy, která zůstává na místě, když se všechno ostatní hroutí, a do konce věků tu je především pro své děti, bere v románu za své. Je to právě tento přístup k ženám, který Ferrante rozbíjí, a do centra pozornosti staví právo na vlastní život. Takový, který nepatří nikomu, ani dětem, jež vyšly z našich vlastních těl. Ambivalence románu, který se v průběhu četby stává až fyzicky odpudivým, je dechberoucí. Detabuizace mateřských prožitků, které ve většině veřejných reprezentací bývají od matek samotných úplně odpojené a vyprávějí jen pozitivní příběhy o nalezení „smyslu života“ skrz děti, je tvrdá a místy překvapivě zákeřná. Hlavně je ale sobecká, což je vlastnost, kterou instituce mateřství absolutně zakazuje.

Ačkoliv je hlavní hrdinka knihy v lecčem dost obyčejná, udělá nakonec ve svém životě něco, na co si většina matek zakazuje byť jen pomyslet.

„Moje dcery moje rozhodnutí nepochopí, dokud jim nebude padesát,“ říká Leda v jeden moment. Odkazuje tak na nemožnost komplexně popsat životní kroky rodičů svým dětem, dokud dětmi zůstávají. Nevinnost jejich světa je v kontrastu s „vinou“ hlavní hrdinky. Ta s postupem času nabývá fyzických kontur v podobě znovunalezení ženské intimity. Intenzita, dychtivost a jednání, které Leda zpětně cynicky popisuje, neodpovídají představám, co mají správné matky dělat. Děsivé jsou především svou nekontrolovatelností – tolik blízkou tomu, co zná každá z nás. Tělo, které ženy tak svazuje, se nakonec stává prostředkem nejvyšší emancipace. Leda si ho ve svých vzpomínkách bere zpátky a učí se skrz něj nelitovat, a to ani za cenu ztráty vztahů s těmi nejbližšími.

Temné vody

Podobně jako u svých předchozích kratších knih, Dnů opuštění nebo Tíživé lásky, pracuje Elena Ferrante s jednou hlavní linkou příběhu, na které ty ostatní intuitivně vrší. Současnost, ve které sledujeme hlavní hrdinku, je více méně obyčejným vyprávěním z několika dní u moře. Smysl mu dávají až vzpomínky a odbíhání do uzavřeného světa Lediných pocitů, které katalyzuje sledování mladé matky na pláži a postupné sbližování obou žen. Absurdita zápletky a její dětinskost může působit možná i schematicky a zbytečně vyhrocené finále zcela určitě bere civilnosti základního rámce na síle.

Přesto všechno je však Temná dcera knihou, která podobně jako mnohé z dalších současných knih od jiných světově uznávaných autorek (jako je například Sally Rooney, Ayobami Adebayo nebo Leila Slimani) vykresluje tak trochu jiný svět, než na který jsme byly zvyklé z převážně mužských vyprávění. Autorky nechávají své hrdinky nořit se do temných vod vlastních „ženských“ údělů, problematizují je a ničí, aby pak své ženy znovu nechaly vyrůst. Silnější, vědomější, reflektující, ale i zlomené a tápající. Leda v Temné dceři zachází svým způsobem možná nejdál: ukazuje mateřství jako nesvobodu, úzce spojenou s ženskou tělesností. Ačkoliv je hlavní hrdinka knihy v lecčem dost obyčejná, udělá nakonec ve svém životě něco, na co si většina matek zakazuje byť jen pomyslet. Přes všechnu ambivalenci, která po přečtení knihy zůstává přítomná, si za to jak Leda, tak Elena Ferrante zaslouží obdiv.


Elena Ferrante: Temná dcera. Přeložila Alice Flemrová. Prostor, Praha 2019, 192 s.

Apolena Rychlíková

Apolena Rychlíková

Dokumentaristka a publicistka, redaktorka A2larm.cz. Ve své filmové i novinářské práci se věnuje sociálním otázkám, politice a problematice nerovností. Absolvovala... Další články.

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Mateřská 2020. Jaká jsou pravidla a z čeho se počítá

Kdo přesně bude mít nárok na peněžitou pomoc v mateřství v roce 2020, jaké podmínky musí splnit a kolik dostane? Poradíme.

Peníze

Fio má novou aplikaci pro Android, dohání konkurenci

Dlouho očekávaná náhrada aplikace, která byla kdysi průkopníkem na trhu, je tu.

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Dolní Břežany. Tak trochu jiný satelit

Když jste městečko nebo ves pár minut za velkým městem, většinou na to doplatíte proměnou v noclehárnu, v lepším případě přes den kombinovanou...

Finmag

Běhání: oběť neoliberálnímu božstvu výkonu

Z běhání se stala móda a dobře vydělávající průmysl. Běháme prý pro zábavu a abychom si odpočinuli od života a práce, kde po nás všichni...