Povolání spisovatelka. Neptejte se, jak zvládá práci a rodinu

11 721 | Klára Vlasáková | 12. 3. 2020 | Klid na práci

Kanadská spisovatelka Alice Munro získala za své povídky Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy neměla kvůli péči o rodinu čas napsat román. Není zdaleka jedinou autorkou, která se potýká s nesnadnými podmínkami tvorby. Co komplikuje práci spisovatelkám a proč by nás to mělo zajímat?

Virginia Woolf už v roce 1929 v eseji Vlastní pokoj  řešila otázku, proč je slavných spisovatelek méně než spisovatelů. Došla k tomu, že v hodnocení literatury z dob minulých bychom potřebovali vědět víc o materiálním zázemí autorek. Ačkoli jde s jejím textem v mnoha místech značně polemizovat, jeho jádro zůstává i skoro sto let od vydání platné: intelektuální volnost, která je k psaní zapotřebí, závisí na hmotných věcech. Odtud pak název eseje: vlastní pokoj v kombinaci s vlastním příjmem chápe Woolf jako zásadní věc, kterou spisovatelky potřebují a bez kterých tvořit vlastně ani nejde. 

Woolf ve svém textu samozřejmě píše o ženách určitého společenského postavení. Původně ostatně šlo o přednášku pro anglické dívčí vysoké školy. To, že by mohly a měly psát i osoby, které na vlastní pokoj nemůžou ani pomyslet, Woolf neřeší. Jestli si však pořád klademe otázku, proč je potřeba řešit, jestli určitou knihu napsala žena nebo muž, tak jsou právě „hmotné věci“, o kterých píše Woolf, dobrým vstupním bodem do debaty. 

Nedostatečné hmotné zajištění je spolu s nekončícím koloběhem práce a péčí o rodinu dennodenní zkušeností řady spisovatelek. Třeba nobelistka Toni Morrison si v debatě z roku 1979 posteskla, že obvykle píše v podmínkách, které by byly pro ostatní při tvorbě úplně nemyslitelné. Říká, že se nikdy nepřihlásila na žádnou z autorských rezidencí a ani by nějakou takovou nejspíš nepotřebovala. Docela by jí pomohlo, kdyby se někdo aspoň na chvíli postaral o její děti. To by pak ani nemusela nikam jezdit; stačila by jí prostě jen ta chvíle klidu na psaní. 

Manželé a manželky

Podmínky, které tvorbu usnadňují, či přímo umožňují, tvoří v literatuře zásadní rovinu. Britská novinářka Brigid Schulte ve svém textu pro Guardian s názvem A woman's greatest enemy? A lack of time to herself (česky něco jako Největší nepřítel ženy? Nedostatek času pro sebe) uvádí příklady hned několika slavných autorů a umělců, kteří měli ve svém životě ženy, které o ně pečovaly a chránily je před všemožnými vyrušeními z tolik potřebné koncentrace.

Jeho manželka Lorna MacDougall se o něj během té doby starala, vařila a pečovala o domácnost, a autor tak měl čas i podmínky k vytvoření jedné z nejlepších knih o paměti a sebeklamu.

Tak třeba Martha Bernays, manželka Sigmunda Freuda, mu nejen každé ráno chystala oblečení, ale taky mu třeba dávala pastu na kartáček. Celeste, hospodyně Marcela Prousta, zase nosila autorovi nejen jídlo, kávu a noviny, ale byla údajně po ruce, kdykoli si chtěl Proust povídat, což prý někdy trvalo celé hodiny. Na to by šlo pravděpodobně namítnout, že se nerovnosti mezi ženami a muži od těch dob významně posunuly. Ano, ale ikona muže-umělce, který tvoří, a tudíž je nutné mu k tomu vytvořit ideální podmínky, stále přetrvává. 

Když laureát Nobelovy ceny za literaturu Kazuo Ishiguro popisoval, jak psal jednu ze svých nejznámějších knih Soumrak dne, vzpomínal na intenzivní období čtyř týdnů, během nichž neodpovídal na dopisy, nezvedal telefon, takřka nikam nechodil a psal od devíti ráno do půl jedenácté večer. Jeho manželka Lorna MacDougall se o něj během té doby starala, vařila a pečovala o domácnost, a autor tak měl čas i podmínky k vytvoření jedné z nejlepších knih o paměti a sebeklamu. 

Nutno ovšem dodat, že podle Ishigura byl celý čtyřtýdenní plán nápadem jeho ženy. Její manažerskou, a především editorskou roli ve své tvorbě zdůrazňuje – nejvýrazněji při vydání Pohřbeného obra. V rozhovorech popisoval, jak první verzi románu zahodil, protože mu manželka řekla, že text nestojí za nic a že by měl radši začít odznova. Důležitou roli své (již zesnulé) manželky Evy Youren ve své tvorbě uznal v rozhovoru pro Salon Práva i britský autor Michel Faber, který napsal slavné a také v Česku hojně čtené knihy jako Kvítek karmínový a bílý nebo Kniha zvláštních nových věcí. Faber zdůrazňoval, že bez zásahů jeho ženy by některé postavy byly jen loutkami bez vlastního rozumu.

Je neironicky pěkné, když ti, co tvoří, děkují svým partnerům a partnerkám. Obvykle je totiž dost za co. Jenže ačkoliv známe dost případů, kdy spisovatelé dostali čas i pohodlí, aby mohli v klidu psát, tak jak jsou na tom autorky?

Nobelistka, co nemá čas na román

Zarážející je, že se od dob Virginie Woolf moc věcí nezměnilo. Vlastní prostor a příjem jsou stále nutné podmínky k tomu, aby autorka dokázala tvořit. Do toho je nezbytné započíst také čas, který se mezi péčí a prací hledá jen obtížně. Můžeme samozřejmě namítnout, že i autoři musí vydělávat a starat se o rodinu. A ve společnosti, kde člověk skoro nemůže vypadnout z rozjetého kolotoče (a co jiného je tvorba než právě druh takového „vypadnutí“?), bychom měli mít jeden pro druhého spíš pochopení a nehledat dělicí linie ještě mezi spisovatelkami a spisovateli. 

Takový argument je sice na místě, jenže tahle linie tady stále je a nelze se tvářit, že neexistuje. Když nobelistka a kanadská povídkářka Alice Munro vyprávěla, proč nikdy nenapsala román, mluvila o tom, že mezi prací a péčí o rodinu nikdy neměla dost času, aby se na tak komplexní útvar mohla soustředit. Povídky byly maximum, na čem dokázala pracovat. Zatímco některým autorům se poštěstí, že jim jejich okolí vytvoří podmínky vhodné pro psaní, ženy stále tvoří stranou až potom, co si odbydou „svoje“ jiné povinnosti.

Kolik žen by mohlo psát, kdyby měly na psaní víc času? Kdyby nebyly zavaleny očekáváním, že právě ony musí fungovat jako manažerka domácnosti i chodu rodiny?

Francouzská spisovatelka s marockými kořeny Leïla Slimani, která za svou knihu Něžná píseň (česky Argo 2017) získala v roce 2016 prestižní Goncourtovu cenu, mluví v rozhovorech otevřeně o tom, jak si svou literární kariéru spojenou s cestováním musí částečně vyvzdorovat. Když je pryč z domova její manžel, lidé z jejího okolí ho litují, že toho má prostě hodně. Když kvůli propagaci knih cestuje ona, tak se jí všichni ptají, jak to její rodina zvládá. Jak může být tak dlouho pryč od dětí? Je trochu paradox, že zrovna v Něžné písni Slimani na svých postavách skvěle ukazuje limity mateřství – „správně“ si vybrat vlastně nejde. Každá volba je nasáklá výčitkami a riziky, a to napříč povoláními i sociálními třídami. 

Jak zvládáte svou práci a rodinu?

Kolik žen by mohlo psát, kdyby měly na psaní víc času? Kdyby nebyly zavaleny očekáváním, že právě ony musí fungovat jako manažerka domácnosti i chodu rodiny? V románu The Wife od Meg Wolitzer, na jehož základě byl natočen dva roky starý snímek Žena s Glenn Close v hlavní roli, sledujeme hrdinku Joan. Ta ve filmové adaptaci doprovází svého manžela do Stockholmu, kde muž dostává Nobelovu cenu za literaturu (v knižní podobě jde o smyšlenou „Helsinskou cenu“). Joan kdysi taky „trochu psala“, ale oficiální verze zní, že toho po čase nechala. Příběh však ukazuje, že se Joan stala silou, která udržuje spisovatelský obraz svého slavného muže – pečuje o něj, organizuje mu čas, a co je nejdůležitější: jeho příběhy přepisuje do podoby, která má hloubku, nezaměnitelný styl a již oceňují čtenáři i kritici celého světa… Film Žena si pozoruhodně pohrává s motivem spoluautorství, kdy vlastně není jasné, zda by Joan bez svého muže měla o čem psát. Jsou jakýmsi prorostlým autorským organismem, kdy je ovšem pouze jedna jeho část oslavovaná a proslulá. 

Je otázkou, pro kolik známých autorů nejsou jejich ženy jen „klidným přístavem“, ale i zásadními partnerkami k dialogu, bez nichž by jejich publikace třeba vůbec nevyšly. A hlavně – o kolik autorek se připravujeme tím, že pořád předpokládáme, že ženy jsou těmi primárně pečujícími, které je třeba čas od času přidusit výčitkami nebo nesmrtelnou otázkou: „Jak zvládáte svou práci a rodinu?“ Až se zase budeme zajímat, proč mezi laureáty různých literárních oceněních figuruje tak málo autorek, měly bychom vzít do úvahy i tenhle širší kontext kromě obvyklého bezstarostného: „Prostě to tak vyšlo.“

Vychází nové číslo Heroine!

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Klára Vlasáková

Klára Vlasáková

Autorka je dramaturgyně, publicistka a scenáristka spolupracující s Českou televizí nebo Českým rozhlasem. Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Nemůžete do ciziny kvůli viru? Pojištění storna vám nepomůže

Zaplatili jste si ubytování v zahraničním penzionu, ale nakonec tam nemůžete přijet kvůli zavřeným hranicím, varování úřadů, drahým testům...

Peníze

S námi je právo dostupné všem, říká muž, který dluhy řeší digitálně

Nástup krize byl rychlý, nové pohledávky řešíme třeba za neproplacené faktury, říká v rozhovoru Tomáš Medřický, šéf služby ePohledávky.cz....

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.