Povolání spisovatelka. Neptejte se, jak zvládá práci a rodinu

Virginia Woolf už v roce 1929 v eseji Vlastní pokoj  řešila otázku, proč je slavných spisovatelek méně než spisovatelů. Došla k tomu, že v hodnocení literatury z dob minulých bychom potřebovali vědět víc o materiálním zázemí autorek. Ačkoli jde s jejím textem v mnoha místech značně polemizovat, jeho jádro zůstává i skoro sto let od vydání platné: intelektuální volnost, která je k psaní zapotřebí, závisí na hmotných věcech. Odtud pak název eseje: vlastní pokoj v kombinaci s vlastním příjmem chápe Woolf jako zásadní věc, kterou spisovatelky potřebují a bez kterých tvořit vlastně ani nejde. 

Woolf ve svém textu samozřejmě píše o ženách určitého společenského postavení. Původně ostatně šlo o přednášku pro anglické dívčí vysoké školy. To, že by mohly a měly psát i osoby, které na vlastní pokoj nemůžou ani pomyslet, Woolf neřeší. Jestli si však pořád klademe otázku, proč je potřeba řešit, jestli určitou knihu napsala žena nebo muž, tak jsou právě „hmotné věci“, o kterých píše Woolf, dobrým vstupním bodem do debaty. 

Nedostatečné hmotné zajištění je spolu s nekončícím koloběhem práce a péčí o rodinu dennodenní zkušeností řady spisovatelek. Třeba nobelistka Toni Morrison si v debatě z roku 1979 posteskla, že obvykle píše v podmínkách, které by byly pro ostatní při tvorbě úplně nemyslitelné. Říká, že se nikdy nepřihlásila na žádnou z autorských rezidencí a ani by nějakou takovou nejspíš nepotřebovala. Docela by jí pomohlo, kdyby se někdo aspoň na chvíli postaral o její děti. To by pak ani nemusela nikam jezdit; stačila by jí prostě jen ta chvíle klidu na psaní. 

Nutno ovšem dodat, že podle Ishigura byl celý čtyřtýdenní plán nápadem jeho ženy. Její manažerskou, a především editorskou roli ve své tvorbě zdůrazňuje – nejvýrazněji při vydání Pohřbeného obra. V rozhovorech popisoval, jak první verzi románu zahodil, protože mu manželka řekla, že text nestojí za nic a že by měl radši začít odznova. Důležitou roli své (již zesnulé) manželky Evy Youren ve své tvorbě uznal v rozhovoru pro Salon Práva i britský autor Michel Faber, který napsal slavné a také v Česku hojně čtené knihy jako Kvítek karmínový a bílý nebo Kniha zvláštních nových věcí. Faber zdůrazňoval, že bez zásahů jeho ženy by některé postavy byly jen loutkami bez vlastního rozumu.

Je neironicky pěkné, když ti, co tvoří, děkují svým partnerům a partnerkám. Obvykle je totiž dost za co. Jenže ačkoliv známe dost případů, kdy spisovatelé dostali čas i pohodlí, aby mohli v klidu psát, tak jak jsou na tom autorky?

Nobelistka, co nemá čas na román

Zarážející je, že se od dob Virginie Woolf moc věcí nezměnilo. Vlastní prostor a příjem jsou stále nutné podmínky k tomu, aby autorka dokázala tvořit. Do toho je nezbytné započíst také čas, který se mezi péčí a prací hledá jen obtížně. Můžeme samozřejmě namítnout, že i autoři musí vydělávat a starat se o rodinu. A ve společnosti, kde člověk skoro nemůže vypadnout z rozjetého kolotoče (a co jiného je tvorba než právě druh takového „vypadnutí“?), bychom měli mít jeden pro druhého spíš pochopení a nehledat dělicí linie ještě mezi spisovatelkami a spisovateli. 

Takový argument je sice na místě, jenže tahle linie tady stále je a nelze se tvářit, že neexistuje. Když nobelistka a kanadská povídkářka Alice Munro vyprávěla, proč nikdy nenapsala román, mluvila o tom, že mezi prací a péčí o rodinu nikdy neměla dost času, aby se na tak komplexní útvar mohla soustředit. Povídky byly maximum, na čem dokázala pracovat. Zatímco některým autorům se poštěstí, že jim jejich okolí vytvoří podmínky vhodné pro psaní, ženy stále tvoří stranou až potom, co si odbydou „svoje“ jiné povinnosti.

Francouzská spisovatelka s marockými kořeny Leïla Slimani, která za svou knihu Něžná píseň (česky Argo 2017) získala v roce 2016 prestižní Goncourtovu cenu, mluví v rozhovorech otevřeně o tom, jak si svou literární kariéru spojenou s cestováním musí částečně vyvzdorovat. Když je pryč z domova její manžel, lidé z jejího okolí ho litují, že toho má prostě hodně. Když kvůli propagaci knih cestuje ona, tak se jí všichni ptají, jak to její rodina zvládá. Jak může být tak dlouho pryč od dětí? Je trochu paradox, že zrovna v Něžné písni Slimani na svých postavách skvěle ukazuje limity mateřství – „správně“ si vybrat vlastně nejde. Každá volba je nasáklá výčitkami a riziky, a to napříč povoláními i sociálními třídami.