Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

„Žena má na určité věci nárok.“ Nový dokumentární seriál zkoumá, jak se intimně žilo za socialismu

Feminismus
Komunismus
LGBT+LGBTQIA+OrgasmusSeriálSex
Socialismus
Ženský orgasmus
Gabriela Knížková
| 2. 11. 2022 | 2 komentáře | 15 694
„Žena má na určité věci nárok.“ Nový dokumentární seriál zkoumá, jak se intimně žilo za socialismu
Seriál Kronika orgasmu zkoumá sexuální život za socialismu. Ilustrační foto: Shutterstock

Sex a komunismus. Jde to vůbec k sobě? Přestože socialistické zřízení s erotikou v budovatelských plánech na první pohled příliš nepočítalo, Československo se v době totality stalo nečekaným průkopníkem ve zkoumání lidské sexuality, jak ukazuje nový seriál Kronika orgasmu, který uvádí Česká televize na iVysílání. Vědci a vědkyně se nebáli otevírat témata jako feminismus nebo práva LGBTQ+, s nimiž se společnost s různou mírou úspěšnosti potýká dodnes.

Lidé, kteří jsou spokojeni se svým sexuálním životem, nebudou příliš přemýšlet nad tím, zda by měli, či neměli podporovat stávající státní režim. Tak uvažovali komunisté v padesátých letech minulého století, když začali zkoumat do té doby téměř neprobádanou oblast: ženský orgasmus. Téma, které je tabuizováno dodnes, tak našlo svoje zastánce v době charakteristické vykonstruovanými politickými procesy, atmosférou strachu a tvrdého příklonu ke stalinistické ideologii.  

Paradoxní rozpor mezi žitou komunistickou šedí a přelomovými objevy československých sexuologů ilustruje nová dokumentární série Kronika orgasmu, kterou ve spolupráci s Českou televizí natočila produkční společnost Cinebonbon. V celkem osmi epizodách se navzdory názvu nevěnuje jen orgasmu jako takovému. Svůj prostor dostává také problematika transgender, homosexuality nebo feminismu. Seriál vznikl na motivy knihy Sexual Liberation, Socialist Style socioložky Kateřiny Liškové, která zkoumala intimní život v Československu během období studené války. 

Kronika orgasmu svěžím stylem poukazuje na zažité stereotypy, které o sexu v socialistickém bezčasí dodnes přetrvávají. Tím nejdůležitějším je představa, že dobová společnost byla beze zbytku asexuální a prudérní. Dotýká se především tehdejších žen, které jsou podle Liškové zpravidla charakterizované dvěma způsoby: dělnicí na traktoru a předsedkyní Československého svazu žen Marií Kabrhelovou, která se do dějin zapsala jako vzor příkladné soudružky.  

„V Československu byla poměrně velká zaměstnanost žen už těsně po válce, takže žádné velké nahánění do práce, jaké čteme z obrazu dělnice, se nekonalo. Oba stereotypy, jeden ze začátku režimu a druhý z jeho konce, ukazují ženy jako něco nepřirozeného. Z obou vypadne žena jako asexuální bytost,“ upozorňuje Lišková. Ve skutečnosti měly ale životy žen v tuzemsku mnohem více nuancí, které charakterizuje například posun od ideálu kolektivní výchovy v raných stadiích režimu přes celospolečenské tání v šedesátých letech až po nechvalně známou „druhou směnu“ a roli ženy jako strážkyně domácího krbu během normalizace. 

Nezávodit o orgasmus  

Nositeli vývoje, který v průběhu dvacátého století společnost z pohledu vztahů mezi muži a ženami celosvětově zaznamenala, byli u nás podle Liškové především zmiňovaní sexuologové a demografové. Muži z vědecké komunity, jako byl zakladatel české sexuologické školy Josef Hynie nebo dnes devadesátiletý klinický psycholog Stanislav Kratochvíl, se zasazovali o šíření myšlenek, které bychom současnou optikou mohli bez okolků označit za feministické.

Výzkum Hynieho dokázal, že sexuální spokojenost ve vztahu (reprezentovaná nejen orgasmem) je zásadní složkou manželského soužití, která může mít vliv i na schopnost páru počít dítě. „Československá sexuologie otevřeně říká, že se nemají konat závody v tom, kdo má lepší orgasmus. Hlavní je fakt, že žena má na určité věci nárok,“ zdůrazňuje Lišková.  

Kratochvíl stál v sedmdesátých letech za vznikem přelomové sexuální terapie v Kroměříži. Inspiroval se při tom bádáním amerických vědců Williama Masterse a Virginie Johnson, o nichž v roce 2013 vznikl seriál Mystérium sexu. Dvojicím, které do psychiatrické léčebny přijížděly, zadával rozličné úkoly, které měly zlepšit problematický intimní život partnerů – pokrok při jejich plnění následně účastníci rozebírali s terapeutem. 

Dalším z mýtů, které podle Liškové o socialismu panují, je právě absolutní nepropustnost železné opony: ta nepochybně platila pro běžné obyvatelstvo, netýkala se ale výzkumníků, kteří tak i díky poznatkům ze zahraničí mohli dělat vědu na světové úrovni. Přestože ústavy pochopitelně podléhaly režimu, který se řadu osobností snažil zdiskreditovat (příkladem je třeba vynálezce měkkých kontaktních čoček Otto Wichterle), jiné byly svými objevy schopny posunout hranice vědeckého poznání. 

Být gay není zločin 

Profesor Hynie se v šedesátých letech zabýval také trans osobami. Doporučoval jim hormonální léčbu a snažil se o jejich začlenění do společnosti tak, jak se samy cítily. V roce 1961 byla díky studii československých sexuologů dekriminalizována homosexualita. Odborníci v čele s Kurtem Freundem a Karlem Nedomou usoudili, že sexuální orientaci nelze „vyléčit“, a je proto potřeba homosexualitu přestat trestně stíhat. Podle stranické linie však i nadále oficiálně neexistovala: kvůli všeobecnému opovržení společnosti tak gayové a lesby v mnoha případech stále volili „dvojí život“ a vstupovali do heterosexuálních manželství.

Podívejte se na upoutávku k seriálu Kronika orgasmu:

Ve větších městech ale existovaly gay komunity, které se sdružovaly v restauracích a barech, například v pražském T-klubu. Veřejným tématem se homosexualita stala v osmdesátých letech kvůli epidemii AIDS: lékaři a média se tehdy snažili šířit osvětu o tom, že se nákaza nemusí šířit jen mezi homosexuály a že rizikové sexuální chování není v žádném případě výlučnou záležitostí gayů.  

Žena dělá všechno  

Socialismus s sebou jako vedlejší produkt přinesl také úvahy o feminismu a ženské roli. Zatímco na Západě se země po válce snažily ženy vrátit do domácnosti, Československo, navyklé na myšlenku ženské práce mimo domov už od třicátých let, začalo budovat dodnes kontroverzní systémy kolektivní výchovy dětí, aby ženám uvolnilo ruce pro „budování státu“.

Pozdější studie ale odhalily nepříznivý vliv nejranější státní péče, jako byly jesle, na psychiku dětí: během normalizace tak opět převládlo doporučení, aby o malé děti pečovala především matka. Ženy se tak sice mohly realizovat v zaměstnání, častý obdiv západních feministek k poměrům ve východním bloku ale opomíjel podstatný fakt, že skutečná socialistická žena musela sama zvládat prakticky všechno, na což od šedesátých let upozorňovali českoslovenští demografové.

S otcem jako pečovatelem se přitom ve společnosti nepočítalo, na rozdíl třeba od sousedního východního Německa. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tak demografové došli k překvapivému závěru, že rozvedené ženy, které v drtivé většině případů získávaly děti do péče a s nimi i státní přídavky, byly (nejen) ekonomicky spokojenější. Socialistická emancipace tak fungovala spíše naoko, než aby ženy zvládla skutečně osvobodit: negativně však přispěla k všeobecnému odporu k feminismu v porevolučních letech, který se s českou společností do velké míry táhne dodnes. 

„Bolavě aktuální“ socialismus

Vztah k sexu během let komunistické diktatury byl rozmanitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Navzdory tomu, že se atmosféra nesvobody promítala i do osobních životů lidí, se totiž dokázaly prosadit některé myšlenkové proudy, které byly progresivní nejen na svoji dobu, ale i na tu současnou. „Z pohledu socioložky je pro mě důležité si uvědomit, že se ve společnosti mohou dít hrozné věci, jako byla kolektivizace, monstrprocesy, měnová reforma a tak dále, ale zároveň se narovnávat práva mužů a žen. Společnost je zkrátka vždy komplexní a musíme jí porozumět právě v té komplexitě,“ připomíná Lišková. 

Podle režisérky Kateřiny Kořínkové Sobotkové je Kronika orgasmu „bolavě aktuální“. Poukazuje totiž na oblasti, s jejichž chápáním bojujeme ještě třicet let po sametové revoluci, jako jsou třeba zmiňovaná práva gayů a leseb, osvěta ohledně ženského orgasmu nebo zapojení mužů do péče o děti a domácnost. Jestli ale z doby socialismu přetrvalo něco pozitivního, pak jsou to jednoznačně velké schopnosti českých vědců. „Máme být na sebe hrdí, protože Češi a Češky z vědecké komunity udělali ve dvacátém století kus skvělé práce. To nám může dodat určité sebevědomí,“ říká režisérka. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze