Vrací se nám tupý rezortismus? Proč je důležité, aby lidskoprávní rady zůstaly poradním orgánem vlády

Tisková konference vlády v pondělí 18. května 2026 přinesla nečekanou zprávu. Byla tak překvapivá, že se na detaily nedokázali bezprostředně zeptat ani přítomní novináři. O co jde? Vláda se bez jakékoliv předchozí debaty s odbornou veřejností rozhodla přesunout část agend z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva.

Do tohoto výběru, selektivního a tedy i ideologického, spadla agenda spolupráce s občanskou společností, lidských práv a rovného zacházení, která má nově patřit pod Ministerstvo spravedlnosti. Agenda národnostních menšin míří pod Ministerstvo kultury, agenda romských záležitostí, zdravotně handicapovaných osob a rovnost žen a mužů pod Ministerstvo práce a sociálních věcí. Protidrogová politika spolu s duševním zdravím pak pod Ministerstvo zdravotnictví.

Rozhodnutí přitom ostře kritizují i bývalé vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková a Klára Laurenčíková Šimáčková. Pro obě to byl blesk z čistého nebe. Ozvali se také všichni aktuální zástupci úřadu veřejného ochránce práv, jmenovitě Stanislav Křeček, Vít Schorm a Martin Beneš, kteří jednohlasně potvrdili, že na agendu ochrany lidských práv jako úřad sami nestačí.

A proč o tom mluvím? Protože jako několikaletá členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů mám poměrně dobrý vhled do toho, co na půdě rad projednáváme, jak náročná je příprava podkladů a jaký reálný dopad má naše práce na legislativu. A jaké dopady bude tato změna mít na otázky rovnosti žen a mužů, kde je debata i tak velmi náročná. S tímto rozstrkáváním agend pod jednotlivé resorty tedy zásadně nesouhlasím a mám obavu o osud takto provozně okleštěných rad.

Iluze resortní agendy

Témata jako rovnost žen a mužů, ochrana obětí domácího násilí nebo situace romských komunit mají ze své podstaty nadrezortní charakter. Jejich řešení téměř vždy vyžaduje spolupráci několika ministerstev najednou. Vládní rada je místem, kde se o problému diskutuje optikou všech resortů ve stejný čas a na jednom místě.

Premiér tímto krokem bohužel ukázal, že se nechce nechat obtěžovat radami poradního orgánu složeného ze státních úředníků i zástupců občanské a akademické sféry. Vysílá tím jasný signál: lidskoprávní témata pro něj nejsou prioritou. Stačí mu je delegovat na ministerstva, z nichž některá jsou navíc pověstná přinejmenším rigidními postoji k lidským právům. Premiér navíc jakoby nevěděl, že ministerstva se mohou zabývat jen tím, co jim svěřuje kompetenční zákon. Sotva tak vládní zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Malá, podřazená pod ministerstvo práce a sociálních věcí, bude moct řešit otázku poporodní péče nebo otázku pomoci obětem domácího a sexuálního násilí, když obě tato témata spadají pod jiná ministerstva.

Vláda tedy dává najevo, že nestojí o profesionální, mezioborovou a někdy kritickou debatu. Lidská práva vnímá jen jako dílčí úřednickou agendu, nikoliv jako princip prostupující celým fungováním státu. A nyní je vystavuje rezortismu, který ze své podstaty reformám spíše brání než pomáhá.

Podobné úvahy přitom nezažíváme poprvé. Zažili jsme je za vlády Petra Nečase, kdy se objevily snahy institucionální postavení lidskoprávní agendy oslabit. Tehdy proti tomu zaznívala silná kritika neziskových organizací i akademiků a vláda pod tlakem od přesunu agend nakonec upustila. Bylo by dobré, kdyby se to zopakovalo.

Úspěchy, které nevznikly u ministerského stolu

Rovnost žen a mužů, ochrana obětí domácího násilí, dostupnost péče, situace samoživitelek, diskriminace na trhu práce nebo postavení romských žen. Nic z toho není téma jednoho jediného ministerstva. A právě z vládních rad vzešla v minulosti řada věcí, kterými se předchozí vláda může právem chlubit.

Jednotná definice domácího násilí, která dnes prostupuje mnoha zákony, nevznikla jen u stolu úředníků Ministerstva práce a sociálních věcí. Stejně tak redefinice trestného činu znásilnění, zřízení dětského ombudsmana nebo národní lidskoprávní instituce. Z rad vzešlo také systémové zajištění poporodní péče po propuštění z nemocnice, projednání otázky podpory diplomatek a jejich rodin v zahraničí nebo odškodnění za neoprávněné sterilizace romských žen.

Všechny tyto problémy se současně dotýkají spravedlnosti, vnitra, školství, zdravotnictví, sociálních věcí, samospráv i diplomacie. Jakmile je taková agenda uklizena pod jediný resort, perspektiva se nevyhnutelně zúží. Ministerstvo začne přirozeně hájit vlastní rozpočtové možnosti a politické zadání. Mizí prostor pro koordinaci a tlak na ostatní resorty. A mizí i autorita, kterou poradní orgán má právě proto, že mluví jménem vlády jako celku.

Praktická řešení místo ideologie

Ve své funkci vidím velmi konkrétně, jak důležitá tato platforma je. V radě řešíme zcela praktické problémy s přímým dopadem na životy lidí. V uplynulých čtyřech letech to byla prevence domácího násilí a podpora jeho obětí, flexibilní pracovní úvazky a slaďování práce s péčí, dostupnost školek, podmínky samoživitelek, porodní a poporodní péče, zastoupení žen v rozhodovacích funkcích nebo dopady chudoby na rodiny s dětmi.

Právě na těchto tématech se ukazuje, jak zásadní meziresortní dialog je. Když řešíte domácí násilí, nestačí vám Ministerstvo spravedlnosti. Potřebujete zdravotnictví, policii, sociální služby i školství. Když mluvíte o flexibilní práci rodičů, nestačí vám Ministerstvo práce a sociálních věcí. Potřebujete daňovou politiku, školství a samotné zaměstnavatele. Tahle debata bývala tvrdá a náročná. Ale právě proto efektivní.

Nejde o technickou změnu, ale o hodnoty

Existence lidskoprávních rad není žádnou českou anomálií. Je to standardní součást demokratického vládnutí v moderních evropských státech. Sebevědomá demokratická vláda si uvědomuje, že nemůže fungovat v institucionální izolaci a že k dobrému vládnutí potřebuje nezávislou odbornou zpětnou vazbu. OECD ostatně v minulosti doporučovala lidskoprávní agendu na úrovní vlády posílit, nikoli oslabit.

Oslabování lidskoprávních rad proto není jen technicko-organizační změna. Je to politické rozhodnutí, které jasně vypovídá o tom, jakou váhu současná vláda lidským právům, rovnosti a odbornému dialogu skutečně přikládá. Stojí proto za to položit si otázku: komu vlastně vadí, když u jednoho stolu sedí vědci, neziskovky, zástupci menšin a státní úředníci a společně hledají řešení? Stát, který rezignuje na tuto nadresortní debatu, se vědomě ochuzuje o schopnost včas rozpoznávat společenské krize a efektivně pomáhat vlastním občanům. A to si žádná vláda dovolit nemůže.