Po Zakroužkuj ženu by měla přijít iniciativa Vyznamenej ženu. Proč medaile stále dostávají hlavně muži?

Klíč bude nejspíš v tom, jak se oceněné osobnosti vybírají. Může je navrhovat Poslanecká sněmovna, Senát, prezident a také občané. O vyznamenáních pak na základě těchto návrhů rozhoduje prezident sám. A ve volbách dosavadních prezidentů se promítaly stereotypy spojené se ženami a jejich rolí ve společnosti.

Například nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva, ženy dostaly jen pokud byly královna (Alžběta II.), premiérka Velké Británie (Margaret Thatcher), prezidentka Slovenska (Zuzana Čaputová), ministryně zahraničí USA (Madeleine Albrightová), případně veteránka 2. světové války (Marie Ljalková-Lastovecká), nejslavnější herečka (Jiřina Bohdalová), nejznámější česká tenistka (Martina Navrátilová), architektka (Eva Jiřičná) či šéfka státního úřadu (Dana Drábová).

Zatímco mužům například stačilo, že byli ministrem zdravotnictví v době pandemie (Roman Prymula). Vyznamenání nepřekáželo ani to, pokud musel z funkce s ostudou odejít, protože porušil jím samotným vyhlášená pravidla karantény.

Medaili Za hrdinství letos získala Anna Malinová, která pomáhala parašutistům operace Anthropoid a poskytla úkryt Jozefu Gabčíkovi. Přesto ji média rámují více jako „poslední romantickou Gabčíkovu lásku“ než jako hrdinku, která zaplatila za odboj proti nacistům životem.

To je mimochodem osud většiny českých odbojářek. Muži jsou vyznamenávaní více, ačkoliv ženy mají na odboji za 2. světové války stejný podíl. Prokazovaly stejné hrdinství, odvahu a oběti jako muži. Historikové dokonce popisují situace, kdy se gestapo chovalo při výsleších k ženám hůře než k mužům, protože je překvapila jejich vzdorovitost a statečnost. Po atentátu na Heydricha začali nacisté popravovat dokonce i těhotné ženy, což bylo do té doby nemyslitelné.

Přesto máme oceněných odbojářek výrazně méně. Podle zakořeněných představ jsou totiž muži ti, kdo bojují za svobodu, a ženy jim k tomuto boji a k jejich obětem poskytují zázemí a péči. Tyto předsudky nedokážou vyvrátit ani konkrétní hrdinské činy žen, protože se s nimi prostě nepočítá.

Podobné stereotypy vidíme u rozhodování o tom, kdo dostane medaili Za zásluhy. V uplynulých letech ji získal třeba populární televizní rybář (Jakub Vágner), značkař turistických tras (Milan Pernica), dva zástupci Českého svazu včelařů (Vladimír Veselý a Josef Mandík) či zpěvák lidových písní (Josef Šmukař).

Nic proti včelařům, rybářům či turistům. Ale zatímco mužům stačilo málo, na ženy byli prezidenti výrazně přísnější. Musely to být prakticky výhradně excelentní a světově známé sportovkyně, lékařky, vědkyně, diplomatky, spisovatelky, herečky, režisérky nebo mít výrazné zásluhy v sociální oblasti, jako třeba vydupat ze země první dětský hospic (Radka Vernerová), řídit Potravinovou banku (Věra Doušová) či založit první Univerzitu třetího věku (Dana Steinová).

Podnikatelka není mezi nimi za posledních deset let žádná, naproti tomu medaili Za zásluhy získalo nejméně patnáct mužů podnikatelů. Je snad v podnikání a vedení firem méně schopných žen? Není, jen o nich neví ti, kdo rozhodují o vyznamenání. Nebo jim přijdou méně důležité než muži.

I při udělování státních medailí tedy platí to, co jinde v životě a ve společnosti – ženy jsou přehlížené, podceňované, neviditelné a nemyslí se na ně. A pokud už ano, tak spíš ve spojení se sociální či zdravotní oblastí, případně s uměním. Protože to jsou z konzervativního úhlu pohledu typické domény žen.

Nejsme zvyklí ženy veřejně oceňovat, nikoho to ani nenapadne, protože veřejně vystupují více muži, a tak si jich politici i novináři všimnou spíše než žen. Možná je na čase po vzoru úspěšné iniciativy Zakroužkuj ženu založit iniciativu Uděl vyznamenání ženě. Protože když se na Hradě příští rok sejde více návrhů s ženskými jmény, je pravděpodobnější, že jich taky více nakonec státní vyznamenání dostane. Ženy totiž mají stejné zásluhy o stát a demokracii jako muži. A je nespravedlivé, že společnost je při oceňování těchto zásluh vynechává.