Morální panika a pokrytectví versus reálné problémy. Co skutečně škodí českým dětem?

Naše děti jsou ohroženy zhoubnou genderovou ideologií! Alespoň tak to dlouhodobě připadá některým lidem - naposledy v „kauze“ „drag queen čte v městské knihovně v Brně dětem pohádku“. Z aktivity, ze které si malé dítě odnese zážitek, že „pán v kostýmu princezny mi četl o dvou tučňácích“, udělala problém organizace Aliance pro rodinu. Podle té se jedná o podporu sexualizace předškolních dětí. Podobné reakce slýcháme kolem LGBTQ+ témat a záležitostí týkajících se genderového vyjádření či manželství pro všechny opakovaně: „Chudáci děti! Tohle je poškodí, traumatizuje. Budou je šikanovat! Jak jim to vysvětlíte?“

V internetových diskusích se často objevuje svébytná řečová figura, kterou bychom mohli nazvat „naše děti™“. Jedná se o apel na blaho a zdraví dětí. Ne konkrétních dětí toho kterého diskutujícího, ale všech dětí v dané společnosti. Abstraktní apel na celou tu skupinu nevinných stvoření, která musíme chránit před nástrahami (dospělého) světa. Jedná se o myšlenku tak často používanou, že má vlastní dlouhý vstup na Wikipedii a v seriálu Simpsonovi ho parodovali už skoro před třiceti lety.

A je to faul nejen argumentační, který má sloužit k pokřivení diskuse, ale také manipulace k převádění pozornosti na minoritní záležitosti a ignorování skutečných velkých problémů. Když se někde objeví takzvaná morální panika, týkající se „zhoubné genderové ideologie“, je dobré se zamyslet, jestli „naše děti“ nečelí větším problémům a ohrožení. Jakým? Zeptali jsme se lidí na Twitteru i na Instagramu. Zde navrhujeme několik problémů, které naše děti ohrožují víc než muž převlečený za ženu, dva muži držící se za ruku nebo když si chce malý kluk obléknout fialové legíny s jednorožci a nalakovat nehty.

Někdo může namítnout, že se jedná o falešné dilema. Že se různé problémy, kterým děti čelí, nevylučují a je potřeba řešit všechny. Teoreticky možná, ale prakticky jsou tu opravdu velké rozdíly. Je důležité si uvědomit, jak reálné které problémy jsou. Jak reálně a kolika dětem škodí. A kolik energie a zdrojů vynakládáme my, občané i politici na diskusi a řešení některých z nich.

A je možné se ptát, jestli apely na řešení některých těchto problémů někdy opravdu nejdou proti sobě. Kolik lidí, kteří mají strach o psychické zdraví dětí, pokud uvidí muže v kostýmu ženy, bije na poplach, že tu máme nedostatek dětských psychiatrů i psychologů a čekací doby taky dlouhé měsíce? Že jsou nedostatkoví odborníci, kteří by se starali o děti s různými poruchami pozornosti, autistického spektra nebo s dětmi, které se necítí dobře ve svém těle? Co řešení domácího násilí, například také ratifikací Istanbulské úmluvy? Jsou tito lidé pro přednášky organizací jako je Konsent o sexualitě a zdravých vztazích? Kolik lidí, kteří mají takovou starost o „naše děti™“, když dojde na LGBTQ+ témata, děti vnímá jako otravné smrady, které ve veřejném prostoru nechceme, a jejich matky, které chtějí pro svoje děti kvalitní život, „biomatky, které si myslí, že jsou středem vesmíru“?

Ano, každý si podle svého vidění světa může vyhodnotit, že děti jsou poškozovány různými věcmi. U emotivního apelu „mysleme na chudáky děti“ je ale dobré se zamyslet, nakolik jde takovým lidem skutečně o děti a nakolik je to jen projekce jejich bigotnosti. Obecně by nám prospělo méně odvolávání se na „naše děti“ v minoritních situacích, které jim reálně nijak neškodí, a více energie do řešení problémů, které opravdu škodí mnoha z nich.

Když se někdo děsí, že bude dítě traumatizováno, pokud jej rodiče vezmou na čtení pohádky od drag queen, já si to trauma představuju tak, že jedna pětiletá holčička z celého Česka dostane záchvat vzteku, protože by chtěla taky takový kostým. Vedle toho domácím násilím, nedostatkem odborné zdravotní péče a různými problémy v rodině je dlouhodobě, opakovaně a hlouběji pravděpodobně zasaženo dětí mnohem víc. Je třeba se tedy ptát: kdo skutečně myslí na blaho našich dětí?