Presumpce neviny, dokonalá oběť a další mýty v diskusi o sexuálním násilí

V nejbližších dnech nás v souvislosti s případem Dominika Feriho čeká plamenná diskuse týkající se sexuálního násilí. Naneštěstí je tato oblast opředena mnoha mýty. Oběti sexuálního násilí se často chovají jinak, než by velel zdravý rozum. To je ale ve skutečnosti právě důsledek toho, že se staly obětí sexuálního násilí. Prožití něčeho tak traumatizujícího vyvolává reakce, které lze bez podobné zkušenosti jen těžko pochopit.

I proto se výzkumu obětí věnuje celý obor, viktimologie, který za poslední dekády přinesl doslova revoluční poznatky a obrátil náš pohled na dynamiku násilí a chování obětí vzhůru nohama. Pokud máme vést kultivovanou diskusi a vyhnout se nejen argumentačním faulům a obviňování obětí, musíme vycházet z vědeckých poznatků, nikoliv ze selského rozumu. Pojďme vyvrátit ty nejčastější mýty, se kterými se nejspíš budeme setkávat, a uvést je na pravou míru.

Kdyby to nechtěla, proč se nebránila?

Pachatel si cíleně a úmyslně vybírá takovou oběť, u které je velká šance, že se bránit nebude. Před útokem samotným ji testuje: úmyslně překračuje její hranice (třeba hloupým vtipem, veřejným shazováním apod.) a zkoumá, jak reaguje. Pokud se neohradí u tohoto testu, je pravděpodobné, že se nebude bránit ani poté, co přitvrdí. Je to pro něj „zelená“ pro útok.

Navíc: většina obětí není v momentu útoku vůbec schopná se bránit. Až 70 % obětí postihne částečná paralýza. Tělo jim ztuhne, je obtížné ho ovládat. Celá polovina obětí zažije extrémní paralýzu, kdy se doslova není schopná pohnout. Je to naprosto běžná reakce – evoluční mechanismus pro přežití krizových situací –, která však jakoukoliv obranu vylučuje.

Jestli to je pravda, oběť se musí obrátit na Policii ČR!

Ne, nemusí. Neexistuje žádná zákonná ani morální povinnost obrátit se na policii. Pro oběť je to jen jedna z možností řešení. Možnost nesnadná, spojená s mnoha komplikacemi: od nebezpečí neprofesionálního jednání a sekundární viktimizace ze strany Policie ČR nebo obhajoby protistrany přes nechuť se k situaci znovu v myšlenkách vracet a odpovídat na dotazy s ním spojené po společenské nastavení, které pravidelně obviňuje oběť („proč tam chodila, kdo ví, co měla na sobě, proč pila alkohol atd.“). Nejen v případě známých, slavných a mocných lidí se k tomu přirozeně přidává obava, že oběti policie nebude věřit.

Je potřeba si také uvědomit, že nemalá část obětí v případném oficiálním trestu nevidí vůbec žádnou satisfakci. S útokem se chce vyrovnat jinak, po svém, bez institucí. Je to jejich rozhodnutí a je to tak v pořádku. Nutit oběť do oznámení policii je takřka učebnicový příklad sekundární viktimizace, tedy zbytečného prohlubování újmy a traumatu děním po činu samotném.

Kdyby ji zneužil, tak si s ním přeci nebude dál psát, nebo se dokonce vídat.

Na první pohled logická konstrukce, nicméně nepravdivá. Násilník o kontakt zpravidla stojí. Snaží se oběť přesvědčit, že se nic nestalo, incident bagatelizuje, vykládá ho po svém. Ta se mu třeba snaží vyhýbat, ale má často vnitřní pochyby, snaží se najít smysl v tom, co se stalo, třeba čeká na omluvu nebo vysvětlení. Jen málokdy v sobě najde sílu na to, aby násilníka vyhledávajícího další kontakt dokázala rázně a jasně odmítnout.

Není výjimečné, že pachatel oběť nutí k nedobrovolnému sexu znovu a znovu, a ta se s ním přitom dále vídá. Obzvláště pravděpodobné to je v případech, kdy je pachatel autorita, nebo je mezi ním a obětí vztah typu učitel-žákyně, lékař-pacientka apod.

Kdyby se jí to doopravdy stalo, (ne)chovala by se tak a tak.

Každá oběť reaguje na traumatizující zkušenost jinak. Velmi významná část trpí post-traumatickou stresovou poruchou, která se projevuje nejrůznějšími způsoby (třeba i promiskuitou, zneužíváním návykových látek atd.), ale malá část také tzv. post-traumatickým stresovým růstem. Některé oběti jsou zničené a v depresích, jiné (přehnaně) veselé atd. Jsou i takové, které nad tím dokáží mávnout rukou, jiné to bude strašit už celý život. Žádná reakce není správná nebo špatná.

Vžitá představa o truchlící, zničené oběti, která ihned po násilném sexuálním aktu běží neumytá na policii, brečí atd. je sice rozšířená, ale zcela nepravdivá. Dokonce si ve viktimologii vysloužila svůj vlastní, všeříkající název: mýtus ideální oběti.

Je nanejvýš podezřelé, že se všechna svědectví objevila až teď.

Naopak, je naprosto běžné, že oběti sexuálního násilí o něm mlčí dlouhé roky. Na mých kurzech sebeobrany se běžně stává, že oběť o tom, co zažila, s někým mluví úplně poprvé – a v mnoha případech je to i více než deset let od okamžiku, kdy k násilí došlo. Mnoho obětí je přesvědčeno, že se to stalo jen jim, že jsou v tom sami, nebo podlehnou společenskému nastavení a začnou vinit sebe: „kdybych se neopila, tak se to nestalo“.

Teprve v momentu, kdy o tom promluví ostatní, tak si uvědomí, že problém není v nich, ale v pachateli – a v neposlední řadě se cítí posíleni tím, že proti mocnému a vlivnému muži nestojí sami. Připomeňme medializované případy Larryho Nasara, který znásilnil přes 300 žen, nebo Harveyho Weinsteina – oba přitom byli odhaleni až po mnoha letech nebo dokonce dekádách.

Obvinění bez důkazů nemají člověku zničit život.