Soucit má svoje limity. Jak nevyhořet z diskusí, které bychom raději nevedli

10 mýtů o znásilnění

Různé mýty a předsudky, které sexuální násilí doprovází, jsou hluboce zakořeněné. „Tyto mýty přitom oběti poškozují razantním způsobem. Způsobují psychické rány, které někdy oběť traumatizují víc než samotný zážitek,“ říká policejní psycholožka a soudní znalkyně.

10 mýtů o znásilnění a sexuálním násilí vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Vyčerpání z frustrace a bezmoci

Spousta lidí oceňuje, že o domácím a sexuálním násilí se konečně začíná mluvit více. Sami něco zažili a teprve vidí, jak moc v tom nejsou sami, a cítí určité zadostiučinění. Někteří to zažívají právě teď a pomáhá jim to uvědomit si svou situaci a zvažovat řešení. Někdo má oběť ve svém okolí nebo se právě jemu poprvé někdo svěří. A někdo to vnímá jako palčivý problém bez toho, že by na téma měl osobní napojení: prostě mu záleží na jiných, i neznámých lidech.

V záplavě informací, textů a dalších a dalších těžkých příběhů mohou ale přicházet i negativní prožitky. Jedním je hromadící se směsice frustrace, únavy, vyčerpání, vzteku a bezmoci, které přicházejí s tím, když se člověk věnuje závažným tématům a trápení jiných lidí – a přitom má pocit, že se dlouhé roky nic nemění. Ty problémy přetrvávají a někdy se skoro zdá, že se zhoršují. (Pro specifickou formu frustrace existuje termín feminist-fatigue, vyhoření z neustálého vysvětlování základních kamenů feministické teorie, zatímco lidé kolem si stále vedou svou o ženách, které nenávidí muže). Když se hromadí toxicita jak z tématu samotného, tak z reakcí okolí, je snadné se vyčerpat.

Na tomto místě se patří vyjádřit neskonalý obdiv všem lidem v pomáhajících profesích – těm v sociální práci, vzdělávání, zdravotnictví, v bezpečnostních složkách, v soudnictví i v neziskovém sektoru, kteří jsou aktivní, citliví, angažovaní a skutečně pomáhají. Pomoc obětem a prevenci těchto druhů násilí však mají jako profesi, dobrovolně si ji volí. Co ti ostatní? Jak působí zvýšený počet informování o těžkém tématu na běžného člověka, který sám nic podobného nezažil a ani nepotřebuje podpořit oběť mezi svými blízkými? Může být „moc“ takového psaní až kontraproduktivní?

Lidský soucit má svoje limity

Je tu samozřejmě nezanedbatelná skupina, která je k tématu předem nastavena negativně: „MeToo“ jsou hysterky, které chtějí kazit kariéry. Zmalovaný děvky v minisukních si za to můžou samy. Citlivky fňukaj, že jim šéf sahal na kolínko, a přitom si kariérně pomohly. Džendr džihádistky obviňují ze znásilnění, i když jim muž jen podrží dveře. Ona ho stejně nějak vyprovokovala. No tak mu trošku ujely nervy. Pro mnoho lidí jde informování o domácím a sexuálním násilí v proudu s „ničením tradičních hodnot a hyperkorektní dobou, kdy už se nic nesmí říct“. Takoví lidé jsou otrávení, že svět není jako dřív, kdy se tyhle věci nezviditelňovaly (rozuměj: ženská něco vydržela a nepyskovala). Působit pozitivně na tyto lidi opravdu není snadné. Je otázka, zdali to vůbec jde a zda vložené úsilí stojí za zisky.

Co (taky) můžete dělat?

Je dobré vybrat si omezené množství konkrétních aktivit a vědět, že v kontextu svého života děláte, co můžete. Nenechávejte se zmást dojmem, že když nemůžete vyřešit celý problém a hned, nemá smysl dělat nic...

Více v článku Ireny Buršové v novém čísle časopisu Heroine

„To je všechno pěkné – a co já s tím?“

Domácí a sexuální násilí je problém. Větší, než většina lidí doposud tušila. A také než byla zvyklá slýchat. To se snad nyní začne proměňovat. Třeba ve vlnách, s dalšími kauzami či projednávanou legislativou. A je dost dobře možné, že kolem toho budeme mít smíšené, komplexní i čistě negativní pocity. Někdo vztek a frustraci, že se toto (opakovaně) děje a za dlouhá léta se to nelepší. Někdo nedůvěru, pochyby, stud a popírání, protože to narušuje jeho původní představy o světě. Někdo obrátí svůj hněv na oběti, protože kdyby mlčely, nebylo by třeba čelit něčemu nepříjemnému a řešit to. Někdo může mít největší vůli se informovat a pomáhat, ale po nějaké době pocítí přesycení, na které jeho mozek celkem přirozeně zareaguje znecitlivěním a apatií.

Ať se člověk v tématu pohybuje dekády, nebo je pro něj nové, je důležité být v kontaktu se svými emocemi a prožitky a promýšlet, jak na situaci reagovat. Všichni máme v životě jen omezené množství energie a zdrojů a nemůžeme a nechceme je vynakládat na řešení všech problémů a bolestí světa. Když se přehltíme, můžeme se snadno vyčerpat – a takoví nepomůžeme vůbec nikomu. Je tedy v pořádku hlídat si svoje duševní zdraví a svůj mediální příjem tak, aby nám v součtu vůbec nějaké síly na pomoc ostatním zůstávaly. Je v pořádku všechno nečíst, neprožívat, jednou za čas se odpojit.

Do těžkých témat, jako je domácí a sexuální násilí, je důležité pouštět se s rozvahou – rozkládat svoje síly opatrně a hlídat si svou příčetnost, ale na druhé straně před nimi nestrkat hlavu do písku, protože je nám nepříjemné o nich poslouchat. Vždy, když se snažím porozumět lidem, kteří tyto druhy násilí ignorují, bagatelizují, či dokonce nadávají, že je nebaví to pořád řešit, mi totiž vyvstane v hlavě myšlenka: „Vás už unavuje o domácím a sexuálním násilí číst? Tak si představte si, jak unavení jsou asi lidé, kteří ho zažívají.“